Na programu dychtivě očekávaného inauguračního koncertu Jakuba Hrůši, nového hudebního ředitele Královské opery Covent Garden (Jakub Hrůša and Friends, 20. září tamtéž), byly jen dvě skladby: Bartókova svita Podivuhodný mandarín a Dvořákova kantáta Svatební košile. Podle mého názoru to byl netypický program, ne-li odvážný. Zatímco Bartókovu svitu mohli posluchači slyšet v Londýně letos již několikrát, v provedení různých orchestrů, Dvořákova kantáta zde byla naposled na programu na Proms před 21 lety (pod taktovkou Jiřího Bělohlávka; účinkovali Ivan Kusnjer, Petr Straka a Anda-Louise Bogza).
Fota Tristram Kenton.
Na koncertě v ROH vystoupili Kateřina Kněžíková a Pavol Kubáň, místo indisponovaného Pavla Černocha vystoupil známý skotský tenorista Nicky Spence. Hrůšův koncert s orchestrem ROH byl avizován několikrát jak v britském, tak v českém hudebním tisku, a divadlo bylo zcela vyprodané. V kuloárech bylo navíc slyšet češtinu téměř na každém kroku. „Obě skladby jsou plné teatrálních prvků, [je v nich] drama, lyrická krása a komplexnost, což je ideální pro náš orchestr a sbor, které tyto prvky našich oper a baletů zvýrazňují u každého představení,“ prohlásil Hrůša v tiskové zprávě před koncertem. „Těším se, že se o hudbu ze střední Evropy podělím s naším publikem, které, jak vím, miluje šíři repertoáru, který zde hrajeme.“
Uvést Bartókovu svitu na programu s českou hudbou není tak zvláštní spojení, jak by se mohlo na první pohled zdát. Druhá, úspěšná premiéra skladatelova původního baletu/pantomimy (po premiéře v roce 1926 v Kolíně nad Rýnem, která vzbudila skandál) se totiž konala v pražském Novém německém divadle o rok později. V roce 1928 pak sestavil Bartók (jenž považoval Podivuhodného mandarína za jedno ze svých nejlepších děl) orchestrální svitu, která obsahuje zhruba dvě třetiny hudby původní skladby, a která se s úspěchem hraje dodnes.
Příběh o prostitutce, jejích kumpánech a zámožném Čínanovi, jenž je nakonec zavražděn, je v dosud relativně radikální, obtížné partituře vykreslen výběrem a použitím nástrojů, se skladatelovým neomylným smyslem pro barvu. V některých číslech osmidílné svity se zdálo Hrůšovo tempo poněkud uměřené, ale čistota jeho gesta byla obdivuhodná. V dirigentově pojetí bylo možná víc lyriky, než obvykle slýcháme, a věnoval patřičnou pozornost jednotlivým nástrojům a jejich efektům: pizzicatům v klarinetech, bicím, houslím al legno nebo sul ponticello, jakož i žesťům, arpeggiím ve violoncellech a fortissimu v glissandech v hornách.
Proč se na rozdíl od Bartókovy svity uvádí Svatební košile v Británii jen zřídka? U nás je text kantáty nezapomenutelně spjat s naším dětstvím: Erbenovu poezii důvěrně známe už od školních let. Některé verše z jeho balad, které Dvořák zhudebnil, dokonce vešly do obecné mluvy tak jako například citáty z Shakespeara do obecné angličtiny. Dílo si objednal v roce 1883 britský Triennial Music Festival v Birminghamu, a jak je známo, mělo fenomenální úspěch na premiéře tamtéž v srpnu 1885, se sborem o 400 členech, 150členným orchestrem a pod taktovkou skladatele. Dvořák si ale nejprve vyžádal českou premiéru, která se konala už na jaře 1885 v Plzni.
Proč však patřilo dílo v Británii k nejoblíbenějším skladatelovým skladbám až do doby na přelomu 19. a 20. století, a pak upadlo v zapomnění, ba v nemilost? Známý britský kritik Tim Ashley se domnívá, že současná anglická kritika považuje hudební řeč kantáty za poněkud povrchní a v partituře se údajně často vyskytují zjednodušená hudební gesta, která britští diváci během viktoriánské éry spojovali se symboly dobra či zla. Žánr byl navíc ve velké oblibě právě ve viktoriánské éře. Ashley však připomíná, že někteří skladatelé se z Dvořáka poučili. Tu a tam něco v jeho zhudebnění přízračného milence připomíná Charlese Gounoda, jinde jsou Dvořákovy dechy snad spojené s Elsou v Lohengrinovi, a v díle údajně našel inspiraci pro určité tematické nápady Čajkovskij (Ashley poukazuje na skladatelovu Pátou symfonii a jeho Pikovou dámu).
V Dvořákovi byl Hrůša ve svém živlu: nechal vyniknout nástrojům, jimž Dvořák svěřil důležitou roli, a zvládl stočlenný orchestr a stočlenný sbor s jistotou. Kateřina Kněžíková vystoupila ve Spojeném království již v srpnu 2024 (na Mezinárodním festivalu v Edinburghu v Dvořákově kantátě Te Deum, s Bamberger Symphoniker pod Hrůšovou taktovkou). Jak tehdy napsal Gregor Tassie na portálu Seen and Heard International – „soprán Kateřiny Kněžíkové a jeho libozvučná barva byly ozdobou večera“. Na prknech Královské opery však vystoupila poprvé, a diváci přijali přední českou sopranistku s nadšením. Je vždy zajímavé pozorovat rozdíl mezi zpěváky ze střední Evropy a britskými pěvci. Bohatý, v určitých polohách poněkud tmavý soprán Kateřiny Kněžíkové je ve výškách průzračný jako křišťál; ač skvěle vyškolený a z technického hlediska vždy zcela pod kontrolou, zní svým způsobem přirozeně. Zatímco například hlas Spenceho, ačkoliv resonance je u něj vždy velmi dobrá, někdy zní pod tlakem. Pavol Kubáň v roli vypravěče byl pro Kateřinu Kněžíkovou spolehlivou oporou a sytá barva jeho hlasu zapůsobila. Jeho idiomatický přednes přispěl k charakterizaci postavy démonického milence: spolu se sborem poukazuje na jeho zosobněné zlo. Barytonista však měl poněkud nezáviděníhodný úkol: text jeho role v kantátě trpí neustálým opakováním stejných veršů. Nicky Spence měl na nastudování role jen několik dnů. Tenorista již vystoupil v několika českých rolích a jeho výkon, včetně výslovnosti, byl na dobré úrovni. Jako sólista je známý svou schopností dobře odstíněné charakterizace a tu ukázal i tentokrát v roli ducha hrdinčina zesnulého milého (a zároveň ďáblova přisluhovače). Stočlenný sbor Královské opery nastudoval dílo pod vedením Williama Spauldinga poprvé. V zajímavém rozhovoru v programu večera poukázal sbormistr na charakteristické vizuální aspekty díla a některé motivy. Milovníkům Schubertových písní neopominul připomenout odkaz na jeho slavnou baladu Erlkönig. Až na některé problémy s výslovností podal sbor dobrý výkon; obzvlášť zaujalo finále. Shrnuto: Hrůša, sólisté a celý ansámbl sklidili velký úspěch.
Recenze koncertu však byly poněkud rozpačité. Známý britský kritik David Nice napsal na portálu The Arts Desk: „Krátký Bartók a rozsáhlá Dvořákova sborová balada provedená tak, jak bylo nejlépe možné“. (Ač výkony jednotlivých umělců hodnotil velmi pozitivně.) A hamburský přispěvatel na velmi známém portálu Bachtrack dokonce označil provedení za „důstojné, ale nezáživné cvičení, které zanechalo publikum v rozpacích, napůl mezi respektem a neklidem“. Netuším, jak si tento přispěvatel (který, jak vím, není kritikem z povolání) nemohl nevšimnout nadšené, bouřlivé reakce publika, kterou jsem zaznamenala já i ostatní diváci.
Ano, provedení trvá okolo 80 minut a slyšíme v něm početné repetice, navíc my Češi máme jako rodilí mluvčí značnou výhodu pokud jde o pochopení textu: Erbenovu poezii máme takřka v krvi. Jak si však vysvětlit neobyčejnou pozornost, kterou místní diváci věnovali provedení díla? Jen Sophia Lambton na portálu OperaWire zaměřila svou kladnou recenzi jak na provedení, tak na smysl skladby, a v závěru ocenila obojí: „Pod nepřekonatelnou taktovkou Jakuba Hrůši byla zoufalá dívka znovu pokřtěna, a posluchači zakotvili v novém vesmíru.“ Program byl uveden 22. září také v hamburské Elbphilharmonii. Doufám, že Jakub Hrůša uspořádá s orchestrem ROH i další koncerty, rovněž s českou hudbou na programu. Bylo by zajímavé pozorovat, na jakou úroveň pozvedne tento orchestr.
Co lze usoudit z markantního rozdílu mezi přijetím koncertu kritikou a diváky? Svatební košile je jednou z kmenových součástí klenotnice české hudby, a ačkoliv někteří britští recenzenti trvají na stejných námitkách proti dílu, které měli již před lety, místní divácká obec jej zřejmě dosud přijímá s obdivem, tím spíš v podání předních českých a slovenských umělců.
Mirka Zemanová
