Rád a s vděčností přistupuji k možnosti napsat recenzi na Mahlerovu Osmou symfonii na závěr letošního Pražského jara s dvoudenním časovým odstupem. Čtenářům se zajisté musím omluvit za zpoždění, ale člověk si občas musí připustit, že některé zážitky je lepší nechat nějaký čas pracovat a je dobře, že ne všechny reflexe koncertů musí vyjít v médiích a na webových portálech hned následující den. U Mahlerovy Symfonie č. 8 to totiž chvíli trvá, než si člověk uvědomí, co že to vlastně slyšel – je to dílo hodně nepodobné velkým oratoriím, není snadné se ptát, o čem vlastně je a nějak to na sebe nechat působit. Tato symfonie totiž bohužel poutá pozornost „více hmotou než duchem“ – poutá pozornost velkolepým obsazením dvou smíšených sborů, sboru dětského, osmi sólistů a velkého orchestru s řadou zvláštností.
Fota Pražské jaro 2025 / Václav Hodina.
Při provedení je vlastně nejtěžší to, aby posluchač nebyl zavalen zvukovou hmotou, a právě to se při letošním slavnostním provedení občas dělo. Sešly se ty nejlepší síly, ale jakoby toho na dirigenta Semjona Byčkova bylo trochu moc. Zejména v první části. A nejsem si jist, jestli zrovna tohle dílo s ním opravdu souzní.
Hudební ředitel České filharmonie Semjon Byčkov.
Jinak se ovšem sešly ty nejlepší. Ocenil bych oba sbory za schopnost udržet nuancovanou jemnější dynamiku a proměňovat výraz. Nejsem takový znalec, abych si troufal popisovat zvukový rozdíl mezi Pražským filharmonickým sborem a Českým filharmonickým sborem Brno. Měl jsem dojem, že se jejich zvuk přirozeně pojil dohromady a měl vysokou kultivovanost. Nejvíc jsem ho ocenil v mystických ztišeních – ostatně celé tohle dílo je velkou lekcí křesťanské mystiky. Závěrečný Chorus mysticus byl opravdu absolutním vrcholem provedení. Za brněnským sborem je jiný příběh než za pražským, rozdíl mezi jistotou pražské příspěvkové organizace a nejistotou fungování na jiném základě byl samozřejmě zdrojem napětí – ale umělecký výsledek byl pro tuto chvíli naprosto rovnocenný a Brno si zaslouží nejvyšší uznání, že má soubor na nejvyšší úrovni při mnohem horším institucionálním zázemí. Pod koncertem už byl podepsán sbormistr Joel Hána, otec zakladatel Petr Fiala jen seděl v publiku; druhým byl dobře známý Lukáš Vasilek, a za Kühnův dětský sbor se přišel děkovat jednadevadesátiletý Jiří Chvála, což je samo o sobě dojemné, byť také on už má své nástupce. Zejména Sbor blažených pacholátek, který zpívají děti, samozřejmě utrpěl tím, že musí zpívat jen z pravého balkónu nad pódiem a že Byčkov orchestr moc neztišoval – čistota a kvalita tónu byla ale nezpochybnitelná. Všechny sbory dosáhly jemnosti a výrazu i tam, kde orchestr zněl vlastně trochu hrubě.
Pak je tu ještě jeden paradox: ani titulkovací zařízení člověku neusnadní porozumění textu. Ten je totiž rozdělen mezi několik alegorických postav, je vlastně důležitější jak se jmenují, než co přesně zpívají. Všichni navíc zpívají pořád dokola o tom samém – otevřelo se nebe, jsme zasaženi úžasem, božskou milostí, zaplaveni vděčností, láskou, jakousi extází. Goethe na konci dvou dílů Fausta, které psal s přestávkami celý život, umístil obraz křesťanského nebe, které po desítkách ba stovkách zápletek a životních strastí přijme Fausta do nebe. Bez tohoto kontextu je to vlastně takové mnohomluvné „gloria in exelsis“ – Mahler to ovšem komponoval v době, kdy to bylo kultovní dílo všech rakouských škol a i takoví žáci, kteří Goethova Fausta příliš neobdivovali, jako jistý Tomáš Masaryk, uměli řadu pasáží zpaměti. Tohle se titulkovacím zařízením dohnat nedá, nefunguje tak, jako u příběhových oper.
Také výkony sólistů zaslouží velké uznání a podporují dojem, že se spojily nejlepší síly. Mužská polovina byla naprosto jednoznačná, Adam Plachetka zazpíval Patera ecstaticuse měkce a s výrazem, což není samozřejmé. Na záskok pro druhé provedení zpíval basbarytonista Derek Welton, mocně a přitom zúčastněně, technicky s naprostým přehledem – opravdový Pater profundis. A také tenorista David Butt Philip, pokud ho zrovna nepřekrývali, zpíval čistě a s přiměřenou mírou exaltovanosti a lidskosti jako Doktor Marianus. Na ženské polovině pódia jsem měl jednoznačnější dojem ze sopranistek, skvělá byla Kateřina Kněžíková, která proti všem okolnostem udržela lyrický výraz – ale také sopranistka Sarah Wegener, která v mystickém závěru okouzlila jistými výškami. Obě mezzosopranistky, Stefanie Irányi a Jenifer Johnston, své mariánsky inspirované party možná příliš dramatizovaly. A jedna klíčová věta sopranistky Miriam Kutrowatz z levého balkónu nad pódiem také vyzněla krásně jako Mater Gloriosa, která pozve Fausta „do vyšších sfér zakroužiti“. Je třeba říci, že sólisté působili lépe ve faustovském druhém dílu, protože se mohli uvolnit, zatímco ve Veni creator spiritus první části byli příliš tlačeni provozovacím aparátem do síly a efektu.
Podobný byl celkový dojem – v první části bylo zvuku příliš a bylo to zahlcující. Možná tím spíš, že se Semjon Byčkov příliš nesnažil zvuk tlumit a ztišovat (on se o to snaží málokdy i v Rudolfinu), od jeho vedení jsem očekával větší snahu jednotlivé složky propojovat, navazovat na sebe, přirozeně modelovat přechody. U tohoto díla v dané prostoře asi není možné dosáhnout homogenity, kterou mají světové nahrávky, ale zdálo se mi, jakoby se dirigent ani nesnažil. Čistě zahrané vstupy České filharmonie tak často vyznívaly tezovitě a jen jako krátká sóla. Vlastně tím Byčkov podtrhl skutečnost, že Mahlerova Osmá někde působí jako jakýsi velkolepý náčrt, inspirované vytržení, které svojí kompoziční propracovaností zdaleka nedosahuje kvalit Ódy na radost nebo Missy solemnis. Jakkoli Mahlerovi věříme jeho sdělení a záměr, řada oratorií je prostě prokomponována více a lépe.
Závěrem ale tvrdím, že provedení, kde je pódium Smetanovy síně přeplněno, empora zrovna tak, žesťová sekce je na balkóně pod stropem a děti skoro není kam postavit, je pořád působivější než O2 aréna. K tomuto drahému experimentu bych se už nevracel. V zásadě se dá říci, že Mahlerova Osmá se do Smetanovy síně Obecního domu vejde a jistý dojem přehlušenosti jde víc na vrub dirigenta. Vzájemný soulad všech složek je na díle to nejtěžší, protože společných zkoušek je vždycky zákonitě nejméně. Ani v novém sále – a nechci říci, že bych ho Praze nepřál – nemusí proporce vyznít ideálně, to by prostě museli všichni najednou zkoušet několik dnů a to zase nejde z finančních a organizačních důvodů. Autentičnost prostoru tentokrát zvítězila, Obecní dům je stejně stará stavba, jako tyto symfonie, i v excitovaném mystickém secesním slohu. Dobře využitá synergie nahrávacího projektu kompletu Mahlerových symfonií a jubilejního Pražského jara zanechala přes všechny dílčí výhrady silnou stopu.
Jindřich Bálek
Pravdivá emoce Semjona Byčkova.
