Koncert Prague Philharmonia 15. března v Rudolfinu měl dvojí symboliku. Skrze hudbu tří skladatelů – Brittena, Bartóka a Beethovena – složil orchestr se svým nynějším šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem poctu Jiřímu Bělohlávkovi (1946-2017), který Pražskou komorní filharmonii založil a v letech 1994 – 2005 byl jejím šéfdirigentem, v některých aspektech možná vůbec nejlepším.
Archiv – Setkání Jiřího Bělohlávka s Emmanuelem Villaumem. Foto Zdeněk Chrapek.
Druhý symbol měl význam jen osobní a neměl s koncertem nic společného. Ve středu 15. března 1939 obsadila nacistická vojska české země, o den později vydal Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava a existence Československé republiky skončila.
Program večera byl odlehčený i vážný. Hravá, lehce i taneční, byla neoklasická Simple Symphony Benjamina Brittena, výtečně zahraná, nevzpomínám si, že bych slyšel živě stejně dobrou interpretaci. Je realitou, že smyčce má tento excelentní hybrid mezi komorním a symfonickým orchestrem ve výtečné formě (například druhá věta, Playful Pizzicato byla ve zlatém seku). Je to zcela jiný svět než Válečné requiem, Billy Budd nebo Peter Grimes, což je dobře. (Připomínám, že na počátku prosince vzpomene hudební svět výročí odchodu skladatele.)
Fota Ivan Malý.
Zcela jinou hudbou a příběhem je Violový koncert Bély Bartóka. Vznikal v roce 1945 pod vlivem prožité válečné doby v emigraci, posledního stádia leukémie a návalů deprese. Není divu, že po něm zůstaly jen náčrty a vize a do jakéhosi konečného stavu skladbu dovedl jeho přítel Tibor Serly. Koncert měl premiéru 2. prosince 1949 v podání Williama Primrose, iniciátora skladby, a Minneapolis Symphony Orchestra a Antala Doratiho. Dlužno dodat, že první revizi provedl Bartókův syn Peter, další Paul Neubauer a Csaba Erdélyi. Snad poslední provedla violistka Tabea Zimmermann, jejíž verze zazněla, pokud mě sluch neklamal, v Praze v podání jejího bývalého žáka Sào Souleze Larivièra.
Nevím, jestli by byl Bartók spokojen, ale musíme doufat, že ano. Bartók byl v podstatě typickým modernistou první poloviny 20. století – psal hudbu, která sice respektovala tonalitu, či spíše modalitu, ale hodně ji komplikoval, byla drsná, syrová, často nějak ukotvená ve folkloru, který dobře znal z Maďarska, Rumunska, Slovenska a obecně z Balkánu. Podobně jako Janáček šel ad fontès a byl uhranut sbíráním lidových melodií. Ledacos z toho se v různé hloubce promítá do partitury violového koncertu. Je to hudba nelehká pro sólistu, orchestr, dirigenta i publikum… Pražské hostování mělo skvělou tečku. Jako přídavek si sympaticky vybral Madrigal č. 1 Bohuslava Martinů pro housle a violu, kdy byla jeho partnerkou koncertní mistryně Pavla Tesařová. Já jen koukal a nevěřil svým uším. Bylo to báječné!
Sào Soulez Larivière vyhrál v roce 2023 soutěž Pražského jara. Tehdy bych mu za chyby, které předvedl v Pendereckého koncertu přiřkl druhou cenu, jenže v běhu času se posunul dál a zlepšil se jak technicky, tak tónově. Jedno z nejkomplikovanějších děl violové literatury zahrál suverénně. Jeho hra byla celostně vyrovnaná, jen partie v nejvyšší poloze mohly být suverénnější. Každopádně zasluhuje jedničku. Nicméně jedničku s hvězdičkou byl přiřkl nahrávce Tabey Zimmermann se Semjonem Byčkovem; největší uspokojení jsem měl z provedení Antoina Tamestita a Francoise-Xaviera Rotha.
Beethovenova Šestá symfonie D dur, které se říká Pastorální – poslechová jistota, která většinou dojme a potěší uši i srdce. Nemyslím si, že jde o předehru programní hudby ve smyslu Berlioze, spíše mi mimohudební prvky připomínají instrumentální imitační úlety baroka a klasicismu, ale to není důležité. Hlavní je, aby dirigent a orchestr uspokojivě předali dojemné molekuly přírody kolem Vídně, přesněji krajinotvorné pocity. Když budu parafrázovat skladatele, symfonie je spíše „výrazem citů, nežli malbou“. Naštěstí se mu to v tomto případě podařilo na rozdíl například od Wellingtonova vítězství skvěle.
V pojetí pana Villauma bylo v podstatě vše správně – tempa, frázování, agogika, dynamika i tektonika. V první části byla skutečná radost z návštěvy venkova, druhá část byla žánrovým obrázkem u potoka, ale bez kýčovitosti (jen potok mohl více zurčet), třetí hýřila veselým bratřením venkovanů, přičemž scherzo mělo být nepatrně hybnější, bouřící quasi drama čtvrté věty jsem čekal, že bude vůči celku přece jen více kontrastní, nicméně katarze pastýřského zpěvu ve finále byla okouzlující a skvěla hrajícímu orchestru se moc povedlo – „šťastné pocity po bouři“.
Je neuvěřitelné, že tato pozitivní hudba vznikla v době, kdy Beethoven ztrácel sluch, naději na uzdravení sice ještě neztratil, ale určitě byl deptán depresemi a občasnou malomyslností… Interpretace byla výtečná. Líbí se mi, že téměř vždy cítím z „PKF“ silně tlukoucí srdce a nadšení, což je při vědomí, že řadu muzikantů vybíral ještě Jiří Bělohlávek, mimořádné… Přesto jsem slyšel od tohoto orchestru v Pastorální právě s Bělohlávkem zajímavější provedení, a to nezmiňuji pojetí, která pro mě stojí na vrcholu – Harnoncourt, Haitink, Abbado.
Luboš Stehlík
