Foto Petr Chodura / Česká filharmonie.
Světově proslulý islandský klavírista Víkingur Ólafsson se etabloval mezi pianistickou špičku v roce 2018, kdy vydal u Deutsche Grammophon osobitě pojaté album, sestavené z klavírních skladeb J. S. Bacha a z bachovských transkripcí. K Bachovi se umělec znovu vrátil v loňském roce – počátkem října vydal (opět u Deutsche Grammophon) nahrávku slavných Goldbergovských variací, BWV 988. Toto dílo hraje klavírista v průběhu letošní koncertní sezóny na svém celosvětovém turné (skladbu má uvést celkem šestadevadesátkrát). V neděli 10. března 2024 nabídl Ólafsson „své“ Goldbergovské variace v pražském Rudolfinu abonentům recitálového cyklu Českého spolku pro komorní hudbu. Jednalo se o prvořadou uměleckou událost této sezóny a Rudolfinum bylo zaplněné do posledního místa.
Úvodní Arii hrál klavírista v hlubokém soustředění a v pianissimu tak neskutečném a zpěvném, že publikum přestalo dýchat. První variace pak zajiskřila v tempu přímo gouldovském, pružná měkká staccata levé ruky ve druhé variaci evokovala taneční kroky, jednotlivé hlasy kánonu ve svižné třetí variaci se proplétaly v křehkých arabeskách, a jak poté plynuly následující variace jedna za druhou, byl jsem stále víc fascinován tím, s jak obrovskou tvůrčí fantazií Ólafsson k Bachovi přistupoval. Využíval všech zvukových možností, které mu nabízí moderní klavír, a co chvíli nechával rozeznít skryté, překvapivé vedlejší hlasy, které jsem u žádného jiného pianisty nikdy neslyšel. Jeho hra byla nesmírně barvitá, s nápaditou a bohatou pedalizací, a rejstřík jeho úhozových a dynamických nuancí se zdál být takřka bez hranic. Nemenší obdiv zasloužilo to, jak rafinovaně klavírista pracoval s kontrasty – tempovými, dynamickými, výrazovými i náladovými. Ólafsson má skvělý cit pro pevný rytmický tep, s rubaty zacházel uvážlivě, užíval je povětšinou jen velmi decentně a vždy naprosto přesvědčivě. Úžasná je Ólafssonova prstová technika: rychlé variace, zvláště pak č. 5, 14, 20, 23 a 26–29, proletěly v tempech, která byla na hranici lidských možností – a přitom byly dokonale zřetelné. Je zajímavé, že virtuózní variace 26–29 hrál Ólafsson attacca a učinil tak z této čtveřice jakýsi pomyslný vrchol celého díla. Celkové vyznění Goldbergovských variací vylehčil umělec rozezpívanou a zároveň jakoby zasněnou „písničkovou“ variací č. 30. A nakonec se pianista zopakováním úvodní Arie, stejně tichým a něžným jako na začátku recitálu, symbolicky navrátil tam, odkud přišel.
Z Ólafssonových Goldbergovských variací doslova tryskala pozitivní energie a ani tři mollové variace (15, 21 a 25) nevnášely do hudebního toku nic zvlášť tragického. Pouze z nich na posluchače dechla lehká melancholie – nejspíš jako připomínka uplývajícího času, který nelze zastavit. A co mi přišlo na Ólafssonově hře vůbec nejpozoruhodnější: po celý večer jsem vnímal velmi intenzívně to, že klavírista hraje Bacha jako našeho současníka. A byl to současník tak živý, až mě z toho občas mrazilo v zádech.
Po koncertě nabídl pořadatel posluchačům „aftertalk“, který moderoval Ivo Kahánek. Zájem publika o rozhovor s umělcem byl tak enormní, že Dvořákova síň byla i po koncertě téměř zaplněná. Ólafsson se ukázal jako neobyčejně sympatický a vtipný společník, skromnost se u něho pojila se zdravým sebevědomím, a navíc se ukázalo, jak dobře Bachovi rozumí a že ho i lidsky má rád. A přestože byl viditelně značně unavený (druhý den brzy ráno odlétal do Austrálie), rozdával po rozhovoru ještě přímo z pódia autogramy svým ctitelům a ctitelkám.
Víkingur Ólafsson rozhodně patří k nejzajímavějším a nejosobitějším současným pianistům a jeho pražské provedení Goldbergovských variací se přiřadilo k mým nejsilnějším koncertním zážitkům.
