Rád konstatuji, že Český spolek pro komorní hudbu přestal vyznávat dávnou rigidní pozici ochránce hodnot komorního života 20. století, jehož oporami byla tria, kvarteta až noneta, občas s nadstandardní formou recitálu.
V neděli 8. března nabídl sice také recitál, leč koncepcí natolik provokativní, že jsem něco takového ve staroslavném spolku ještě nezažil. Americká violoncellistka Alisa Weilerstein (nar. 1982) nabídla v Rudolfinu českou premiéru části gigantického originálního projektu Fragments. (Je též autorkou projektu. Mimochodem paní Weilerstein provokuje interpretačně i v klasickém repertoáru – Bach, Beethoven…)
Fota Petr Chodura / Česká filharmonie.
Na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina byla celý večer jen ona, její nástroj z roku 1790, několik kvádrů různého objemu a proměňující se světla. Fragmenty jsou natolik sofistikované, že je na místě seznam. Režie – Elkhanah Pulitzer, scénografie a světelný design – Seth Reiser, kostýmy – Molly Irelan, původní návrh účasů a make-upu – Heather Sterling, produkce – Hanako Yamaguchi, produkce a managing – Will Knapp.
Hudebním obsahem projektu jsou skladby (někde fragmenty, jindy celé části cyklických kompozic) mnoha skladatelů. V tiskové zprávě České filharmonie jsem našel mimo jiné i tyto věty:
„S radostí říkám, že Fragmenty nezapadají do žádné specifické kategorie. Je to hudba pro sólové violoncello, ale zároveň i druh divadla. Mám ráda tvorbu, která se pohybuje někde mezi. Od začátku jsem chtěla v lidech vyvolat opravdu hluboký, sdílený zážitek. Není k tomu potřeba žádná zvláštní znalost, aby si člověk z vystoupení odnesl maximum,“ uvedlaAlisa Weilerstein pro kanadský deník The Toronto Star před premiérou Fragmentů.
Weilerstein sama charakterizuje Fragmenty jako projekt současné vážné hudby. Nejde podle ní o crossover ani žánrový experiment, ale o rozšíření koncertního formátu. Každý Fragment má vlastní podtitul, který naznačuje jeho charakter a emocionální směřování – vedle Úžasu a Vřavy také Zrození, Labyrint, Žalozpěv a Záře.
„Skladatelé a skladatelky, které jsem oslovila ke spolupráci na Fragmentech, se liší svým kompozičním přístupem, rasovým a etnickým původem, genderem, věkem i národností. Zastoupeny jsou jak etablované osobnosti, tak mladší autoři a autorky, stejně jako tvůrci, jejichž dílo dosud nebylo širší veřejností náležitě doceněno,“ dodává violoncellistka.
Pro pražskou premiéru zvolila Weilerstein první dva cykly. Úžas staví na Bachově Suitě č. 1 G dur a doplňují jej skladby Allison Loggins-Hull, Joan Tower, Gili Schwarzman, Chen Yi a Reinalda Moyi. Vřava vychází ze Suity č. 2 d moll a mimo ni v něm zazní hudba Alana Fletchera, Any Sokolović, Caroline Shaw, Daniela Kidaneho a Gity Razaz… Tolik citace.
Předně jsem měl nutkavý pocit, že jde víc o experiment, než o rozšíření formátu koncertu. Koncepce je natolik spjata s Alisou, že si neumím v roli světice a dračice představit jinou cellistku. Jednak má málokdo tak geniální techniku, jednak její osobnostní integritě se v podstatě není možné vyrovnat. Je to šité na míru, takže podle mě nepřenosné, tudíž šiřitelné buďto jejími koncerty nebo skrze streamovací platformy. V druhém plánu mi to přišlo jako neskutečná provokace, vedle níž jsou výstřelky Christiana Tezlaffa nebo Patricie Kopatčinské mírným šťouchancem. Vůbec jsem se nedivil, že vždy konformní rudolfinské publikum, které téměř vždy, občas bez kritického rozumu, nadšeně tleská, bylo rozpolceno – někdo byl nadšen, poblíž sedící spolu divák rozezlen a naštván.
Na počátku byla Tma, po deseti vteřinách přišlo shůry Světlo a zazněla Bachova hudba. Mimochodem geniální komponista, kantor, varhaník a křesťan, který toho večera všechno převyšoval o několik úrovní, měl jako jediný vždy téměř bílou barvu. V průběhu večera se světelný design měnil, nad vším ale vládl Bach. Ve světelnosti mohlo být více kreativity, takže každý nebachovský komponista mohl mít například svůj světelný odstín, ale třeba toho rudolfínská technika není schopna nebo se to panu Reiserovi a cellistce takto líbilo.
Jakoby cellistka hledala novou dimenzi hudby. V první části večera jsem skutečně žasl a byl okouzlen. Ve Vřavě druhé části se atmosféra sice radikálně změnila, občas mě napadl „slet čarodějnic“, ale modus operandi zůstal stejný, takže občas jsem měl subjektivní pocit menší sluchové únavy a koncert inklinoval ke geniální jednostrunnosti. Navíc bohužel rozdíly v kompoziční kvalitě byly nemalé. (Raději nebudu jmenovat, aby mě někdo nechtěl žalovat.) Je sympatické, že jí tak moc záleželo na rasové a etnické různosti, genderu, věku, národnosti, ale raději bych upřednostnil kompoziční originalitu, vyrovnanost či zralost.
Alise Weilerstein stvořila se svým týmem nový koncertní gesamtkunstwerk (mimo jiné jsem zjistil, že má docela pěkný hlas) a dovedla jej asi do maxima, jehož je schopna a našla kompenzaci k Haydnovi, Beethovenovi, Schumannovi, Bruchovi, Dvořákovi, Elgarovi, Šostakovičovi (snad i Martinů)…, které jistě stále ještě musí hrát, aby se uživila, protože Fragments jsou, obávám se, jen nadstandardem pro odreagování a seberealizaci. Moc rád bych živě poznal další její „fragmenty“.
Mělo by být pro nás ctí, že přivezla tento komplikovaný projekt do Prahy. Koncert měl hodinovou pauzu, což jsem zažil poprvé. Nicméně její složitý make-up a outfit takové vybočení z tradice ospravedlňuje. Pauzu mohlo auditorium využít k návštěvě předražené kavárny a Café Rudolfinum, výjimečně bezplatné Galerie nebo se zúčastnit ve Dvoraně předání výroční ceny Českého spolku pro komorní hudbu. Laureátem za rok 2025 je Trio Incendio, které hraje ve složení Filip Zaykov – housle, Karolína Františová – klavír a Vilém Petras – violoncello. Části tria předal Jiří Panocha, nový předseda Rady Českého spolku pro komorní hudbu.
„Trio Incendio patří k nejvýraznějším a nejdéle působícím mladým komorním souborům současnosti. Porota Ceny Českého spolku pro komorní hudbu jejich umělecký vývoj dlouhodobě sleduje a oceňuje jejich úspěchy doma i v zahraničí i konzistentně vysokou interpretační úroveň. Letošní rozhodnutí bylo víceméně jednomyslné,“ komentoval rozhodnutí poroty dramaturg Českého spolku pro komorní hudbu Radek Křižanovský. O laureátovi za rok 2025 rozhodla porota ve složení Jiří Panocha, Jaroslav Kulhan, Josef Špaček, Miroslav Sekera, Radek Křižanovský, Marek Šulc a Jiří Hlaváč.
„Cena ČSKH nám udělala upřímnou radost. Vnímáme ji jako krásný dárek k našemu blížícímu se desátému výročí – je to symbolické ocenění deseti let společné práce, hledání, růstu, radostí a zážitků z hudby… Těšíme se, že s cenou se váže koncert v Dvořákově síni Rudolfina, který se bude konat 24. března 2027,“ uvedli členové Tria Incendio…
Coda. Škoda, že ČSKH nepřemluvil paní Weilerstein, aby předala cenu. Byla by to pro spolek i laureáta světová pocta… Nechápu, proč Česká filharmonie určila pro začátek své prestižní recitálové řady podvečerní čas, což mnozí lidé považují vzhledem k významu pozvaných umělců za ponižující (stejně na frak dostal v lednu nebesky dokonalý recitál Jevgenije Kisina).
Luboš Stehlík
