Operní svět 18. století je neodmyslitelně spjat s neapolskou operou, která po mnoho dekád vévodila divadelním scénám téměř po celé Evropě. Vedle množství děl, jež jsou dodnes součástí hudebního repertoáru, tato epocha trvale přinesla ještě jeden specifický fenomén. Právě v této době se totiž naplno rozvinul kult virtuózních sólových pěvců. Právě oni byli mnohdy cílem publika, které po jejich áriích přerušovalo operní představení dlouhotrvajícími ovacemi a požadovalo opakování oblíbených árií. Samotní pěvci pak vůbec nebyli jen pouhými interprety, jak jsme zvyklí dnes, ale naopak zásadně promlouvali do podoby studovaných děl. Na jejich přání byly árie upravovány, nebo dokonce úplně vyřazovány a nahrazovány jejich preferovanými áriemi klidně i z oper jiných skladatelů. Největšího věhlasu dosáhly některé primadony a kastráti, jejichž hudební sláva právě v této době dostoupila svého vrcholu. Intendanti předních operních domů se snažili získal ta nejlepší jména a hudební skladatelé považovali za čest, když se tito pěvci uvolili nastudovat roli v jejich nových operách.
Období dominance neapolské operní školy však přineslo ještě další průlom. Zatímco až dosud byla italská opera takřka výlučnou doménou italských komponistů, v první polovině 18. století se v samotné Itálii podařilo dosáhnout mimořádných úspěchů hned dvěma německým skladatelům – Georgu Fridrichu Händelovi (1685–1759) a Johannu Adolphu Hassemu (1699–1783). Životy těchto velikánů se protínaly i v osobách některých pěvců obsazovaných v jejich inscenacích, ale také třeba působením v Londýně. Zatímco Händel v Anglii zůstal trvale a mnohá jeho díla se stala součástí kánonu anglické barokní hudby, pro Hasseho se londýnské působení stalo jen životní epizodou. Vrátil se totiž na kontinent, přijal prestižní místo kapelníka na dvoře saského kurfiřta a polského krále, kde tehdy existoval jeden z vůbec nejlepších orchestrů Evropy, a opakovaně se vracel do Itálie, kde strávil také poslední léta svého života. Mezi přední pěvecké hvězdy té doby, které vystupovaly v operách obou skladatelů, patřili mezzosopranistka Faustina Bordoni (1697–1781) a kastrát Giovanni Carestini (1700–1759). Bordoni se navíc stala Hasseho manželkou.
Všechny zmiňované aspekty se potkávají na sólové nahrávce mezzosopranistky Megan Kahts s názvem Dopo notte (podle stejnojmenné Händelovy árie z opery Ariodante), která byla natočena 6. února 2025 ve vlastní režii (label Solo Musica – katalogové číslo nahrávky SM 493). Jde o výběr z árií, které právě pro Faustinu Bordoni a Giovanniho Carestiniho komponovali Händel (opery Ariodante, Alessandro, Alcina a Tolomeo) a Hasse (opery Arminio, Tito Vespasiano a Cleofide).)
Repertoárově jde o mimořádně náročný úkol, kterého se nemůže odvážit jen tak kdokoliv. Jde totiž o skladby, jež na interpreta kladou skutečně vysoké technické i interpretační nároky. To je patrné i na výkonu Megan Kahts, která se s náročnou technikou vypořádává statečně a relativně dobře a to včetně velkých intonačních skoků. Pouze některé koloraturní figury se jí nedaří udržet ve správné intonaci, což se týká i některých improvizovaných ornamentů, u nichž je pak otázkou jejich vhodnost. Větší deficit však spatřuji ve velmi nevyrovnané výslovnosti libreta. Zatímco v technicky velmi exponovaných pasážích naprosto rozumím upozadění textu, slova nejsou v některých áriích posluchači srozumitelná ani tam, kde je přitom pro zřetelnou výslovnost dostatečný technický prostor. To pak logicky ubírá na celkové artikulační srozumitelnosti hudby i emocionální plasticitě árií da capo. V některých místech naopak dramatický potenciál textu využít dokáže, obecně se však jedná spíše o izolovaná místa. Nepříliš propracovaná je také stylová stránka, kde Kahts poměrně výrazně vsadila na technickou brilanci, která sice může efektně fungovat při živém vystoupení, pro nahrávku je to však samo o sobě málo. Interpretační jednotvárnost je nejvíce patrná ve volné desetiminutové árii Scherza infida in grembo al drudo z Händelovy opery Ariodante, u níž Kahts nedokáže udržet potřebné napětí a sólové plochy mají tendenci se rozpadat do jednotlivých úseků. K udržení celku přispívá naopak orchestr.
Orchestrální party v tomto typu repertoáru obvykle nejsou nijak zvlášť propracovány, Orchester Wiener Akademie pod vedením cembalisty Jeremyho Josepha zde však podává velmi spolehlivý a dobrý výkon, který je pro sólistku nepochybně důležitou oporou. Jednostranná orientace na prezentaci pěveckého výkonu se však promítla v nepříliš dobrém snímání zvuku. To je zřejmé například na rozdílu v ostrosti u zblízka snímaného cembala oproti fagotu v continuu, jehož témbr je natáčen z výraznější vzdálenosti. Je také příznačné, že v bookletu zcela chybí informace o obsazení orchestru.
Sólové desky pěvců s vybranými áriemi představují specifický žánr, kdy je na přední místo kladena prezentace vokálních kvalit na zvoleném repertoáru. Zamýšlený efekt se však Megan Kahts nepodařilo zcela naplnit a celkový interpretační dojem z nahrávky zůstává poněkud rozpačitý. Samotná technika, navíc ne vždy zcela dokonalá, totiž sama o sobě není dostatečným předpokladem pro realizaci tak ambiciózního projektu, jakým výbor z koloraturních árií pro jedny z nejlepších operních hvězd první poloviny 18. století bezpochyby je.
Lukáš M. Vytlačil
Text vznikl ve spolupráci s Českou Händelovou společností.
