Když byl vloni přítomen na Dvořákově Praze v podání Tomáše Jamníka premiéře violoncellového Ďábelského rozmaru (soubor České akademie komorní hudby), nemyslel jsem si, že ještě někdy uslyším podobě vtipnou skladbu pro nástroj, v němž držíme primát nejlepšího koncertu. Mýlil jsem se – 19. září uvedl Václav Petr, jinak koncertní mistr violoncellové skupiny České filharmonie, za spolupráce se svým domovským orchestrem a dirigentem Ingo Metzmacherem premiéru cellového koncertu Violoncellops Petra Wajsara.
Fota Petra Hajská.
Nejdříve musím s vykřičníkem předeslat, že pan Petr zahrál s úsměvem přetěžkou skladbu zpaměti, což jsem myslím ještě nezažil! Bylo to nadšené, bravurní, jakoby hrál známou písničku. Náročný „doprovod“ zvládla Česká filharmonie (naštěstí z not) bez problémů a s viditelným potěšením, že může být přítomna triumfu svého kolegy. Jen málokdy jsem byl svědkem pro Prahu nevšedního okamžiku, kdy vrcholem večera je současná hudba. Pan Wajsar elegantně proplouvá všelijakými hudebními světy – náročnější formy pop music, divadlo, elektronika, aranže, klasická hudba, přičemž nemá problém v duchu dnešní doby propojovat zdánlivě nepropojitelné, ovlivňovat neovlivnitelné a dávat věcem nový význam, jinou identitu.
Petr Wajsar.
Opus Violoncellops, jehož název asi vyvěrá z výrazu loop – smyčka, je hudba tekutá, proměnlivá, mihotavá, svobodná, technicky vynalézavá, zajímavě harmonická, jakoby potírající temporytmus, velmi velmi dynamická… a vtipná a kupodivu na současnou hudbu i melodická. Kromě toho je vymazlená, netušil jsem, čeho je violoncello schopno, například arzenál flažoletů. Mimořádný zážitek! Rudolfinské publikum bylo natolik spokojeno se sólistou, že mu věnoval šokující přídavek – Eugène Ysaÿe: transkripce první věty z Houslové sonáty „Balada“ op. 27 č. 3. Nikdy by mě nenapadlo, že něco tak těžkého lze zahrát na cello!
Úvod večera byl však naopak více než vážný – Památník Lidicím, tryzna Bohuslava Martinů nejen za obyvatele Lidic, ale za oběti druhé světové války. (Zajímalo by mě, jak tuto panychidu vnímá v sobě německý dirigent…) Česká filharmonie ji zahrála pod jeho citlivým vedením důstojně, vážně a v dobrém tempu, jen na několika místech mohl být zvuk smyčců emocionálnější.
Druhá část večera patřila Čajkovskému a Páté symfonii č. 5 e moll, jejíž hlavní téma ji v podstatě celou prostupuje. Půjčím si část označení první a poslední věty, které platí pro celé dílo – bylo to hodně anima s citlivým maestosem, tedy sofistikovaný neklid a vznešenost bez patetičnosti. Metzmacher je určitě velmi citlivý umělec, ale vše má u něho řád, příčinu i následek. Nad fantazijností typu Karajana vždy vítězí emocionální disciplina. Některá sóla byla kvalitou naprosto mimořádná, zvláště pak hornistky Kateřiny Javůrkové. Neřekl bych, že to bylo nejlepší provedení známého díla, jaké jsem živě slyšel, ale rozhodně bude patřit mezi pět, na něž budu rád vzpomínat.
Luboš Stehlík
