Ostravanům, těm je hej! Nejen že jsou Ostrava a Ostravsko kolébkou a dějištěm nejvýznamnějšícho domácího festivalu staré a duchovní hudby, Svatováclavského hudebního festivalu, ale pouhou hodinu cesty to mají obyvatelé metropole Moravskoslezského kraje do nedalekých hornoslezských Katovic, které se již desetiletí pyšní jedním z nejlepších koncertních sálů ve středovýchodní, ne-li rovnou celé Evropě. Dramaturgové katovického chrámu hudby, v jehož dřevem vykládaných útrobách si posluchač připadá jako Jonáš ve velrybě, nezapomínají ani na domácí a světové špičky staré hudby, jíž je ve svatostánku Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu (NOSPR) věnována samostatná koncertní řada. Zatímco v předvečer Květné neděle pořadatelé pozvali k provedení Bachových Matoušových pašijí Philippa Herrewegheho s jeho souborem, nástup první adventní neděle náležel o posledním listopadovém večeru Franzi Josephu Haydnovi, Basilejskému komornímu orchestru a jeho hostujícímu dirigentu René Jacobsovi.
Setkat se s osmasedmdesátiletým Belgičanem je svátek a příležitost vidět na podiu příslušníka nejstarší generace specialistů na starou hudbu, jako jsou právě Jacobs, Herreweghe, Koopman, Suzuki nebo Savall. Zatímco varhaníci a cembalisté Suzuki a Koopman či gambista Savall vzešli z řad instrumentalistů, sbormistr Herreweghe a kontratenorista Jacobs razili svou vlastní cestu ke staré hudbě skrze lidský hlas. Proto jsem se obzvláště těšil na Jacobsovo nastudování Haydnovy hodinové Mše k poctě Panny Marie Mariazellské, nikoliv k poctě svaté Cecilie, jak se po generace tradovalo.
Posluchačským zážitkem bylo již provedení Haydnovy Symfonie č. 44 e moll v první polovině večera. Jacobs volil v podstatě minimalistické obsazení (smyčce 4+4+3+2+2, hoboje a lesní rohy po dvou), které dalo hned v první větě vyniknout skladatelově asketické práci s afektivně vyhroceným motivickým materiálem. Transparentní zvuk dobového instrumentáře bylo možno předpokládat, jen jsem čekal ještě extrémnější dynamické kontrasty. Menuet a pomalá věta podtrhávaly slavnostně liturgický charakter kompozice, kterou uzavřelo výrazově vypjaté finále. Zbytečně jsem se obával zbrklých temp, i když mohla být kontrastnější. Před orchestrem stál Jacobs, nikoliv Giovanni Antonini, který ke svému projektu Haydn 2032 přizval vedle italského souboru Il Giardino armonico právě Basilejský komorní orchestr. Jako ryby se hráči tohoto švýcarského komorního tělesa pohybují ve vodách dobového i moderního instrumentáře. Katovické vystoupení jen dosvědčilo jejich interpretační kvality známé českému publiku především z nahrávacích studií.
Druhá polovina večera náležela Haydnově slavnostní Mši C dur Hob XXII:5, kterou zkomponoval v polovině šedesátých let 18. století s myšlenkami upřenými k mariazellské mariánské svatyni a provedení monumentální mešní kompozice na tamějším kůru. Nejdelší z Haydnových mešních kompozic je syntetizující dílo na pomezí doznívajícího hudebního baroka a klasicizmu. Haydn v díle, které vzniklo přibližně ve stejnou dobu jako hodinové oratorium Stabat Mater, klade důraz na tempový a výrazový kontrast jednotlivých částí mešního ordinária a na klíčovou roli sólistů na pozadí orchestrálního a sborového doprovodu. Proto byla Jacobsova volba sólových hlasů pro výsledné vyznění díla naprosto zásadní. Nutno říci, že jak sólistky, tak mně dosud neznámí sólisté, byli zvoleni více než příhodně, řekl bych dokonce ideálně.
Skandinávské duo Mari Eriksmoen a Kristina Hammarström náleží v posledních letech k oporám Jacobsových projektů. Dívčí soprán Eriksmoen lze považovat v klasicistním a raně romantickém repertoáru v podstatě za bezkonkurenční. Podobně bych ovšem hodnotil i světlejší hlas mezzosopranistky Hammarström. Překvapením byli pro mě oba sólisté, britský tenorista Mark Milkhofer a chilský barytonista Christian Senn, kteří za sólistkami rozhodně nezaostávali. Ačkoliv Milkhofer nedisponuje tak osobitým témbrem jako jeho britští kolegové v hlasovém oboru a přestože by posluchač uvítal tmavší hlas barytonisty Senna, vokální kvartet svým světlejším témbrem nakonec působil velmi kompaktně.
Milým překvapením i byly kvality Zürcher Sing-Akademie, s níž Jacobs spolupracoval i na několika nahrávacích projektech v čele s Weberovým Čarostřelcem. Dvacetičlenný curyšský sbor se výborně zhostil sborových pasáží v Haydnově mši, která sice nemá kompoziční osobitost Haydnových vrcholných mešních kompozic, rozhodně však patří k tomu nejreprezentativnějšímu, co bylo skladatelem v oblasti liturgické hudby zkomponováno. Přes nepopiratelné kvality sboru, orchestru a sólistů jsem se však nemohl zbavit dojmu, že specifika katolické liturgické hudby nejsou Jacobsovi vlastní. Trubkové fanfáry pojal výrazově identicky v Credo (Resurrexit) i Sanctus. Mešní ordinárium ovšem doslova volá po afektivním ztvárnění, jímž Jacobs na rozdíl od Haydna překvapivě šetřil. Nebo se jen velkoryse rozhodl ponechat prostor sólistům k jejich osobité interpretaci Haydnova pojetí mešního ordinária. Někdy je méně více.
Martin Jemelka
