Podobně jako kdysi rozčeřili české festivalové vody Struny podzimu, je Golfským proudem komorní hudby formace čtyř violoncellistů s provokativním názvem Cello Republic.
Chápu-li dobře váš příběh, na počátku byl Prague Cello Quartet. Jeho tvůrčí poetika nebyla sice originální, ale projev, zpracování vybrané hudby i hudba samotná rysy osobitosti měly. Formace mohla mít silnou kariéru. Otázka, kterou jste jistě slyšeli bezpočtukrát: Co se stalo tak fatálního, že se rozpadla a jako fénix povstala nová formace Cello Republic?
PCQ bylo začátkem všeho a tvoří podstatnou část naší společné umělecké minulosti a celá věc s jeho koncem je nešťastná a pro nikoho není bezbolestná. Začátkem konce souboru bylo bohužel trvání na vlastnictví ochranné známky i veškerých financí a nehmotných majetků (natočených CD a videoklipů) pouze jedním člověkem, a to Jeňou Zvěřinou. Financemi je myšlený jak společně (a všemi členy souboru rovným dílem) spořený kapitál do fondu kvarteta, ze kterého se financovala produkce všech CD a videoklipů, tak i výnosy z prodaných CD a online streamovacích služeb za posledních pět let. Pomyslnou tečkou bylo Jeňovo rozhodnutí „vyřešit“ spor zakládajících členů souboru o vlastnictví značky vyhazovem Petra Špačka ze souboru bez jakékoliv rozpravy, natož souhlasu ostatních členů. Na což zbylí členové reagovali postojem „vyhazuješ-li jednoho z nás, vyhazuješ všechny“. Tak jednoduché to je… Samozřejmě, dá se říct, že každý z členů táhl soubor nahoru jiným způsobem a v jiné oblasti, ale jeden bez druhého bychom byli nekompletní a podle nás tří se naprosto nedá mluvit o vedoucí pozici kohokoliv z nás, natož o vlastnictví celého projektu.
Teď mě napadá možná dobrý příměr. Moje manželka má někdy pocit, že v domácnosti dělá všechnu práci výlučně ona. Já jsem se přistihl při stejném pocitu z mojí strany. Pravda je taková, že toho máme oba hodně a jeden bez druhého bychom vše nemohli zvládnout. Takový už prostě rodinný život je.
Hrajete ve složení Petr Špaček, Matěj Štěpánek, Ivon Vokáč a Jan Zemen, jenž se stal respondentem tohoto rozhovoru. Kdo byl tedy oním pověstným slabým článkem?
Umělecky nebyl určitě slabým článkem nikdo z nás. To, co vedlo ke konci kvarteta, byl trochu absurdně jeho růst. Celé uskupení drželo pohromadě díky velké míře nejen uměleckého dialogu. V momentě, kdy se z jedné strany snaha o dialog začala vytrácet, až se nakonec ztratila úplně, nemohlo kvarteto dál fungovat.
Leckdo může vnímat Cello Republic jako projev patetismu. Hlasovali jste o názvu? Jaké poselství či signál tím vysíláte?
S názvem CR myslím přišel jako první Péťa Špaček a všichni jsme ho poměrně rychle přijali. Je to lehce rozpoznatelné, krátké a mezinárodní. Vedle toho, že jako republika máme daleko širší rámec, ve kterém se můžeme pohybovat oproti kvartetu, skrývá v sobě ještě velmi podstatný rozměr směrem dovnitř souboru.
Už žádní ředitelé! Věci fungují nejlépe, když vznikají organicky rozhovorem, procesem společného tvoření. Je pravda, že nový soubor má sekretáře, někdo všechny nápady musí posbírat a zkusit dát dohromady. Ale zásadní je pro nás teď opět radost ze společného času a překvapivě velké množství nashromážděných nápadů, které zůstávaly stranou. Novým a výrazným elementem je samozřejmě Matěj Štěpánek, který do souboru vnáší hodně hravosti a pohled „out of the box“ a samozřejmě pohled z výšky. Poslední poznámka je myšlena samozřejmě jako vtip, Matěj totiž měří bezmála dva metry.
Váš projev je velmi neformální, kontaktní, což mi připomíná lecjaké formace, od dvojic až po duodecimy. Inspirovalo vás na počátku něco ze světové hudební scény?
Těch inspirací a vzorů je několik, ale je zajímavé, že pokud se na tuhle otázku zeptáte všech členů souboru, dostanete různé odpovědi. CR v sobě nese rysy různých typů produkce od klasického koncertního tělesa přes crossoverovou kapelu až po edukace nebo stand up comedy. Pokud máme nějaké konkrétní vzory zmínit, pak bezpochyby Bobby McFerrin či Mnozil Brass, z českých souborů například 4tet nebo Violoncelli da camera. Co se týká pódiového humoru, pak jsou pro nás samozřejmě ikonami páni Voskovec, Werich nebo Divadlo Járy Cimrmana.
Čím je pro vás hudba viděná prizmatem Cello Republic?
Směrem dovnitř souboru je to určitě zábava, radost z objevování nových hranic, možná i určitá forma terapie. Směrem ven je pro nás hudba vlastně nositelkou nebo i společnicí myšlenky. Naše koncerty mají málokdy dopředu zveřejněný program. Diváci si proto jdou vždy pro trochu tajemství a překvapení. Říká se, že existují jen dva druhy hudby, dobrá a špatná. S tím nemůžeme souhlasit. Záleží totiž na tom, kdo hudbu hraje, kdo ji poslouchá a také na místě a čase. Pokud navíc zarámujete hudbu do nějakých souvislostí příběhu nebo překvapivé nálady, pocit z poslechu bude zcela odlišný. Naše koncerty by měly být pro posluchače hlavně jakýmsi vystoupením z jejich každodenní reality a výletem někam za hranice běžných možností a stereotypů.
Vydali jste album Freedom. Podle Googlu to vypadá, že to je jeden z nejčastějších termínů této světové sítě. Nevypadá to tedy originálně. Nicméně jistě jste pro to měli silné důvody…
Jejda, přiznám se, že Googlu jsme se neptali. Freedom je v podstatě manifestem nebo deklarací nových nebo vlastně staronových pořádků uvnitř souboru. Svoboda se vyjádřit a přinášet neustále nový vítr do plachet, a to jak ve smyslu nových dramaturgií i způsobů prezentace.
Nutně s tím souvisí podotázka – čím je pro vás svoboda? Nevyžaduji po vás politickou proklamaci, ale hluboce osobní názory či pocity.
(Smích.) Samozřejmě svoboda se vyjádřit s sebou nese spoustu rizik. Váš nápad nebo názor se nemusí líbit, vždy nesete kůži na trh. Na druhou stranu to v tu chvíli učí všechny mírnosti a empatii, protože i odmítnutí nebo i mírná změna navrhovaného někdy vedou k cíli. Po patnácti společných letech v souboru si člověk řekne „co já už jsem se toho natvrdil,“ a potom následně viděl, že jsem vedle. Řekl bych, že svoboda je hlavně vyjádřením vůle k životu a jeho objevování, otevřenost k novým myšlenkám a perspektivám
Freedom je pestrým hudebním amalgámem plným barev. Povězte něco o jejím obsahu. Například proč stojí vedle sebe Jaroslav Ježek – Freddie Mercury nebo Steve Wonder – Andrew Lloyd Webber?
Freedom je výběrem skladeb, které se významově ke svobodě nějakým způsobem vážou. Buď to je politická satira Voskovce/Wericha/Ježka, v případě Freddieho Mercuryho a jeho Bohemian Rhapsody jde o odvahu psát hudbu, za kterou si stál i přes prvotní odmítnutí vydavatelů. Uvědomění své vlastní svobody s nostalgickým pohledem zpátky v písni Stevieho Wondera I wish a samozřejmě Could we start again s poselstvím „Jdi a už nehřeš víc“ je jako vyjádření svobody dokonalá.
Zvláštní potěšení máte, zdá se, z hudby Andrewa Lloyda Webbera…
Cello je nástroj vyhledávaný posluchači hlavně díky svému tónu. Ten v sobě nese melancholii, určitou noblesu, ale určitě i radost nebo dramatičtější emoce. Co nám hodně pomáhá ve vyjádření a vyzdvihnutí právě tónových kvalit a barev, jsou melodie. Najít v dnešní hudební produkci píseň, která by měla výraznou melodii, nesla nějakou náladu, a ještě obsahovala nějaký hudebně dynamický vývoj je vlastně docela oříšek. Proto se rádi vracíme k Webberově hudbě, která je fantastickými melodiemi doslova nacpaná.
Autory aranží jsou osvědčení skladatelé Jiří Kabát a Petr Wajsar. Nicméně letmo se zapojil i Petr Špaček. Lze to chápat jako příslib, že tvůrčí aktivita členů souboru neskončí u violoncell?
V minulosti měl každý z nás čas od času na svém kontě nějakou tu aranž, nicméně je pravda, že i z časových důvodů dáváme hodně prostoru právě zmiňovaným Jirkovi Kabátovi a Petru Wajsarovi. Do budoucna ale můžu prozradit, že dvojice Štěpánek/Vokáč plánuje i čistě autorský počin.
Nahrávka má v podstatě jednotnou hudební poetiku. Budete repertoár rozšiřovat jen tímto „crossoverovým“ směrem, nebo budete hledat i nové cesty prezentace tzv. vážné hudby“? Například iniciací nových skladeb…
„Vážná hudba“ vždycky tvořila základ, z kterého jak nástrojově, tak i vzděláním a vžitou estetikou vycházíme. Na našich koncertech například v Japonsku jsme proto mnohem klasičtější než v České republice. Je pravda, že jak doba postupuje, změnili jsme pro nedávné sezony většinovou dramaturgii koncertů za muzikálové, filmové nebo populární hity. Klasická hudba je ale něco, co v sobě všichni hluboce cítíme a na našich koncertech bude určitě vždy v nějaké míře zastoupená.
Jste kvarteto, v nadsázce hudební mušketýři. Předpokládám, že cestě dvanácti cellistů Berlínské filharmonie se důsledně vyhnete, ale budete zvát do svých projektů kolegy z jiných oborů – smyčcaře, dechaře…
Ano, to je otázka, kterou si teď hodně klademe a je pravda, že konečně ani název Cello Republic nás už nedrží striktně u čtyř violoncell.
To, co nabízí Cello Republic, se zcela vymyká nejen běžné hudební produkci, ale i vaší každodenní práci. Jak takovouto uměleckou svobodu přijímají lidé kolem vás, jak Česká filharmonie nebo Pardubická konzervatoř?
Myslím, že pro obě instituce je určitě přínosem, pokud její řadoví zaměstnanci mají něco speciálního, co mohou nabídnout. V případě České filharmonie byla například nasnadě spolupráce na projektech v rámci edukací pro děti a mládež. Konzervatoř v Pardubicích zase těží z nových perspektiv v jiné oblasti. Myslím, že dnes nestačí děti naučit řemeslo hry na nástroj tak, jak ho po generace známe. V souvislosti se změnou společnosti je neustále nutné pracovat s aktuálním fyzickým divákem, jeho potřebami, touhami. Také je potřeba objevovat v nových souvislostech a možnostech použití hudební nástroje jako takové. Takový pohled se v Pardubicích snažíme nabídnout.
Freedom je dle mého mínění jedním z nejúspěšnějších českých debutů v tomto století. Je v podstatě vymazlený. Je ale tak dobrý, že vzbuzuje naděje, očekávání a zvědavost. Co bude dál?
V blízké budoucnosti pracujeme na projektu s orchestrem s názvem „Dovolená v Cello Republic“ a určitě budou následovat další hudební videoklipy.
Přichází Rok české hudby. Bude nějak důležitý i pro Cello Republic?
Popravdě žádnou speciální výhradně českou dramaturgii v plánu nemáme. Nicméně už teď máme na repertoáru mnoho české hudby počínaje velikány Dvořákem, Smetanou, Janáčkem přes Ježka a Šlitra až po hudbu Luboše Sluky nebo Ondřeje Kukala.
