Ve dnech 22. – 24. ledna si dala Česká filharmonie odvážně na program fundamentální dílo Johanna Sebastiana Bacha – „Velkou katolickou mši, BWV 232, v h moll. (Byl jsem svědkem prvního uvedení.)

Fota Petra Hajská.
Lucie Maňourová ji ve velmi dobré glose v programu koncertu popsala mimo jiné takto: „Katedrála barokní hudby, pomník zbožnosti, vrchol skladatelského umu všech dob… I takto hodnotili v průběhu staletí pisatelé obsáhlou Mši h moll, kterou vytvořil Johann Sebastian Bach, dosluhující kantor v hlavním městském kostele sv. Tomáše v Lipsku. Své dílo, které dnes zní v koncertních sálech a chrámech celého světa, však nikdy v celku neslyšel – a dokonce ani několik dalších generací po něm. Coby katedrálu své celoživotní tvorby ji Bach konstruoval v posledních dvou letech před smrtí… Zní jako kompendium jeho inspirujícího mistrovství a stylu…“ Nebudu citovat dále, nicméně odborně navýsost kompetentní autorka správně akcentuje, že už tónina h moll evokovala něco nadpozemského, nehmotného, jistou mimořádnost, že nejdříve vznikly oddíly Kyrie a Gloria a až s odstupem zbylé části mešního ordinária – Credo (Nicejské vyznání víry), Sanctus a Agnus Dei s radostným Dona nobis pacem a že první kompletní provedení, o němž víme, se uskutečnilo v roce 1834 v Berlíně, jiný pramen uvádí rok 1859 a Lipsko.

Původně měl filharmonické provedení připravit z mě neznámého důvodu šéfdirigent Semjon Byčkov. Kvůli jeho rekonvalescenci po operaci z toho (naštěstí) sešlo, a tak byl do Prahy povolán téměř osmdesátiletý, v baroku dobře etablovaný britský dirigent a cembalista Nicholas Kraemer. V lednu 2024 v Rudolfinu nastudoval Handlova Mesiáše, o rok později Bachovu Hohe Messe. Jaké byly vnější rozdíly? Mesiáš – anglosaští sólisté, Pražský filharmonický sbor, Mše – národnostně smíšení sólisté (Miriam Kutrowatz – soprán, Catriona Morison – mezzosoprán, Patrick Grahl – tenor, Christian Immler – basbaryton), Collegium Vocale 1704. Obsazení orchestru podobné, jen na židli koncertního mistra seděl místo Jiřího Vodičky Josef Špaček, s pro něho typickým tabletem, což možná ocenila jako vždy spolehlivá „vicemistryně“ Magdalena Mašlaňová, která měla notový pult jen pro sebe…


V provedení bylo víceméně vše správně – očekávané noty (nakladatelství Baerenreiter, kupodivu se nehrálo z kritického vydání Carus Verlag), jako vždy skvěle připravený, stylově prozpívaný sbor, sólisté zpívali správné noty většinou ve správnou chvíli a dirigent zvládl virtuózně partituru. Zvlášť musím ocenit orchestr, který hrál citlivě a učinil maximum možného, smyčce, možná inspirováni nejen dirigentem, ale i koncertním mistrem, téměř romanticky nevibrovali, což mělo na pozitivní výsledek ještě zásadnější dopad než vloni. Vše bylo dle povšechného poslechu v pořádku. Přesto nelze psát o historickém zápisu do análů České filharmonie a musím trvat na premise, že našemu prvnímu orchestru baroko nesvědčí, jakkoliv podal heroický výkon a některé okamžiky byly přenádherné. (Musím korektně dodat, že moje „hodnocení“ není založeno na hlubokém teoretickém studiu hudby 17. a 18. století, nejsem opravdovým znalcem této hudby, ostatně není jím žádný český hudební novinář. Stojí na čtyřicetileté poslechové zkušenosti, někdejší aktivní praxi, znalosti řady nahrávek, otevřenosti mysli i sluchu a kritickém rozumu.)
Sólisté s oslavnými životopisy zpívali výborně, občas lahodně i podle nejvyšších měřítek, nesporně byli pro dílo kompetentní, jakkoliv více mi lahodily hlasy pánů, kdežto u žen jsem měl pocit příliš velké subretnosti (soprán) nebo těžké ukázněnosti a bezemočnosti (alt). Něco vyšlo výborně, něco méně: velmi pěkně dopadly úseky Gloria (alt), Quoniam (bas), Et in spiritum sanctum (bas), Qui cum patre (bas), z horších částí uvedu například Qui sedes (nejistý alt)… Na několika místech byl sólu partnerem nástroj a téměř vždy sólista orchestru hlasy kvalitou zastínil – flétna, hoboj, lesní roh, violoncello, trubky… Vrcholným nástrojovým vstupem bylo velké houslové sólo v Laudamus te, které Josef Špaček zahrál na úrovni, jakou jsem neslyšel ani živě, ani z nahrávek… Výkonu sboru vlastně nelze technicky vytknout nic; i dvoj sborovost zvládl bez problémů. Jen tomu chyběla, jako celému večeru, exprese, nějaké emoce, 150 procentní zaujetí, laicky řečeno „šťáva“. Nicméně některé části byly nádherné, zvláště pak závěrečný chorál Daruj nám pokoj. Kéž by si jej vzali za svůj čeští i světoví politici včetně imperátora (Puchlana) Putina.

Podle mého vysloveně osobního názoru, na dirigentské podestě neměl stát Nicholas Kraemer, který sice odvedl dobrou, poučenou práci, ale bez fantazie nemohl přinést nic nového, ale buďto Václav Luks, který dodal pro Bacha velmi dobře připravený sbor a má stále v sobě oheň a touhu posunovat hudbu dál, nebo například John Eliot Gardiner, který má přece jen více energie a zkušeností. Jestli u prvního vadí, že diriguje různé moderní orchestry a není přítelem exkluzivity (ta je pro mě v 21. století přežitkem), a u druhého vztahový a komunikační problém s pořadatelem, tak je to pro nadčasovost nedobré.
Cílem České filharmonie, k němuž by měla vztahovat většinu svého úsilí, by měla být nadčasovost či aspoň výjimečnost nějaké části každého abonentního či spolkového projektu, což podmiňuje její mimořádný kredit, vysoký rozpočet, kvalitní vedení a ambice zařadit se mezi mezinárodně nejrespektovanější hudební instituce světa. Bachova Mše h moll, stejně jako Händlův Mesiáš, mezi důležité projekty České filharmonie v tomto století patřit nebudou. Nicméně naléhavě doporučuji v únoru Honeggerovu Janu z Arku a v dubnu Sommerovu Vokální symfonii. Kdybych se v těchto geniálních kompozicích nesetkal s nadčasovou interpretací, byl bych překvapen. Věřím, že mě Česká filharmonie nezklame!
Luboš Stehlík