Falstaff, poslední opera Giuseppe Verdiho na libreto Arriga Boita podle Shakespearových her Veselé paničky windsorské a Jindřich IV., je skladatelovým finálním pokusem o komickou operu, která však v žádném případě není tradiční operou buffo. Komplikovaná stavba Verdiho Falstaffa prezentuje titulní postavu v její komicko-nostalgické podobě a je závažným uměleckým dílem, které se svou vycizelovanou podobou může srovnávat s Verdiho předchozím vrcholným hudebním dramatem jakým je Otello. V současném drážďanském provedení by inscenace nemohla existovat bez dokonalé hudební stavby svého šéfdirigenta Daniele Gattiho, jehož pojetí skladatelovy hudby povyšuje inscenaci na vizuální operní koncert.
Fota Semperoper Dresden / Jochen Quast.
Konstrukce režijní koncepce Damiana Michieletta je postavena na zvýraznění postavy Falstaffa jako bývalé rockové hvězdy kapely „Sir John“ žijícího ve scénografické verzi klubu, který je zároveň jeho domácím prostředím. I ve svém pokročilém věku Falstaff tyje ze své bývalé popularity, na niž je patřičně hrdý, byť si občas nerad připomíná, že tato doba už minula. Oblečen do lesklých nápadných oděvů a obdařen dlouhými vlasy má neopominutelné rysy narcistního typu člověka, panu režisérovi podle jeho vlastních slov připomíná Dona Giovanniho. Falstaffovými souputníky jsou bývalí členové jeho bandu Bardolfo a Pistola (v původní podobě sluhové). Veselé dámy Alice Ford, Meg Page a Mrs. Quickly zastupují svým decentním oblečením (až nudně jednoduché kostýmy z padesátých let minulého století) okolní měšťanskou společnost stejně jako pan Ford, manžel Alice, který je celý v hnědém a navíc zmnožen o další totožně oblečené „pány Fordy“.
Režisér zdůrazňuje kontrast mezi touto měšťanskou společností a slavným „rockerem“. Falstaff narušuje navyklou společenskou rutinu, a tím je pro své okolí zábavný. Právě proto se dámy pro závěrečnou maškarádu objeví v jednotné zcela nové podobě jako hvězdy operetní či muzikálové scény s hlavami vyzývavě zdobenými pštrosím peřím a se zcela odhalenýma nohama. Svým způsobem jsou Falstaffovi vděčny za to, že je vyvádí z jejich společenské nudy.
Scénografie a kostýmy mají podle režisérových slov připomínat (a také připomínají) prostorný taneční sál „Dancing 007“ v italské oblasti Emilia-Romagna, do něhož kdysi chodívali tančit i jeho příbuzní. Štíhlé bílé kulaté sloupy nesou obdélníková osvětlovací tělesa, jejichž barevnost se průběžně proměňuje. Lehce působící scénografická konstrukce odhaluje celé jeviště, na něž přinášejí doplňující scénické doplňky. Přetrvává dojem poloprázdného prostoru, který se rozhodně nesnaží vytvářet dojem konkrétního proměňujícího se prostředí, a to ani v klíčovém posledním dějství opery. A právě tam se ty veselé dámy, Alice, Meg a Mrs. Quickly, objevují v rolích přezdobených „víl“, zatímco sbor přispěchá oděn do civilních stařeckých nočních úborů, jako by byl násilně probuzen ze sna. Snad tento dav Falstaffovi připomíná, že i on je teď už jedním z těch, kteří nenávratně zestárli. Ostatně jedním z počinů skladatele Giuseppe Verdiho bylo vybudování domu pro odpočinek zestárlých umělců „Casa Verdi“ v Miláně, přesněji: „Casa di riposo per musicisti, Fondazione Giuseppe Verdi“, který skladatel označoval jako své největší dílo.
Drážďanská Semperoper má pro podstatné role ve Falstaffovi představitele, kteří se na vysoké úrovni dokážou vyrovnat s pěveckými i hereckými požadavky svých postav. Basbarytonista Nicola Alaimo je po všech stránkách takřka ideálním představitelem Falstaffa, podobně jako Eleonora Buratto pro roli Alice Ford, Rosalie Cid jako její dcera Nanetta a také pan Ford v podání Lodovica Ravizzy. Sbor vedený Janem Hofmannem předvedl svou spolehlivost v závěrečné fuze.
V každém případě je drážďanská inscenace Verdiho Falstaffa především nesporným úspěchem hudebního nastudování šéfdirigentem Daniele Gattim, inscenační konstrukce režiséra Damiana Michieletta jeho přednosti jen ztěžka dohání. Premiérové publikum ocenilo výkon dirigenta Daniele Gattiho nadšeným potleskem.
Giuseppe Verdi: Falstaff, libreto Arrigo Boito podle Veselých paniček windsorských a Jindřicha IV. Williama Shakespeara. Premiéra v Semperoper Drážďany 5. října 2025. Dirigent Daniele Gatti, režie Damiano Michieletto, režijní spolupráce Marcin Lakomicki, scéna Paolo Fantin, kostýmy Agathe MacQueen, světla Alessandro Carletti, sbormistr Jan Hoffmann, dramaturgie Dorothee Harpain. Sir John Falstaff – Nicola Alaimo, Ford – Lodovico Ravizza, Fenton – Juan Francisco Gatell, Dottore Caus – Didier Pieri, Bardolffo – Simeon Esper, Pistola – Marco Spotti, Mrs. Alice Ford – Eleonora Buratto, Nanetta – Rosalia Cid, Mrs. Meg Page – Nicole Chirka, Wirt – Nikolaj Ovcarenko, Page – Carola Tautz, Tänzerinen… Sachsischer Staatsopernchor Dresden, Sächsische Staatskapelle Dresden, Damen und Herren der Komparserie.
Olga Janáčková
