Dechové kvinteto Belfiato hraje spolu dvacet let. Podobně jako u jmen Čeněk Pavlík, Jana Vlachová, Shizuka Ishikawa, Magdalena Kožená, Tomáš Jamník, Jakub Hrůša… mě na jejich prvním pražském veřejném koncertu napadlo, že je čeká zajímavá kariéra, že budou pro českou hudební kulturu důležití a moje předtucha se potvrdila. Jsou si věrní a pokaždé, když je vidím hrát, mi připadají jako „rodina na dechu“.
Oto Reiprich je prvním flétnistou Prague Philharmonia (dříve Pražská komorní filharmonie), klarinetista Jiří Javůrek studuje HAMU a hraje leckde, hobojista Jan Souček (mimochodem bratr primária Zemlinského kvarteta) vyhrál soutěž v Lodži, uspěl v několika dalších, je členem Prague Philharmonia i orchestru Státní opery, fagotista Jan Hudeček je členem Orchestru Národního divadla Praha a vyhrál soutěže Pražské jaro, Concertino Praga a Concorso Internazionale per Giovani Musicisti „Città di Barletta“, hornistka Kateřina Javůrková vyhrála soutěž Pražské jaro, bývala členkou PKF-Prague Philharmonia a v současnosti je perlou hornové sekce České filharmonie. Výročí bylo dobrým důvodem pro festival Dvořákova Praha nabídnout jim matiné, které se uskutečnilo 21. září v Anežském klášteru. Dramaturgie byla atraktivní a (před)polední koncert doslova naplnil název souboru.
Fota Dvořákova Praha / Petr Dyrc.
Tradici zastupovali kmenový Antonín Rejcha (Dechový kvintet e moll) a reprezentativní Ludwig van Beethoven (úprava Smyčcového kvintetu Es dur, aranžmá Mordechaje Rechtmana), milým osvěžením v teplém dnu babího léta byl Dechový kvintet č. 1 Jeana Françaixe. Příjemným překvapením se jevila pro většinu příjemná tvář italské kompoziční legendy Luciana Beria, který zemřel v roce 2003 – Opus Number Zoo potvrdil, že kořením hudby byl, je a (snad) bude humor.
Rejcha – kompozičně velmi kreativní, velmistr formy, nejvíc mě uzemnilo virtuózní zvládnutí Finale. Úpravu Beethovena jsem slyšel poprvé a přesvědčila mě, že i toto je možná cesta. Jiná kvalita, nicméně porovnatelná s originálem, pro dechy asi nelehké (trylky, rychlé běhy…). Françaix – jako vždy svěží, imitace, trochu jazzu, nadsázky, sofistikovaného humoru… kouzelné variace, nástrojově dokonalé. Specifický číslem, jež ocenili nejen děti v sále, byl Berio. Navíc se členové a členka pustili souběžně do recitace – o slepičce a lišákovi, ohlasu válek, o myšce šedivce a o kocourech mezi mrakodrapy. Bylo to vtipné verbálně, hudebně a především interpretačně, ale kdyby mělo všech pět mikroporty, bylo by dopad ještě silnější.
Z Belfiata vyzařuje nejen synchronizované dýchání, ale vysloveně pohoda, „polyharmonie“. Na závěr slova hornistky Kateřiny Javůrkové: „Troufnu si říct, že nám spolu opravdu dobře je! Jedna věc je odehrát koncert a užít si zážitek propojení s publikem, druhá věc je proces zkoušení, nacházení společné hudební řeči. A v neposlední řadě jsou to desítky hodin strávených společně na cestách. Toho společného času je zkrátka tolik, že by to nemohlo fungovat, pokud bychom neměli perfektní mezilidské vztahy.“
Členové kvinteta Belfiato nejsou sice světovými lídry svých nástrojů, ale jako celek vyzařují obrovskou sílu, homogenitu, empatii, dokonalost souhry a míru muzikálnosti, jaká se jen tak neslyší. Udivilo mě jen, že když nedávno vydal Supraphon jejich další nahrávku, tentokrát poctu Karlu Husovi, tak ji v programu nějak nepřipomněli. Zato se poděkovali náramně povedeným přídavkem – úryvkem z úpravy suity z Janáčkovy Lišky Bystroušky od Jaroslava Pelikána… Bylo to jedno z nejlepších matiné, jaké jsem kdy slyšel; souboru, na nějž je doufám hudební Česko hrdé.
Luboš Stehlík
