Jakkoli živá hudba je hlavně o zvucích a jejich sofistikovaném spojování, o tvoření a komunikaci, byla, je a bude i o vizuálním prožitku. Jeho součástí jsou také fotografové a jejich umění věrně nebo s fantazií zachycovat hudbu, její metamorfózy, tvůrce a interprety a lidi kolem a uvnitř ní.
Velké hudební prožitky našeho života nemáme jen v naší paměti, případně na nahrávkách všeho druhu, ale její atmosféru, pro někoho doslova znějící, máme i díky fotografiím a jejich tvůrcům. I kvůli tomu si dokážeme připomenout atmosféru koncertu či operní inscenace i po mnoha letech.
Multižánrový unikátní festival Prague Sounds, jehož převážná část se vždy koná na podzim, slaví třicetiny a slavnostnost si připomíná nejen doslova exkluzivním programem, ale i retrospektivní fotografickou výstavou Prague Sounds 30: The Exhibition. Jejím dějištěm je prestižní Leica Gallery na Praze 1 ve Školské ulici. Kurátory jsou Marek Vrabec, umělecký ředitel a zakladatel festivalu, a renomovaná hudební fotografka Petra Hajská, jejíž fotoaparáty jsou spojeny s institucemi jako například Česká filharmonie, Pražské jaro, Dvořákova Praha, Prague Philharmonia, Prague Sounds a … Polyharmonie. Většina fotografií na výstavě je právě od ní.
Bohužel malý prostor neumožnil reprezentativní přiblížení let 1996-2025. Nicméně atmosféra Strun podzimu, které v roce 2022 proměnily v Prague Sounds, je zachycena dynamicky a plasticky. Emoční drive je až neuvěřitelný.

Gidon Kremer a Marek Vrabec na Pražském hradě v roce 1996. Foto Daniel Vrabec.
Vše začíná dnes už legendární fotkou z prvního ročníku na tehdy ještě vůči umění vstřícném Havlově Pražském hradu, kdy začínající Marek Vrabec se mnohé věci učil, mnohé mu nevyšly, jak chtěl, ale přesto věděl, že se svým týmem buduje něco neobyčejného. Fotka Daniela Vrabce vypovídá o tehdejší atmosféře mezi Gidonem Kremerem a Markem Vrabcem mnohé i bez komentáře. (Dlužno dodat, že jeho návrat na festival v roce 2021 byl velkým harmonickým triumfem.) Procházím od jedné fotografie k další a žasnu nad silou zachycení okamžiku, který se už nevrátí, a nad charismatem velkých osobností hudby – Bárta, Kožená, Bittová, McFerrin, Shaham, Hancock, Cohen, Thile, Mehldau, Lemper, Mariza, Mvula, Marsalis, Selacoe, Never, Stone, Smith (Nate), Oneohtrix Point…








Fota Petra Hajská.
Je samozřejmě úžasné, že výstava připomene pestrost, multižánrovost, objevnost festivalu, i když jako „zapšklému klasikáři“ je mi líto, že v posledních přibližně 10 letech je podíl „tradiční“ klasické hudby čím tím menší a s nostalgií si občas vzpomenu na interpretace Bachových sólových opusů v téměř geniálním pojetí Gila Shahama nebo Jiřího Bárty, nicméně to hlavní, co mě praštilo do očí byla energie vybraných fotografií. Možná mohl být účinek ještě silnější, kdyby byly barevné velkoformátové fotografie občas proloženy černobílými verzemi… S výstavami fotografií se setkávám výjimečně. Tato ale stojí za návštěvu. Souzním s výrokem Jiřího Bárty – když dohrál bachovské preludium, tichým hlasem dodal, že je to „dojemné“.







Fota Petra Hajská.
Bohužel mám pro vás špatnou zprávu – výstavu si můžete v Leica Gallery prohlédnout jen do 22. listopadu 2026! Takže asi hlavně Pražanům naléhavě radím: neváhejte a udělejte si ještě dnes, co nejdříve, cestu směr Vodičková – Školská – galerie Leica!
Luboš Stehlík