Bezčasí Andrease Scholla

O altistovi Andreasi Schollovi se píše jako o profesoru oboru kontratenor, jeho kultivovaný hlas býval, možná dosud pro mnohé je, vzorem. Na hudebním výsluní je více než čtvrt století a stojí za ním úžasná práce – nahrávky několika Händelových oper pro DG, nezapomenutelný Giulio Cesare pro Deccu,  Caldarova Magdalena u nohou Kristových pro Harmonii Mundi, skvělé projekty Arcadia, Arias for Senesino, purcellovské album O Solitude, jež v roce 2012 triumfovalo v soutěži BBC Music Magazinu a stovky báječných koncertů a operních projektů… Výborně zpíval nejen rané i pozdní baroko, ale i hudbu současnou, například Arvo Pärta. Vždy jsem obdivoval jeho křehký, inteligentní hlas, neobyčejný cit pro propojování hudby a textu a i když tíhnu spíše ke kontratenorům typu Franca Fagioliho, velmi jej ctím.

Nad jeho pozváním do cyklu Staré hudby FOK jsem zajásal a očekával nezapomenutelný večer (16. 1. 2024, kostel sv. Šimona a Judy), což se v podstatě naplnilo. Určitě se něhou a jemností vymykal běžné pražské produkci. Páteří koncertu byly totiž ayres, intimní  anglická dvorská hudba prvních dekád 17. století. Z tehdejších tří ostrovních mistrů Johna Dowlanda, Thomase Campiona a Roberta Johnsona dominoval první z nich a určitě nejen kvůli hitu Come again. Báječně provedena byla například píseň In darkness let me dwell. Scholl zazpíval kouzelně v podstatě vše, jen některé písničky zaujaly nepatrně více, viz třeba Campionova My sweetest Lesbia.  Když jsem poslouchal čarovnou milostnou lyriku, vplul jsem s panem Schollem do mystického bezčasí.

Kontrapunktem k renesanční Anglii měly být  úpravy čtyř lidových písní – skotské, anglické, irské a americké -, jež měly svou kvalitu, ale slyšel jsem již podstatně zajímavější aranžmá;  neurazily, leč v loutnové verzi mi přišly poněkud přitažené za vlasy.

Renesanční modus měl osvěžit úkrok do baroka, který s loutnou vyzněl prapodivně. Pan Scholl však dal Händelově rané kantátě Nel dolce tempo vysokou míru profesionality, kterou nemohla snížit v intonaci občas slyšitelná hlasová indispozice. Možná by bylo citlivější zůstat náročný a ponechat celý program v alžbětinsko-jakubovském modu.

Zde se musím zastavit u kontratenoristova partnera. Loutnistu Edina Karamazova zná hudební svět hlavně z role doprovázeče Stinga, který v nahrávce Songs From the Labyrinth (DG) podivně imitoval renesanční hudbu, a řady velmi kreativních projektů (včetně spolupráce s kytaristou Pavlem Steidlem). V Praze hrál přes zřejmou technickou suverenitu poněkud nesoustředěně, držel si svoji linii, která se občas se Schollem míjela, a jeho oblečení jakoby vysílalo signál, že FOK v kostele málo topil. Loutnové sólové improvizace raději nebudu komentovat. Bachovu Suitu pro violoncello č. 1 G dur jsem slyšel v lecjakých úpravách, leč pojetí pana Karamazova mě svou tvrdostí a „nadhledem“ neoslovilo. Naštěstí převážil okouzlující renesanční svět Andrease Scholla. Přidám-li k tomu kouzelný přídavek, Bachův chorál Jesus bleibet meine Frede, byl to pozoruhodný večer.     

foto Rolf Walther / DG

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky