Nevím, jestli za padesát či sto let budou existovat Dny Bohuslava Martinů, Nadace Bohuslava Martinů a Institut Bohuslava Martinů, nicméně hudba Bohuslava Martinů bude s lidmi věčně. Opět mě o tom ujistily dva nedávné koncerty.
Bohuslav Martinů zemřel v roce 1957, 1979 byly jeho ostatky převezeny do Poličky, v roce 1994 zorganizovala Nadace Bohuslava Martinů první ročník festivalu s jeho jménem ve štítu, 8. 12. 1995 začal oficiálně pracovat Institut Bohuslava Martinů.
Dny Bohuslava Martinů měly lepší i horší ročníky. Ten letošní, jehož finále se uskutečnilo 9. prosince v sále Martinů na pražské HAMU, byl sice počtem akcí úsporný, ale kvalitou nadprůměrný.
Fota Michael Romanovský.
Karlovarský Martinů
Série Dny Bohuslava Martinů byla zakončena koncertem Karlovarského symfonického orchestru, který řídil její šéfdirigent Ondřej Vrabec. Zdánlivě regionální orchestr vydal ze sebe maximum a výsledek mě potěšil. Jenže večer měl dva problémy. Otevřelo jej totiž Debussyho „preludium“ Faunovo odpoledne. Jednak působilo vzhledem k dalšímu průběhu večera a dispozicím sálu cizorodě, jednak nebylo interpretačně dokonalé. Jistě by bylo možné najít vhodnou skladbu z dílny Martinů.
Druhým a podstatně závažnějším problémem byla akustika sálu Bohuslava Martinů Lichtenštejnského paláce, kde je sídlo pražské Hudební fakulty Akademie múzických umění. Je to slušný sál pro komorní hudbu a recitály, ale nedobrý pro symfonický orchestr, byť v tomto případě spíše schumannovské velikosti. Sál prostě nestačil na objemný zvuk jak Prvního klavírního koncertu, tak Sinfonietty La Jolla. Martinů trpěl. Přitom interpretace byla velmi dobrá, zvláště pak v případě La Jolly – přesná, barvitá a zdálo se mi, že si orchestr možnosti hostovat v Praze užívá. Pochopitelná byla synergie mezi sálem a skladatelem i mezi pořadatelem a hudební fakultou, ale finále festivalu se mělo konat v akusticky vhodnějším prostoru.
Koncert jakoby oslavoval rodnou zemi, napadlo mi, že slyším poctu postromantismu; vlastenecké pastorální slzy s připomínkou starých dobrých časů. Příjemná předjímka Vánoc. Vlastenectví s novou věcností a ohlédnutí za barokem a neoklasicismem jsem slyšel v nádherné sinfoniettě, jen jsem čekal občas trošku více uvolněné hravosti. Obdivuhodný byl výkon smyčců, La Jolla byla však skvěle připravena.
Večer měl tři pozitiva – geniální hudbu Bohuslava Martinů, skvělé vedení Ondřeje Vrabce a obdivuhodný výkon klavíristy Daniela Wiesnera, jenž statečně přemáhal průměrný nástroj a nevlídnou akustiku… Letos může být Nadace Bohuslava Martinů na finále hrdá.
Pod egidou Martinů
Před třiceti lety zřídila Nadace Bohuslava Martinů pro zkoumání, vydávání a šíření odkazu skladatele vědeckou platformu. Institut Bohuslava Martinů patří mezi nejlepší a nejsmysluplnější instituty v tomto státě. V rámci oslav se IBM připomněl na koncertu Zemlinského kvarteta 10. prosince ve Velkém sále Městské knihovny v Praze v rámci jejich cyklu 4plus. Poslední koncert osmého ročníku měl vzhledem k vazbám kvarteta a ředitele IBM Aleše Březiny podtitul Přátelství. Byl to příjemný večer, jakkoli jsem očekával větší ponor a více Martinů. Zemlinští přizvali ke spolupráci dva výborné klarinetisty – Irvina Venyše, ředitele Nadace Bohuslava Martinů, a Igora Františáka, ředitele Svatováclavského hudebního festivalu, jenž se blýskl i uměním hry na basklarinet.
Centrálním kusem byla Martinů Serenáda F dur pro housle, violu, violoncello a dva klarinety – jedno z nejlepších provedení, jaké živě slyšel! Druhou připomínkou Martinů byla pastorální Serenáda II pro dvoje housle a violu. K mému zklamání to bylo bohužel vše. Nechápu, proč nebyla využita šance, aby renomovaný soubor připomněl svůj výklad některého ze smyčcových kvartetů Martinů…
Zemlinského kvarteto. Foto Christian Palm.
Foto Jakub Caha, agentura Morris Media.
Ke zbylé hudbě – výborně zahraný slavný Haydnův Kvartet D dur „Skřivánčí“ – doklad mimořádné tónové kvality hry primária, Mozartova Klarinetová věta pro klarinet, basetový roh, housle, violu a violoncello F dur (K. 580b), která jistě nenáročné auditorium potěšila. Na závěr perlička – rossiniovsky eklektický Mendelssohnův Koncertní kus č. 2 pro klarinet, basetový roh a smyčcové kvarteto d moll (op. 114). Při všem respektu k oběma klarinetistům, kdyby to byl pouze večer kvartetní a poněkud závažnější, měl by větší smysl. Institut mohl mít při svém výročí vyšší dramaturgickou ambici.
Foto Jakub Caha, agentura Morris Media.
Institut Bohuslava Martinů vyprodukoval zatím čtrnáct svazků Souborného vydání díla Bohuslava Martinů. Přeji mu, aby se frekvence stále zvyšovala a svět byl tak bohatší o desítky dalších hodnověrných edic hudby našeho milovaného skladatele.
Luboš Stehlík
