V Roce české hudby 2024 jsem konfrontován s hudebními kreacemi pestré úrovně. Zvedají mě jak k nebesům, tak k trudnomyslnosti. O to víc pak hledám povzbuzení v nahrávkách, starých i nových. Například ještě před dvaceti lety jsem skutečně výjimečné hlasy a dramaturgickou kreativitu nalézal hlavně u ekonomických leaderů gramoprůmyslu – Universal Music, Warner Music, Sony Music (v devadesátkách určitě také u BMG), ale dnes je tomu naštěstí jinak.

Ve snaze  nespadnout do červených čísel, produkují labely jako Decca, Deutsche Grammophon, Teldec, Sony Classical vysoko obrátkové tituly, často tzv. crossovery, které mají pro skutečné milovníky hudby prapodivnou kvalitu. Víceméně všechny velké firmy spojuje víra, že najdou hlasové zlaté žíly typu Pavarottiho, Callas nebo Dominga. Občas se silokřivky přece jen nečekaně propojí a světlo světa spatří netradiční projekty, jež hýří kvalitou i ziskem.

Stíny Michaela Spyrese

Jako vrcholy současného tenorového umění média uvádí jména Jonas Kaufmann, Jonathan Tetelman, Benjamin Bernheim, Freddie De Tommaso a pár dalších, ale po poslechu nahrávky In the Shadows se blížím k názoru, že nejzajímavějším žijícím hlasem je v roce 2024 pětačtyřicetiletý americký tenor baryton Michael Spyres. Tedy zatím, dokud mu vydrží hlasivky. Firma Erato, kterou vlastní Warner Music, mu vydala podivuhodnou nahrávku, prý vysněnou – In The Shadows. Vybral si repertoár neskutečné šíře, charakteru a obtížnosti, který by zvládl jen málokdo a takto dokonale provedené troufám si tvrdit, že nikdo.

Můj přítel napsal o Spyresovi a jeho aktuální cestě natolik výstižný komentář, s nímž se navíc plně ztotožňuji, že ocituji jeho podstatnou část, neboť bych to neuměl napsat lépe: „Tenorista, barytonista a dosud belcantový specialista Michael Spyres o svém novém albu říká, že se snaží vrhnout světlo na skladatele, kteří strádají ve Wagnerově stínu, kteří ale přitom posloužili jako kompoziční základ pro jeho tvorbu. O některých zúčastněných to platí beze zbytku (Gaspare Spontini, Giacomo Meyerbeer, Heinrich Marschner), o jiných jen částečně  a o dalších pro změnu vůbec. O některých zúčastněných to platí beze zbytku (Gaspare Spontini, Giacomo Meyerbeer, Heinrich Marschner), o jiných jen částečně  a o dalších pro změnu vůbec. Beethoven zůstává bez ohledu na Wagnera jedním z největších hudebních gigantů a ani jeho jediná opera Fidelio v žádném stínu nestrádá. Totéž se týká třeba Belliniho Normy, která je dodnes skladatelovým nejhranějším dílem. Jako autoři, pomyslně ukazující Wagnerovi cestu, do seznamu ale jistě patří. Největším otazníkem tak zůstává v kontextu nahrávky paradoxně sám Wagner, který album uzavírá. Je v této fázi své kariéry Michael Spyres skutečným wagnerovským Heldentenorem? V žádném případě. Může si přesto příležitostně zkusit zazpívat některý „lehčí“ wagnerovský part typu Lohengrina? Pochopitelně může – otázkou ale je, co to udělá s jeho hlasem.  Po letošním Lohengrinovi ve Štrasburku  má s Bayreuthem nasmlouvané sezony 2024 i 2025 jako Siegmund ve Valkýře a Walther von Stolzing v Mistrech pěvcích norimberských. Přitom základní průpravou a předstupněm pro podobný typ rolí je mladodramatický obor, se kterým ale Spyres nemá téměř žádné zkušenosti. Z druhé poloviny 19. století zpíval například Vévodu ve Verdiho Rigolettovi nebo Rodolfa v Pucciniho Bohémě, což jsou ale lyrické party. Nejblíže typické spinto roli je tak ve Spyresově kariéře zatím pouze Don José v Carmen a o vysloveně dramatickém oboru zatím nemůže být v jeho případě vůbec řeč. Jedna věc je „střihnout“ si  na koncertě Nessun dorma pro rozvášnění publika, druhá věc je ale odzpívat celou „zabijáckou“ roli Calafa a neztratit se přitom vedle hlasově dominantní Turandot. A velké wagnerovské role jsou co do extrémních nároků hudebním ekvivalentem Turandot, nic po hlasové stránce náročnějšího už v operní literatuře téměř neexistuje. Vzhledem k chronickému nedostatku kvalitních wagnerovských interpretů se vždycky najde dost uměleckých agentů, operních impresáriů a ředitelů festivalů, kteří se budou snažit přesvědčit zpěváky, kteří k Wagnerovi dosud hlasově nedozráli nebo nikdy nedozrají, protože jsou prostě majiteli jiného typu hlasu, že je pro ně Wagner právě teď to pravé ořechové. Odpověď na otázku, zda přitom mají na mysli pouze své vlastní umělecké (případně finanční) zájmy nebo jim jde alespoň trochu i o interpreta a jeho vokální zdraví, přenechám na vás. Samozřejmě je také možné, že po tomto typu repertoáru zatouží i sám interpret, zvlášť v době, kdy se slovo „výzva“ skloňuje v médiích i běžné komunikaci prakticky neustále ve všech pádech. Asi také není tak těžké při neustávajícím přísunu úspěchu a nových rolí uvěřit, že je zpěvák oním raritním  (a napůl mytickým) hlasem „assoluto“, schopným v nevelkém časovém odstupu zvládnout naprosto odlišné typy rolí, v případě Michaela Spyrese například Mozartova Mitridata a vedle toho už zmíněného Lohengrina. V dokumentované historii ale bylo takovýchto výjimečně obdařených interpretů naprosté minimum – napadá mě snad jen Maria Callas (a o předčasném konci její kariéry se jistě není třeba rozepisovat). Abychom se ale vrátili ke Spyresově aktuálnímu albu: jako dramaturgicky pozoruhodný počin určitě zaujme a Michael Spyres coby interpret skladeb Wagnerových předchůdců naprosto obstojí. A nejen obstojí – je to bez přehánění jeho hudební teritorium. Dál by se měl ale zatím pouštět jen velmi opatrně a s rozvahou. Jinak by totiž mohl o svůj výjimečný hlas předčasně přijít a to by byla velká škoda.“

Jako výstřednost a snahu se odlišit  vnímám angažování orchestru Les Talens Lyriques s famózním cembalistou a charismatickým dirigentem Christophem Roussetem, jména dobře známá hlavně ze světa francouzské barokní hudby. Takové spojení v romantickém repertoáru je ale možné a jako experiment může fungovat jen ve studiu. Skoro bych souzněl s názorem, že je to “zvráceně krásné”. Nicméně nevím, co to má společného s autenticitou, kterou Rousset někdy až rigorózně prosazuje v barokní hudbě.

Hlas pana Spyrese je vskutku mimořádný. Hudbu Aubera, Spontiniho nebo Webera jsem nikdy neslyšel zazpívat tak belcantově. Ale jestli chce být wagnerovským pěvcem, bojím se o jeho hlasivky a zdravý rozum.   

A co vlastně uslyšíte? Hudbu Mehula – Joseph en Egypte, Beethovena – Fidelio,  Rossiniho –  Elisabetta, regina d‘Inghilterra,  Meyerbeera – Il crociato in Egitto, Webera – Der Freischütz,  Aubera – La muette de Portici,  Spontiniho – Agnes von Hohenstaufen,  Belliniho – Norma,  Marschnera – Hans Heiling, op. 80, a Wagner: Die Feen, WWV 32, Rienzi, der letzte der Tribunen, WWV 49, Lohengrin, WWV 75 (Mein lieber Schwan).

Zázračné ženy

Novým titulem renomovaného souboru L´Arpeggiata, který řídí charismatická theorbistka Christina Pluhar,  je  nahrávka Wonder Women. Vypráví tragické i komické příběhy o hrdinkách, světicích, čarodějkách, čarodějnicích i obyčejných smrtelnicích. Je to také strhující důkaz, že v 17. století komponovaly i velmi talentované ženy, které svůj talent musely nezřídka skrývat před manžely. Silnou inspiraci měla paní Pluhar v tradiční hudbě Itálie a Jižní Ameriky, kde hledala písně vyprávějící o osudech mimořádných, silných, odvážných i tragických žen. Na nahrávce se střídají tři ženy, jež jsou totálně rozdílné hlasem, technikou i povahou, a jeden muž.  Proti hlasu naturálnímu stojí sofistikovaný hlas s klasickou technikou.  Kdo jsou ony mnou obdivované hlasy? Luciana Mancini (fantasticky zpívá  známý mexický tradicionál La Bruja), Céline Scheen (například dojemné Che si può fare? Barbary Strozzi), Benedetta Mazzucato (dojemná Cacciniho píseň Lasciatemi qui solo) a altista Vincenzo  Capezzuto (například italský tradicionál La Canzone di Cecilia). Produncet našel místo i pro trialog sopránu (Scheen), mezzosopránu (Mancini) a altisty (Capezzuto) v anonymní „taškařici“ Jácara: No hay que decirle el primor. Půvabným bonusem jsou L’Arpeggiatou skvěle natočené orchestrální tracky, Cazzatiho La Strozza a Capriccio sopra sette note i  Falconieriho La Benedetta. Jestli se chcete intelektuálně pobavit nebo dojmout, vřele doporučuji. Velmi bych si přál slyšet na nějakém českém festivalu tento program.

Kalabis v roli dirigenta

Nebýt novinky Supraphonu, nikdy bych nepoznal skladatele Viktora Kalabise v roli dirigenta. Je to doslova dojemné. Titul (mimochodem samé vydavatelské premiéry!) má tím větší  punc autentičnosti. Kdyby tytéž skladby nahrál v letech 1948, 1951 nebo 1956 profesionální dirigent typu Karla Ančerla, nejspíš by byl výsledek jiný (nevím jestli lepší), ale já byl po sedmdesáti letech spokojený. Janáčkova filharmonie Ostrava a Janáčkův komorní orchestr udělaly Kalabisovi pomyšlení a vydaly ze sebe maximum, čeho byly tehdy schopny. Ve violoncellových koncertech – op. 3 inspirovaného Stravinským a op. 8.  – vydal ze sebe příjemný výkon cellista Miroslav Petráš. Ouverturou titulu je mladistvou energií nabité Mládí, op. 7, možná autografní sebereflexe skladatele, který stál na prahu pozoruhodné kariéry i života. Skvělý vydavatelský počin! 

Hudba pro radost

Mandolína nestojí zrovna v centru světových médií, ale má své výjimky. Jednou z nich je pětačtyřicetiletý izraelský mandolinista  Avi Avital, jenž je idolem v řadě zemí a navštívil jich se svým subtilním nástrojem dlouhou řadu (naše země o něj nějak nejeví zájem). Natáčí pro firmu Deutsche Grammophon, která mu občas vydá desku, čímž připomene (možná nechtíc), že kdysi měla legendární label pro starou hudbu Archiv Produktion, kdysi světově klíčový, v současnosti v DG odstavený na vedlejší kolej. (Dnes si však ve starší hudbě DG s korektností kvůli zisku moc vrásky nedělá.)

Svým loňským albem Concertos si Avital plní sen a spolupracuje s renomovaným souborem pro historické nástroje Il Giardino Armonico a jeho dirigentem a zakladatelem Giovannim  Antoninim. Společně interpretují tři koncerty pro mandolínu od Emanuele Barbelly, Giovanniho Paisiella a Johanna Nepomuka Hummela a také Avitalovy vlastní úpravy koncertů J. S.  Bacha a Vivaldiho. Ze tří původních děl pro mandolínu jsou dvě z Neapole. Neapolská kultura je plná barev, emocí a teatrálnosti; vlastnosti, které se odrážejí ve výkonu Avitala.  Avital popisuje svou úpravu známého Bachova Koncertu pro housle a hoboj, BWV 1060R, jako „světlejší“ verzi pro mandolínu a zobcovou flétnu. V Avitalově verzi je jeho sólistou sám Giovanni Antonini. Avital měl již dlouho jasné představy o provedení svého oblíbeného Vivaldiho díla, Koncertu h moll pro čtyři housle, RV 580. Avital interpretuje všechny čtyři houslové party sám, na čtyřech různých mandolínách a mandolách. Díky tomu získal každý hlas specifický charakter.  Díky němu  se mandolína dostala do hlavního proudu klasické hudby. Radostná a velmi kvalitní tapetová hudba do auta.

Nová naděje

V klasické hudbě jsou obory, kde silné talenty přicházejí ve vlnách, pokles střídá progres. V Česku je tomu tak například v oboru dirigování, housle nebo zpěv. Jsou však obory, v nichž je naštěstí kontinuita. Takovými se mi jeví obory varhany, klavír, lesní roh nebo klarinet. Dostal se mi do rukou nahrávací debut klarinetisty Marka Švejkara (1995). Z jeho krátkého životopisu je nejzajímavější, že je studentem Conservatoire National de Paris a je bývalým členem Akademie komorní hudby. Ve Francii studoval i další hudební školy, takže mi zákonitě napadlo, že jeho vztah k této zemi je podobně intenzivní jako například  o generaci staršího  skladatele Kryštofa Mařatky. Obdiv k Francii se projevil i v nahrávce, na níž famózně hraje u nás málo známou Klarinetovou sonátu Camilla Saint-Saënse. Příjemných překvapení je tam ale více. V úvodu připomněl, že  Charles-Marie Jean Albert Widor, další Francouz, nebyl jen legendou varhan a pedagogiky. Virtuózní Introduction et Rondo, op. 72, jsme slyšel poprvé.

Často se nám po roce 1989 stává, že s „vaničkou vyléváme i dítě“. Tak silně negujeme bývalý režim, že zapomínáme, že někteří socialističtí skladatelé nám nechali v archivech výbornou muziku. Mezi ně patřil částí díla i Oldřich Flosman. Jeho Zbojnická sonatina je atraktivní a přináší melodický základ, který by mu mohli závidět leckteří dnešní komponisté. Pan Švejkar ji hraje se sympatickou empatií. Aby byl profil úplný, nesmí chybět současnost. Vybral si poslechově vděčné Trois Mélodies, op. 7, Adama Skoumala, který tuším nemá nouzi o zakázky.

Možná z touhy mít v tomto roce na cédéčku typicky českou notu, zařadil romanticky rozněžnělou Idyllu (Selanku), op. 16, Zdeňka Fibicha. Chápu, že se chtěl zavděčit širokému spektru posluchačů, ale je škoda, že tím slevil ze svých vysokých ambicí. Vzhledem k tomu, že zdaleka nekontaktoval objemové možnosti kompaktního disku (58:36), mohl vybrat nějaký skutečně reprezentativní opus světového klarinetového repertoáru, na němž by doložil, že je schopen hrát stejnou ligu s konkurencí.

Marek Švejkar má pozoruhodné tónové schopnosti, cit pro styl a skutečně mimořádnou techniku, což mi potvrdilo aranžmá Sarasateho Carmen Fantasie, op. 25 (originál mám však jako houslový patriot přece jen radši). Jako velmi dobrá pianistka se mi z digitálního záznamu jeví Lenka Korecká.

Je-li pan Švejkar tváří Vandorenu, předpokládám že lahodný témbr klarinetu patřil této pařížské nástrojařské firmě. Nahrávka vznikla vloni ve spolupráci s vydavatelstvím Radioservis ve studiu HAMU Praha. Jsem zvědav, kam se bude ubírat jeho hudební cesta.

Nádech věčnosti

Vždy budu litovat, že jsem nemohl být 19. 9. 2021 ve Vladislavském sále Pražského hradu přítomen prvnímu veřejnému provedení oratoria Nádech věčnosti skladatele, dirigenta, básníka a spolu libretisty Jana Zástěry. Podnětem k jeho vzniku bylo 1100. výročí tragické smrti české kněžny Ludmily, zavražděné roku 921. Iniciátorkou a hybatelkou myšlenky nového díla byla Soňa Červená a významně ji v tom pomohl a podpořil Bohemian Heritage Fund.

Silné libreto se snaží umocnit emocionálně silná hudba. A v rámci vnitřně nastaveného étosu, schopností a možností skladatele je to, pakliže nebudete čekat tvůrčí genialitu v rovině Brittena, Janáčka, Messiaena, Pärta, Stravinského, Pendereckého, Schnittkeho…,  mimořádné dílo, přepevně ukotvené historii naší i evropské hudby. Jestli se dokážete přenést přes eklekticismus a budete akceptovat jako integrální součást díla žánrovou syntézu s prvky crossoveru a duchovní rozměr a necháte se unášet silou hlasu Soni Červené, zpěvními projevy většinou dobré kvality, samotným příběhem a étosem celého projektu, dojdete doufám k podobně silnému prožitku jako já.

Jan Zástěra asi nebude nikdy patřit mezi nejprotěžovanější české komponisty, třeba bude podobně jako Miloš Bok vnímán jako enfant terrible české hudby, ale není pochyb, že je v něm mimořádná tvůrčí síla, kreativita, inspirace a duchovnost, kterou u mnohých známějších jmen české hudby postrádám. Pan Zástěra není a nebude Janáčkem, ale zpráva, že k výročí Karla IV. prý objednal janáčkovský bastion, Národní divadlo Brno, od něj operu, svědčí o nemalém kreditu skladatele a sympatické otevřenosti divadla.