Česko švýcarská sopranistka Martina Janková není v nahrávkách kvantitativní přebornice typu Magdaleny Kožené nebo Joyce DiDonato, ba ani domácí Kateřiny Kněžíkové, ale každý projekt je pečlivě promyšlený, detailně připravený a pokaždé si prý s laskavou neústupností pohlídá, jak je deska zabalená a polygraficky vypravená. Bylo tomu tak jak v případě vydání Janáčka, tak Martinů a násobně to platí i pro letošní novinku, komplet písní Fryderyka Chopina.

Ve vydavatelství Radioservis si vše ohlídala (a ledacos zaplatila, jak je dnes v celém světě běžné, pakliže umělec nemá pozici například Anny Netrebko, Elīny Garanči či Jonase Kaufmanna). Nadstandardní kvalita pak dýchá ze všeho – dramaturgie, interpretace i technické úrovně nahrávky (režisér Jiří Gemrot, zvukový mistr Aleš Dvořák), čisté grafiky (design – Alena Nievaldová), vizuální kvality (fota – Markus Senn a Dušan Martinček), volby fontu, polygrafie a vybavení bookletu (rozhovor, texty písní ve čtyřech mutacích – polština, čeština, němčina, angličtina). Jednou větou – nejlepší vokální nahrávka léta 2025, kterou jsem poznal, jež by objevností a kvalitou měla aspirovat na Gramophone Award.

Posuňme se na počátek. Jaký je titul Chopin Intimate?… Je známé, že Chopin psal písně během téměř celého života a byly svým způsobem jeho veřejnou zpovědí. Podobně tomu bylo (i když jinak) s největším hudebním Moravanem Janáčkem. Nicméně největší hudební Polák byl podstatně skromnější a vlastně dodnes nevíme, kolik písní skutečně napsal. Hlavní je, že paní Janková nahrála s Ivo Kahánkem vše, co je známo, k čemu se dostala. Upřímně věřím, že je to skutečně všechno, protože projekt připravovala hodně dlouho s maximálním nasazením včetně badatelského rozměru.  

V našem rozhovoru mi na téma Chopin mimo jiné řekla: „S Chopinovou klavírní tvorbou jsem se z poslechu setkala již jako dítě, jeho písně jsem objevila až na Ostravské konzervatoři a byli mi ihned velmi blízké, snad proto, že jsem měla polštinu od dětství stále v uších. Jejich hlubokou dimenzi jsem pochopila teprve nyní. Hlavně skrze válku na Ukrajině, pak jsem si vše mohla jasně představit. Do té doby jsem žila v domnění, že jsme z věků válek civilizačně vyrostli.“  Chopinovštění ještě jinak dle záznamu Renáty Spisarové: „Chopinovy písně jsem zpívala již jako studentka ostravské konzervatoře, ale teprve po vzniku nahrávek písní Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů jsem pochopila, že Chopinovy písně jsou jakýmsi předstupněm tohoto folkloristického zaměření a nesmírně důležitou kapitolou ve vývoji písně jako takové.“ Ráda přiznává nototisky, z nichž čerpala: „Při nahrávání jsem měla k dispozici dvě edice: velice známou a používanou edici Paderewského z roku 1951 i novější edici z roku 2008 Jana Ekiera, s jehož žákem, nyní profesorem písňové interpretace na vysoké škole v Bernu Tomaszem Herbutem jsem vše nastudovala. Pouze u dvou písní (Jaro a Hulanka) jsem se pro lepší slovní spád držela Paderewského. Je také velký rozdíl, nacvičuje-li člověk repertoár doma, o samotě, nebo jej provádí před publikem. Z tohoto zprvu spíše intelektuálního poznání se na pódiu písním dostává „až pod kůži“, ocitá se v rovině instinktivní či podvědomé a stává se s hudebním dílem jednotou – tělem i duší. Před mikrofonem pak dochází k dalšímu stádiu uchopení, kde se intelekt a instinkt jaksi vybalancují.“

Její uchopení písní je v každé frázi sugestivní. Ač to zní jako klišé, mám pocit, že nalezla pravdu o skladatelově duši, o jeho rozpolcenosti, citovém světě, intimním vztahu k ženám i vlastenectví. Chopinovy písně nejenže dýchají lidovými nápěvy, ale také skutečně „vyjadřují těžký osud Polska“.  Chopin je jako houba: vnímal nejrůznější vlivy – polský, židovský, litevský a dokonce i ukrajinský folklor, prostě svět, v němž v rodné zemi žil, ba i hudbu artificiální jako například Schuberta, ale výsledek byl vždy originální Chopin, nikoliv klon Schuberta, anticipace Dvořáka nebo písňová variace na vlastní geniální klavírní svět.

I když některé písně se mi zdály pianisticky nelehké, čímž se dostávám k přípodoteku na margo Iva Kahánka, vše zní technicky lehkonoze, empaticky, s klavírní elegancí a příslušnou emocí. Paní Janková jej stručně okomentovala slovy: „Ivo má nesmírně poetickou duši. Když slyším jeho Janáčka či Chopina, cítím tam ty spodní vody.“ Pan Kahánek bezesporu opět potvrdil, že patří mezi absolutní českou klavírní elitu. Bylo by však možná ke zvážení, jestli by se neměl koncentrovat na méně projektů a „nehonit moc (profesních) zajíců“…

Nahrávka začíná sólovou melodií bez doprovodu Jakiez kwiaty a končí nádhernou elegickou Melodií. Nelze určit poslechové dominanty. Svoje kouzlo má Dumka i Wojak, Hulanka i Dwojaki koniec, Piosnka litewska i Sliczny chłopiec, Wiosna i Pierscien… Co píseň, to jiný svět. Když jsem desku slyšel poprvé, uzemnilo mě, s jakou bravurou našla pro každou píseň ideální výraz. Zlobí mě jen jedno, že Chopin napsal tak málo písní, takže total time je tím pádem zoufale krátký – 45:07. Každá píseň je perlou, takže Martina Janková bude mít navždy kouzelný perlový náhrdelník.

Zdálo by se, že Chopin je letos skladatelem, který cloumá jejím životem, ale myslím, že pravda se skrývá za těmito jejími slovy: „Jako hudebnice jsem poměrně nevěrná, vždy miluji právě hudbu toho komponisty, kterého zrovna zpívám. Nebojte, v lásce a přátelství jsem věrná až za hrob!  Ale je tolik nádhery v hudbě, že se člověk prostě nemůže soustředit jen na jedno období a styl. Hudební jazyk se vyvíjí a má ve všech stoletích své specifické vyjadřovací prostředky.“

(Více informací naleznete v  nahrávce, pakliže si ji koupíte, nebo na adrese: https://www.polyharmonie.cz/to-nejcennejsi-nam-zustane-jen-kdyz-to-predame-dal/)

Luboš Stehlík