Ve středu a ve čtvrtek 12. a 13. 11. 2025 hostovala v Praze Izraelská filharmonie. V téměř vyprodaném Obecním domě a v rámci sezony Orchestru FOK bylo možné slyšet krásný program v mimořádně působivém provedení. Beethovenův Pátý klavírní koncert s Yefimem Bronfmanem a Čajkovského Pátou symfonii pod taktovkou šéfdirigenta Lahava Shaniho. Jejich poslední hostování na Dvořákově Praze před pár lety v brahmsovském programu, kterému nechyběly velké romantické emoce ani jiný skvělý sólista Gil Shaham, jen podporovalo velké očekávání. V současné politické situaci přitom koncert doprovázelo jisté napětí a dává prostor i k otázkám – některá evropská města vystoupení zrušila, v Paříži byl program tohoto koncertního turné několikrát přerušen palestinskými aktivisty s dýmovnicí. Ale myslím, že je dobré, že se v Praze koncert odehrál v klidu, i když pořadatelé museli být napjatí do poslední chvíle.
Fota Petr Chodura / FOK.
Provedení Beethovenova koncertu bylo v menším obsazení, které odpovídá klasicismu a dalo prostor všem nástrojovým skupinám. Klavír ale nad orchestrem dominoval, protože Bronfman má krásný znělý tón a vyhrál každý detail a každou frázi. Sám jsem čekal o něco romantičtější provedení, tohle mělo spíše klasické linie a jistou věcnost. Už efektní vstup klavíru po úvodním akordu zněl ale majestátně a řada barvitých pasáží v první větě plynula s lehkostí a elegancí. Druhá věta mohla být i zpěvnější, ale třetí se nesla ve znamení svrchovaného nadhledu. Smyčce naprosto sehrané a krásná sóla lesního rohu, hoboje i klarinetu. Koncert má heroickou tóninu Es dur, ale je tu řada jemných lyrických míst, nálada Eroicy je jen v některých orchestrálních pasážích. Publikum si vytleskalo přídavek, podle stylu to byl Debussy.
Vrcholným zážitkem ovšem byla Čajkovského Symfonie č. 5 e moll. Lahav Shani nádherně cítí každou melodii a klarinetové sólo hned na začátku určilo tklivou náladu. V moderně znějícím a přitom emotivním provedení se přelévala jedna melodie přes druhou a symfonie působila jedním společným dechem. Bylo to absolutně precizní, muzikální, jemně elegantní a mimořádně citově naléhavé. Tedy všechno, co trochu schází kreacím Semjona Byčkova. Druhá věta začala v nejtišší dynamice a přišlo překrásné sólo lesního rohu a po něm klarinet. Třetí veta byla valčíkově vylehčená a čtvrtá opravdu monumentální, i když bez vnějšího patosu. Někdy se říká, že Izraelská filharmonie je druhý nejvýznamnější ruský orchestr… něco na tom určitě je, protože takhle autentického a do hloubky prožitého Čajkovského jsem dlouho neslyšel.
Koncert měl navíc jímavý přídavek, který měl podle mého názoru symbolický podtext. Byl to přídavek citlivý a bolestný, část Nimrod z Enigma variací Edvarda Elgara. Původně odkazuje na skladatelova přítele, ale je v něm mnoho nenaplněné touhy a bolesti, na malé ploše se odehrává velká gradace, která se pak opět ztiší a vyzní do neznáma. Sám jsem tento přídavek slyšel poprvé na nahrávce koncertu orchestru Západovýchodní díván v Ramalláhu, tedy ve správním centru okupovaných palestinských území, pod taktovkou Daniela Barenboima z 21. srpna roku 2005. Dnes by bylo nemyslitelné, aby odvážný projekt, společný orchestr ze všech hudebníků všech zemí Blízkého východu, na této půdě vystoupil. Barenboimův kritický postoj vůči izraelské politice je dlouhodobě znám, když dostal v Knesetu medaili, všem tam připomněl, že ani národ s takovou historií utrpení nemá právo utlačovat národy jiné… Lahav Shani tohle musí znát, takže v podstatě zvolil Barenboimův přídavek.
Ke koncertu lze přistupovat tak, že to prostě byla dobrá hudba a žádné politické souvislosti neřešit. Ale nechci si to takhle usnadňovat. Barenboim na podobné otázky vždycky říkal, že mu nejde o politiku, ale o lidskost – a ta stojí výš než jednotlivé politické zájmy. Prvotřídní umění právě na tento lidský rozměr odkazuje a jeho podtext může být různý. Docela dobře si lze představit, že řada členů orchestru opravdu nesouhlasí se současnou izraelskou politikou, stejně tak dobře víme, že jemný a prozápadní Čajkovskij není žádnou propagací politiky dnešního Ruska. Dnešní svět znovu aktualizuje úvahy o tom, jestli se měla ta či ona hudba hrát za druhé světové války a jestli sloužila režimu nebo byla hlubokým vnitřním protestem. Nejsou to snadné otázky, stejně jako když se ptáme, jestli Česká filharmonie za minulého režimu na zahraničních zájezdech vlastně nepropagovala socialismus.
Koncert Izraelské filharmonie nakonec proběhl klidně a byl velkým zážitkem i tím, jak připomíná bolesti tohoto světa a obě heroické skladby mohou dobře odkazovat na hrdinství na všech válečných stranách, hrdinství humanitárních pracovníků, vojáků i obyčejných lidí… a nakonec i odvahu pořadatelů koncert nezrušit. Na chodbách Obecního domu nechyběly svalnatí muži z ochranky v koncertním oděvu, a každý kdo se podíval do kabelky byl jistě z dálky sledován ostřížím zrakem. Koncert byl skoro vyprodán, i když pro jistotu nevisel jediný plakát – aby nepřitahoval nežádoucí pozornost. Ale vysoká kvalita koncertu, včetně bolestného podtónu, řekla víc, než všechna politická prohlášení.
Jindřich Bálek
