Sedmého října se otevřela 91. sezona Pražského filharmonického sboru. Vstup to byl slavnostní, uměleckou úrovní na světové úrovni, v němž se spiritualita mísila s křesťansko-pohanskými rituály.

Hlavní sbormistr Lukáš Vasilek připravil velmi náročnou vizitku současné úrovně sboru. Summa Arvo Pärtajako „souhrn všech věcí“, kdy  se hudební slupka mění, ale základní stabilita je pevná byla ideálním začátkem večera.  Antifona Salve Regina (Zdrávas Královno) téhož autora nabídla neskutečný souzpěv sboru, tónové kouzlo, kterým si PFS podmaňuje svět; tradici, současnost i budoucnost. Čistá nádhera osekaná od vnějškového patetismu, sukus nejlepšího sborového zpívání. Pärt prověřil hlasové kvality všech skupin, vlastně každého jednotlivce. Myslím, že sugestivnější otevření vokálního koncertu jsem dosud neslyšela.

Fota Michal Fanta.

Jenže  pečlivě promyšlená dramaturgie měla strmou gradaci. Bernsteinovy Chichesterské žalmy, v nichž skladatel bojuje s dualitou svého života, životem aškenázkého Žida v křesťanského světě, Starého zákona s Novým…

Volba žalmů má pro Bernsteina hluboký smysl – Probuď se, citero a harfo, sedmičtvrteční Radostně služ Hospodinu, pro moji rodinu hodně důležitý 23. žalm Hospodin je můj pastýř s geniálním chlapeckým sólem (bohužel neznám jméno velmi nadaného člena Kühnova dětského sboru), Proč se pronárody bouří, Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce, čemuž se u Lennyho zdráhám věřit,  a 133. žalm s myšlenkou smíření, čemuž skladateli věřím – Jaké dobro, jako blaho tam, kde bratři bydlí svorně. Výkon obou sborů byl referenční, Symfonický orchestr Českého rozhlasu byl výborný.

Emočním vrcholem večera byla Svadebka (Svatba) Igora Stravinského, podle mě ve válečné době vzniku podobně „skandální“ jako předešlé Svěcení jara. Skladatel i baletní podnikatel Sergej Ďagilev si určitě museli libovat, jak popíchli meziválečnou francouzskou společnost (premiéra 1923). Svatební obřad, rituály a dogmatické pravoslaví vyjádřil tvůrce syrově, řekla bych hodně drsně. (Škoda, že balet ND Stravinského nectí, jak by měl. Třeba se skladatelova pozice změní příští rok, kdy si bude svět připomínat výročí úmrtí.)

Stravinskij ovládl každý centimetr Dvořákovy síně Rudolfina – sugestivní podání sboru bylo rozhodně nejlepší, jaké jsem kdy slyšela (včetně nahrávek), hodnověrní byli sólisté (Kateřina Kněžíková – soprán, Anna Gorjačová – mezzosoprán, Denis Pivnickij – tenor, Domen Križaj – bas, přičemž vládcem byl ukrajinský tenorista). Úctyhodnou práci odvedli čtyři pianisté (Marcel Javorček, Lenka Navrátilová, Daniela Valtová Kosinová, Jan Dušek) a Amadinda Percussion Group.

Provedení bylo jistě náročné na přípravu i finance, ale bohatě se vyplatilo. Bylo přinejmenším stejně zajímavé jako zahajovací koncerty orchestrů včetně těch nejlepších.

Ivana Stehlíková