Jedním z vrcholů letošního ročníku brněnského festivalu Leoše Janáčka bylo hostování Staatsoper Unter den Linden z Berlína s inscenací Věci Makropulos (Janáčkovo divadlo 16.-18.11). Opery, v níž se setkává dílo Janáčkovo a velkým divadelním tématem Karla Čapka. Ostatně, když skladatele nadchla původně Makropulos jako činohra, Čapek, velký ctitel Janáčkovy hudby, měl o vhodnosti svého díla pro operní zpracování značné pochybnosti, nicméně nakonec souhlasil a noblesně dal skladateli pro zpracování libreta volnou ruku. Janáček s neobyčejným smyslem pro operní žánr i jevištní sílu díla vytvořil na základě Čapkova činoherního originálu libreto, které tvoří pro hudební drama vynikající základ. Je až s podivem jak dokázal z bohatého textu vybrat jen dějově a emotivně podstatné pasáže. Když jsem před časem byla na Čapkově činoherním originálu, přistihla jsem se, že v duchu „škrtám“ věty, které jsou tu oproti opeře zcela přirozeně „navíc“. To jen na okraj. Ostatně téma smyslu života a jeho konce bylo v době zralého věku Janáčkovi velmi blízké. Už dřív, v Bystroušce, se objevuje ve velmi citlivé a naléhavé podobě.
Fota NdB.
Berlínská inscenace Věci Makropulos (dirigent Robert Jindra, režie Claus Guth, scéna Étienne Pluss, kostýmy Ursula Kudrna) je velkolepým divadlem plně odpovídajícím závažnosti tématu. Od obvyklého, přirozeně nervního jednání v advokátní kanceláři až po osudové okamžiky ve finále. A to v plynulém ději bez pauzy. Osobnost Emilie Marty navíc tiše, někdy jako stíny, provázejí křehká stařenka belhající se po světě a děvčátko v historickém šatu z rudolfinské doby: tedy její dvě krajní životní podoby. Velmi působivým prvkem inscenace je Emiliin pokoj, spíš vlastní svět: naprosto bílá scéna plná bílé mlhy, v níž Marty (Dorothea Röschmann) v tiché samotě pozbývá společenské přetvářky a prožívá dotyky blížící se smrti. V těchto němých scénách, vložených do inscenace jako určitá intermezza, dává nahlédnout do svého aktuálního bytí, tolik vzdáleného světu advokátní kanceláře a jejích klientů.
Aleš Briscein, Natalia Skrycka, Adam Plachetka, Jan Martiník, Stephan Rügamer a mnozí další, se svých rolí zhostili na vynikající úrovni, jaká je ostatně operní scéně s takovou tradicí a reputací vlastní. V této souvislosti bych ráda zdůraznila, že výborné byly i herecké výkony, které právě ve složitém světě vztahů a individualit tohoto příběhu nejsou „operně“ vykázány na vedlejší kolej. Hudba (dirigent Robert Jindra) na skvělé úrovni je zde rovněž samozřejmostí. Posluchačsky velmi působivé bylo zejména finále večera.
Berlínská inscenace Věci Makropulos byla pro brněnské publikum (a pochopitelně nejen pro něj) velmi zajímavým večerem. V celku i v detailech. Mne například překvapil poněkud decentní oděv hlavní hrdinky, u níž jsme byli tradičně zvyklí na nápadnou, snad i poněkud frivolní eleganci, která je s vnitřními pocity a závěrečným rozhodnutím v kontrastu. Výraznou kapitolou inscenace byla scénografie. Například scéna advokátní kanceláře s báječným detailem prvorepublikového telefonu. To jen pár nepodstatných postřehů…
Berlínská inscenace Věci Makropulos měla u publika skutečně spontánní úspěch. Patřila zřejmě k nejvýraznějším večerům letošního mimořádně úspěšného festivalu.
Zuzana Ledererová
