Na koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu 4. listopadu 2024 ve Dvořákově síni Rudolfina budu vzpomínat hodně dlouho. Provedení Koncertu pro housle a orchestr č. 2 Bohuslava Martinů z válečného roku 1943, který skladatel napsal v americkém exilu, Josefem Špačkem bylo v pravdě mimořádné. Nechci srovnávat s výklady například Bohuslava Matouška nebo Franka Petera Zimmermanna, které jsou podobně výjimečné, prostě pojetí pana Špačka bylo přirozeně martinůovské, velmi osobité, vřelé, technicky dokonalé a stejně jako u jeho kolegů hluboce promyšlené. Navíc bylo to celkově šťastné interpretační propojení se stejně mimořádným dirigentem Petrem Popelkou a orchestrem, který ze sebe vydal ten večer maximum. Například pianissima, která z něho dirigent dostal v druhé větě, byla neslýchaná.
Fota Michal Fanta / SOČR.
Měl jsem pocit, že pro pana Špačka je Martinů jedním z kruciálních komponistů jeho života. Jakkoliv byl celý večer báječný, přece jen jeho vrchol vidím v tomto díle. Kariéru pana Špačka sleduji od jeho návratu z Ameriky a v progresi se mu vyrovná jen dirigent Jakub Hrůša. Škoda, že několik cen v tomto státě, které se mohou týkat i umění, je zaměřeno téměř důsledně na důchodce a na osobnosti mezi vrcholem a odchodem… mimořádní mladí hudebníci jsou čekatelé. Josef Špaček vybral osvěžující jazzový přídavek: Aleksey Igudesman – Funk the String.
Pro mě v první řadě martinůovský večer byl zahájen jeho Vřavou, kdy sál byl doslova zahlcen velkolepou masou zvuku, dirigentem ovšem pečlivě strukturovanou. Jestliže Houslový koncert je láskyplnou, dokonce trochu romantizující vzpomínkou na vlast, orchestrální allegro La Bagarre je vkladem k antiromantickému vzdoru a hledačství meziválečného období, jehož centrem byla Paříž. Ohromující vstup do koncertu!
Druhá polovina večera nabídla očekávaný pohádkový kontrast mezi Dvořákovou Polednicí a Stravinského Ptákem Ohnivákem. Dva totálně rozdílné přístupy k literárním námětům – baladická hrůzná historka o Polednici, která mě v raném dětství děsila, proti barvitému příběhu o zakletých pannách, čaroději, princi Ivanovi, který díky kouzelnému ptáku (jak jinak než zlatému) zlocha přemůže. Jak ruské!
Ruské období Stravinského bylo zčásti zásadně spjato s baletním impresáriem Sergejem Ďagilevem a bylo pro něj před Velkou válkou klíčové. Propojení hudby a tance bylo pro mě vždy u jeho baletní hudby zásadní, proto i při sebelepší interpretaci mám pokaždé pocit neúplnosti. A tak tomu bylo i v tomto případě. Petr Popelka dokázal s orchestrem velké věci – hudba byla malebná, přesně vyjádřil děj, prostředí, zvukové vlny byly přesvědčivé (opět nádherná pianissima), závěr byl náležitě slavnostní – přesto mi scházel živý tanec…
Byl to večer, kterým mě SOČR skutečně potěšil… Uvědomil jsem si, jaké má naše země štěstí, že nám byl dán Bohuslav Martinů, že se stal běžnou součástí nejen českého koncertního života. Bude s námi navždy.
Zleva: Jakub Čížek – ředitel SOČR, Vít Zouhar – předseda Správní rady NBM, Jonáš Hájek – šéfredaktor nakladatelství Bärenreiter Praha, Aleš Březina – ředitel IBM, ?, Irvin Venyš – ředitel NBM. Fota NBM.
Koncert měl souběh s uvedením do dobré společnosti dvou svazků kritického vydání hudby Bohuslava Martinů, jehož gestorem i tvůrcem je Institut Bohuslava Martinů a Nadace Bohuslava Martinů a spoluvydavatelem nakladatelství Bärenreiter Praha. Jsou to dvě meziválečné jednoaktové opery – Mariken de Nimègue, H236 2/I a Alexandre bis, H255.
Souborné vydání díla Bohuslava Martinů (BMCE) bylo započato v roce 2015. Poprvé zpřístupňuje formou vědecko-kritické edice všechny skladby Martinů ve veškerých skladatelem vyhotovených nebo autorizovaných verzích a úpravách, a také nově nalezená nebo nikdy dříve nepublikovaná díla. Celkem tedy od roku 2014 vyšlo již třináct z celkového počtu více než stovky plánovaných svazků kritického vydání díla tohoto mimořádného a nadstandardně plodného skladatele.
Luboš Stehlík
