Rok co rok uděluje britský magazín Gramophone ceny nahrávkám, které jsou dle novinářů a odborníků údajně nejlepší. Oněch odborníků je skutečně hodně, mecenášů a tím i peněz je relativně dost, vyhlášení a udělení gramofonků velkolepé, jakkoli do lesku Oskarů a Zlatých glóbů je daleko, a výsledky se v západním světě chlubí jak umělci, tak vydavatelé, kteří na tom posléze občas docela vydělají.

Na počátku tohoto století, vlastně v životě, který je mi už cizí, jsem pořádal coby šéfredaktor magazínu Harmonie soutěž, která se v rámci ekonomických a geografických možností snažila tyto tzv. „oskary“ klasické hudby trošičku napodobit. Míval jsem několik let docela kvalitní porotu českých žurnalistů a muzikologů, kteří se nadstandardně orientovali v produkci klasické hudby. Výsledky pak bývaly respektovány a někteří umělci se Cenami Harmonie chlubí ve svých životopisech dodnes. První a jedinou soutěž klasické hudby jsem pak musel zrušit, protože vydavatele nezajímala a nezajímala nakonec ani české nahrávací firmy či pobočky nadnárodních kolosů. Hlavně jsem však tehdy neuměl sehnat peníze a sponzory. Nicméně jsem pevně přesvědčen, že klasická hudba by svoje reprezentativní „ceny“ mít měla. Od té doby jsem pozoroval několik pokusů o nějaké oceňování ze světa klasické hudby, ale dopadlo a dopadá to všelijak, většinou bídně nebo sporně. (Radio Classic, ceny ministerstva kultury, aktuálně rozporuplná Cena Anděl, kde je klasická hudba podivným přílepkem, jež mi připomíná slogan „dali jsme hudbu dohromady“. V tomto rámci artificiální hudba nikdy nebude mít mezinárodní přesah jako ceny Gramophonu).

Před několika lety jsem založil nezávislý portál Polyharmonie. Nedávno mě napadlo, že bych mohl na minulost ideově vzdáleně navázat a pokusit se nabídnout čtenářům, přátelům, milovníkům hudby, případně i odborné obci námět k vlastnímu přemýšlení – „Polyharmonie Awards“. Níže uvedený „nultý ročník“ má hodnotu hlavně pro mě a snad i pro dotčené umělce, firmy a instituce. Snad budou v něčem inspirativní i pro čtenáře a přátele Polyharmonie. Jsou to totiž nejindividuálnější hudební „ceny“, jaké kdy vznikly, protože jsem jejich jediným autorem. Je to sukus mých zkušeností z poslechu nahrávek a živých projektů v tomto roce. Je to však výběr hluboce selektivní, jenž má vlastně pramalou obecnou výpovědní hodnotu, protože hlavním atributem je náhoda. Ačkoli každý týden navštívím 2 až 5 koncertů a poslechnu si hodiny hudby z přehrávače, obecnou relevanci to má pramalou, protože není v mých silách, fyzických i finančních, slyšet vše důležité, jakkoli je možná smysluplnější než hodnocení lecjaké grantové komise živého umění. Navíc o možnostech Gramophonu se mi může jen zdát… Podobný seznam si může vytvořit každý vášnivý milovník klasické hudby a nejspíš (určitě?) by měl jiný názor než já.

„Vítězové“ mohou možná být potěšeni, ale to je tak nejspíš vše. Oppositum by mohlo znít: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se [proti tomu] dá dělat.“ Kdyby mi chtěl někdo poslat svůj seznam, nechť píše na adresu lubosstehlik3@gmail.com Nejzajímavější rád zveřejním, třebas na silvestra jako tečku za tímto rokem.

NAHRÁVKY 2026

Nahrávka roku Arthur Honegger: Johanka z Arku (Animal Music)

Orchestrální hudba Šostakovič Symfonie 5 a 7. Česká filharmonie, Semjon Byčkov (Pentatone)

Komorní hudba Pēteris Vasks: Gadalaiki. Terezie Fialová (Animal Music)

Opera Kaija Saariaho: Adriana Mater (Deutsche Grammophon)

Duchovní hudba Arthur Honegger: Johanka z Arku (Animal Music)

Koncert Dvořák: Houslový koncert, Fibich: Symfonie F dur. Roman Patočka, Musica Florea, Marek Štryncl (Arta Music)

Stará hudba Komorní: J. S. Bach: Goldbergovy variace. Víkingur Ólafsson (Deutsche Grammophon). Ansámbl: Leipzig 1726. Cantatas for alto. Bruno Schachtner, Collegium 1704, Václav Luks (Glossa)

Vokální hudba Antonín Dvořák – Early Songs. Martina Janková, Barbara Maria Willi (Navone Records)

Mladý umělec roku Michaela Špačková. Dreamscapes. Viller Valbonesi (Soleil et Pluie)

Crossover Let It Snow! Adam Plachetka, Melody Makers, Prime Time Voice trio (Radioservis)

Umělec roku Isabelle Faust (Beethovenovy a Bartókovy houslové sonáty)

Label roku Animal Music

ŽIVÉ UMĚNÍ 2026

Symfonický koncert roku Komplet Brahmsových symfonií (Petr Popelka, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, 4/2026)

Komorní koncert roku Collegium Vocale Gent (FOK, 11/2026)

Festival roku Lípa Musica

Propadák roku Bylo by jich nemálo – nechám na vnitřním zamyšlení každého čtenáře

ZVLÁŠTNÍ OCENĚNÍ

Kniha roku Marco Ivanović – Petr Kadlec: 11 hudebních klíčů (Paseka)

Novinář Vlasta Reittererová

Cena za celoživotní přínos české a světové hudební kultuře Richard Novák

KOMENTÁŘ

Nejzajímavější, nepřínosnější a po všech stránkách dokonalý se mě osobně v tomto roce jevil záznam Honeggerova oratoria Johanka z Arku na hranici, za nímž umělecky stojí dirigent a sbormistr Lukáš Vasilek a producentsky Petr Ostrouchov. Proto je pro mě nahrávkou roku a Animal Music labelem roku.

Co se týká „titulu“ Umělec roku, pak bych dal pomyslnou medaili Isabelle Faust, společně s Janine Jansen nejlepší houslistce současnosti. Kdyby se jednalo o živou komorní hudbu, pak bych musel mít správně asi medaile dvě – pro Terezii Fialovou, jež pro mě objevila hudbu jubilanta Petērise Vaskse, a vlastně i pro Jevgenije Kisina, fenomenálního klavírního virtuosa a empatického muzikanta, jehož výkon v rámci Českého spolku pro komorní hudbu byl fenomenální. Ocenění Mladý umělec roku jsem přidělil třiatřicetileté fagotistce Michaele Špačkové, jež patří mezi největší talenty české hudby, o čemž svědčí i její originální debut na českém labelu Soleil et Pluie. Šostakovič Semjona Byčkova patří bezesporu k nejlepším nahrávkám, které ve svém dlouhém životě doposud natočil (doufám, že se dočkáme šostakovičovského kompletu). U kategorie Koncert jsem přemýšlel dlouho. Nakonec jsem se rozhodl pro houslistu Romana Patočku. Jeho nahrávka Dvořákova koncertu je výborná, nicméně navíc z jeho spolupráce s orchestrem Musica Florea vznikl zvukový tvar, jaký jsem slyšel poprvé. (Milým bonusem je pak Fibichova symfonie, která je neprávem opomíjena.)

Jediným jménem, na němž se shodnu s Ministerstvem kultury České republiky je Vlasta Reittererová, která v lednu 2027 oslaví významné životní jubileum a která si ocenění Novinář roku zaslouží už od roku 1994, kdy jsem ji poznal a nabídl jí spolupráci, jež bývala oboustranně nesmírně přínosná.

Richard Novák, na jehož zásluhy o české hudební umění instituce a vůdčí osobnosti hudebního života v roce jeho 95. narozenin totálně zapomněly, si symbolické ocenění zaslouží jako nikdo jiný v tomto státě. Pro Českou republiku největší hudební ostuda roku!

„Propadák roku“ raději nebudu specifikovat, protože bych mohl mít problémy. Povšimněte si, jak umělci a lidé nějak spjatí s kulturou (včetně novinářů) občas nemají rádi kritiku a trpí zoufale nízkou úrovní sebekritiky. Možná se ale jen nakazili od politiků…

Luboš Stehlík