Dvacátý třetí březen MMXXVI se stal pro mě nejkrásnějším večerem letošní postní doby, přestože to byl složitý den a musel jsem se nutit, abych odjel do pražského Rudolfina na koncert souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. Ovšem kdybych tak neučinil, přišel bych o skvostné hudební mystérium. Principál a zakladatel obou souborů Václav Luks sestavil, připravil a provedl hudebně a samozřejmě i duchovně velmi silný program.
Fota Petra Hajská.
První část večera patřila Janu Dismasu Zelenkovi, tvůrci, který je doslova erbem obou collegií – nejdříve Miserere c moll, ZWV 57 a poté Responsoria pro hebdomada, ZWV 55. Druhá část večera patřila italské hudbě – Miserere mei, Deus Francesca Duranteho a Stabat Mater Antonia Caldary. Jelikož nejsem vědeckým odborníkem na baroko, budu citovat z průvodního textu Václava Kapsy, který byl čtvrtou perlou večera. (Jeho kvalita by mohla být pro mnohé programové texty pražských orchestrů i festivalů inspirací.)
„Program … sestává z pozdně barokní duchovní tvorby spjaté s obdobím postu a Svatého týdne. … Zařazené skladby nabízejí tři přístupy k velikonočnímu tajemství. Žalm Miserere reprezentuje subjektivní pohled kajícníka… Výběr z responsorií k tzv. temným hodinkám nás provede událostmi od Kristova přijetí oběti na Zelený čtvrtek přes temnotu Velkého pátku až do ticha Božího hrobu Bílé soboty. A závěrečné Stabat Mater nás z pozice pozorovatelů přenese zpět do aktivní role: v duchu barokní zbožnosti nás skrze Mariinu bolest pod křížem vede k hlubokému soucitu a ztišení.“
Interpreti dokázali vtáhnout „do hry“ vyprodanou Dvořákovu síň od prvních taktů Zelenkova dle mého mínění geniálního Miserere. Jako u řady předešlých koncertů jsem musel obdivovat souzpěv, intonaci a barevnou homogenitu sboru. Luksova péče o detaily, mikro i makro tektoniku mi doslova brala dech. Responsoria jsou jiným světem. Na rozdíl od předchozí svobodomyslnosti tady tvůrce vědomě respektuje staré principy, tzv. stile antico. Naštěstí by to nebyl Zelenka, kdy jen eklekticky kopíroval v podstatě mrtvé postupy, takže jsem slyšel nádherné vertikální plochy. Jeho polyfonické myšlení je na úrovni nejlepších hudebních souvěrců tehdejší Evropy. Některé úseky byly „božské“ – Ecce vidimus eum, Tenebrae factae sunt a především závěrečné Sepulto Domino, signatum est monumentum, kde tečka jakoby byla i otázkou.
Po takovémto existenciálním prožitku bylo těžké rozeznít v sobě stejnou strunu v Durantem. Přes nemalé kvality bylo Miserere jen odleskem Zelenky. Asi nejvíce mě zaujala sofistikovaná práce s disonancemi a chromatikou, tak oblíbená v italské instrumentální hudbě v 17. a části 18. století. Od skladatele bylo šikovné, jak z c moll „zabloudil“ do různých tónin, aby se nakonec vrátil do „cémollové“ jistoty. V komorním obsazení ještě více vynikly evropské kvality sboru. Nicméně budu-li velmi přísný, souzpěv sopránů převyšoval tenorové kvarteto. V Caldarovi se především projevila kvalita smyčců, kompozičně to bylo opozitum Zelenkovi – významná sóla, velké emoce, pozouny hrály velmi slušně, ale slyšel jsem lepší; sluchově a z dálky jsem měl pocit, že šlo o moderní nástroje, což by bylo zvláštní. Skvostná byla závěrečná fuga – …fac, ut animae donetur paradisi gloria (duši mé pak ráčiž dáti slávu ráje blaženou). Amen. Do Dvořáka a jeho nepřekonatelné Stabat Mater ještě daleko, ale konec to byl excelentní.
Nevíme, jak hrály orchestry Caldarovy a Zelenkovy doby, jak skutečně zpívali jejich muzikanti, ale nemám pocit, že by to bylo dnes důležité. Václav Luks nabízí barokní hudbu dle svého citu a přesvědčení, jež je velmi silné a z pozice posluchače 21. století věrohodné.
Sbor byl naprosto v pořádku, v sólech dominovaly sopranistky Pavla Radostová a Tereza Zimková a jako vždy basista Tomáš Šelc. Rozpačitost ve mně budily sólové vstupy tenoristy Vojtěcha Semeráda. Jeho příjemný, útlý, ale nepříliš výrazný hlas se velmi dobře uplatňuje v jeho souboru Cappella Mariana, třeba v raně barokním slohu, nebo v tomto případě coby sborista, ale na árie pozdně barokní hudby nemá sólový fundament evropské úrovně.
Douška: Když pominu barevné ponožky zástupce skvělé koncertní mistryně Heleny Zemanové, byl to jeden z nejlepších koncertů barokní hudby v tomto desetiletí, který jsem živě slyšel. Vše bylo výborné, ale moje srdce si onen večer získalo hlavně Zelenkovo Miserere… Bylo sympatické, že se „collegiálníci“ za bouřlivý aplaus odvděčili referenčním provedením první části Statio quadruplex pro Processione Theophorica, ZWV 158 hrdiny české a saské barokní hudby.
Luboš Stehlík
