„Anna Vinnickaja je za klaviaturou skutečnou lvicí, která požírá i ty nejtěžší stránky s nezlomnou silou,“ napsal o ní deník Washington Post. Její kariéra se dává často do souvislosti s úspěchem v Soutěži královny Alžběty v Bruselu, kde v roce 2007 zvítězila teprve jako druhá žena v historii. Je tomu skutečně tak? Proč obdivuje Sergeje Rachmaninova? A jaký vztah má ke skladatelům, jejichž díla uvede 7. listopadu na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného v pražském Rudolfinu?

Foto Marco Borggreve.

V rozhovorech se hodně cituje vaše vítězství v Bruselu. Od té doby však uplynulo téměř dvacet let. Jak jste se za tu dobu změnila?

Přibyla mi spousta vrásek! (Směje se.) Ale teď vážně. Myslím, že jsem se ohromně posunula, a to i díky tomu, že jsem začala velmi brzy učit. V kontaktu s mladými umělci se pořád vyvíjíte, nepřešlapujete na jednom místě, za což jsem velmi šťastná. Stala jsem se také nezávislejší, nebo možná dospělejší. Když je vám třiadvacet, nejste si na sto procent jistí, kam jdete. Upřímně, jsem vlastně nadšená, že už mi není třiadvacet a lidé se na mě nedívají jako na mladou klavíristku, ale jako na zralou hudebnici. A také jsem si s věkem a díky své rodině nastavila priority.

Když se ale ještě přece jenom vrátíme do roku 2007, jak se vám tehdy změnil život?

Ze dne na den se mi převrátil úplně naruby, jako člověku i jako umělci. Všechen ten náhlý zájem a mediální tlak byly výzvou, kterou vůbec nebylo lehké ustát. Ale posunulo mě to. Cítila jsem, že s tou výzvou rostu. A v následujících dvou měsících jsem dostala tolik krásných koncertních nabídek! Tahle šance, kterou mi soutěž dala, byla opravdu výjimečná. Nicméně už tehdy jsem věděla, že nechci hrát sto padesát koncertů ročně, a vím to i teď. Život by byl příliš chudý, kdybych měla jen koncertovat. Tohle jsem pochopila hned po soutěži, že nejsem ten typ, že bych vyhořela. Potřebuji mít kolem sebe rodinu, potřebuji být v kontaktu se svými studenty. Udržet tohle všechno v rovnováze je pro mě velmi důležité.

Ovlivnil tenhle pohled na svět váš mentor Jevgenij Koroljov?

On hlavně změnil celý můj pohled na umění. Až do svých osmnácti, kdy jsem přišla do Hamburku, jsem si myslela, že být hudebníkem nebo specificky klavíristkou je povolání. Díky němu jsem pochopila, že to žádné povolání není, ale spíš poslání nebo něco, co člověk přijímá jako svou životní filozofii. Jsem velmi šťastná, že jsem potkala člověka, který byl a stále je tak upřímný a pravdivý sám k sobě. Chtěla jsem být jako on a chci taková být po celý svůj život. Upřímná a pravdivá k hudbě i sama k sobě.

Podle Sergeje Rachmaninova je recept na šťastný život tvůrčího člověka takový, že má vedle sebe partnera, který mu třikrát denně opakuje, že je génius. Máte obdobnou potřebu?

Tak za prvé si myslím, že tento výrok více vypovídá o souznění, které měl Rachmaninov se svou ženou Natálií, jež byla ohromně laskavá a vyrovnaná, což nemůžeme říct o Prokofjevovi, Skrjabinovi nebo třeba o Šostakovičovi. A také on sám dokázal vytvořit úžasně harmonické rodinné prostředí, což o něm jako o člověku mnohé vypovídá. I proto je pro mě jedním z „nejkrásnějších“ skladatelů, jednou z nejryzejších, nejupřímnějších a nejúžasnějších lidských bytostí. Stejně jako Johann Sebastian Bach. Co se mě týče, myslím si, že každý člověk potřebuje mít jednoduše někoho v zádech. Někoho, kdo vám řekne: „Ať uděláš cokoliv, podpořím tě.“ Kdo vás respektuje a vy respektujete jeho. Já mám takového člověka ve svém manželovi a také v Jevgeniji Koroljovovi. A jsem za to velmi vděčná.

Foto Petra Hajská.

Když se na vás dívám za klavírem, máte takový hodně dynamický styl hry. Trochu mi připomínáte violoncellistku Jacqueline du Pré. Jaký máte vztah k pohybu? Je pro vás zásadní jak v hudbě, tak v životě?

Ráda rozhýbávám lidské duše, k čemuž ovšem nemusí vést aktivita fyzická, ale mentální. Jinak ale miluji procházky. Při nich skutečně relaxuji. Vyživují můj mozek, a proto jsou pro mě velmi důležité.

Váš tatínek byl jazzový klavírista. Co jste si pro svůj profesní život vzala z těchto setkání s jazzem ve svém dětství?

Bohužel jako dítě jsem z nich byla dost nešťastná, až jsem jednou řekla své matce: „Už toho mám dost, už žádný jazz!“ Ale cítím, že mi tahle zkušenost občas hodně pomáhá, mimo jiné, když hraji Rachmaninova. V jeho skladbách je pár míst, kde člověk quasi improvizuje, kde si říká: „Co se asi stane v další sekundě?“ A stejně je tomu i u Chopina. Jazzový pianista však nejsem a nikdy nebudu. Ale ráda jazz poslouchám.

Foto Marco Borggreve.

Již více než patnáct let vyučujete, lze tedy říct, že aktuálně už nejsou žáci vašimi vrstevníky, ale přichází nová generace. Nastává pro vás nějaký generační šok? Jsou tito mladí lidé jiní v přístupu k hudbě a obecně k umělecké profesi?

Když jsem začala učit, bylo hodně těžké najít si svou pozici, nestát vedle svých studentů jako kamarádka, ale jako pedagog, protože jsem byla téměř stejně stará jako oni. Dnes je těžké v tom šíleném blázinci kolem sociálních sítí formovat mladé lidi alespoň trochu nezávisle na tom, co si o nich myslí ostatní, učit je nežít z „lajků“. Vidím, jak to, co právě žijeme, devastuje jejich mozky, a dost mě to trápí. Dokážou se soustředit pouhých pět minut a pak potřebují pauzu, aby se nadechli a mohli na sebe opět „naložit“. Vážně děsivé, protože tihle chudáci se s tím budou muset v životě nějak vypořádat. Ten pouhý rozdíl jedné generace je skutečně enormní. Ta naše ví, že je možné žít jinak. Oni ne. V tom nastala obrovská změna. A já jim mohu nabídnout jen svou podporu a snad je trochu stabilizovat. Nicméně tenhle proud myšlení je tak rychlý a neúprosný, že nemůžete dělat nic jiného než se snažit vydržet. Směřujeme k jedné obrovské katastrofě a už se s tím nedá nic dělat. Zní to ohromně pesimisticky, ale bohužel to tak cítím!

Promítá se nějak do vašeho hraní neklidná doba, kterou aktuálně prožíváme?

Samozřejmě. Sleduji politickou situaci, ať se týká Ruska, Íránu a dalších. Jsem člověk a vnímám, co se kolem mě děje. A jsem z toho neskutečně smutná. Nevím, zda se to úplně zrcadlí v tom, co dělám, ale jako v člověku to ve mně rezonuje, někde tady uvnitř. Občas se také jednoduše rozčílím: na politiky, na lidi, kteří je slepě následují, i na ty, kteří proti těmto režimům nic nedělají. A zároveň rozumím, že stále existuje několik ostrůvků, kde je svět „politicky“ relativně v pořádku, a vážím si toho, že žiji v Evropě a nikoliv tam, odkud pocházím.

Jakou roli hraje v tomto světě umění?

Dobrá otázka. Možná to teď opět vyzní hodně pesimisticky, ale pro mě má spíš roli utěšitelky, než aby něco změnilo. Nedokáže pohnout s politiky. Nicméně útěcha je místem, kde může člověk dotankovat palivo.

Foto Petra Hajská.

Pojďme k vašemu recitálu v Praze, kde kombinujete Brahmse, Rachmaninova, Skrjabina a Chopina. Proč jste do jednoho recitálu zařadila zrovna tyto skladatele?

Díky učení mám opravdu velmi široký repertoárový záběr, ale sama pro sebe jsem se kdysi rozhodla, že na koncertech budu hrát jen ty skladby, jimiž dokážu publiku sdělit něco neobyčejného, v nichž se cítím opravdu „doma“. Pozdní díla Brahmse a Rachmaninova jsou přesně skladby, k nimž mám zcela zvláštní přístup.

V jednom rozhovoru jste řekla, že na Brahmse je zapotřebí speciální úhoz. Mohla byste to více rozvést?

Je těžké nějak to zobecnit. (Zamyslí se.) U každé jeho skladby je tomu samozřejmě trochu jinak, ale kdybych to měla nějak pojmenovat, řeknu hloubka a ryzí jemnost. Tím se liší například od Mozarta, Bacha nebo Chopina. Směřuje k mezzosopránu. Ať už je melodie jakkoli vysoko, zní spíš jako hrudní tón.

A co Chopin a Skrjabin?

Oba jsou tak jedineční, hlavně co se týče agogiky, která se nedá naučit nebo naposlouchat, buďto ji cítíte, nebo ne. Přičemž to vůbec nemá co dělat s tím, jestli jste dobrý nebo špatný muzikant. Zkrátka musíte mít pro jejich hudbu vrozený cit. Já se v Chopinových a Skrjabinových skladbách cítím ohromně svobodná, spontánní a v pohodě, což vnímám jako dar.

Proč se Skrjabin nehraje tak často jako Rachmaninov?

Myslím, že je to kvůli tomu, co jsem právě řekla. Jeho rubata se nedají naučit, stejně jako u Chopina. Ten se sice hraje nepoměrně častěji, ale věřte, že existuje celá řada opravdu strašlivých nahrávek. Tito dva skladatelé jsou zkrátka velmi specifičtí.

V jednom podcastu jste radila poslouchat autentické nahrávky Sergeje Rachmaninova. Inspirujete se stejně i Skrjabinovými nahrávkami?

Těch se moc nedochovalo, ale samozřejmě se o to snažím, a to i u jiných skladatelů. Například existuje čtyřsekundový záznam hry Johannese Brahmse! Ale úplně jasně říkám, že Rachmaninov byl nejen geniálním skladatelem, ale také geniálním pianistou. Nejlepším ve dvacátém století. Což rozhodně nelze říct ani o Skrjabinovi, ani o Šostakovičovi nebo Ravelovi. Proto ho tak ráda poslouchám. Není to pouze krásná hudba, ale také požitek z krásné hry. Na jeho nahrávkách je prostě všechno dokonalé.

Foto Johan Jacobs – Flagey.

Netajíte se tím, že hudbu vnímáte v obrazech. Což mě inspirovalo k otázce vztahující se ke Corelliho variacím, které uvedete v Praze, kde si v tomto musíte přijít na své. Máte pro jednotlivé variace vymyšleny konkrétní obrazy či příběhy?

Jde spíš o to, jaké obrazy dokážu vyvolat v těch, kdo mě poslouchají. Obecně si ale myslím, že Corelliho variace jsou jednou z nejtemnějších skladeb historie. Co se děje v poslední variaci, bych nazvala agónií ve smrti. Tady už nejde o člověka, ale o zvíře, které umírá a na poslední stránce stoupá jeho duše k nebi. Vážně úplný horor, tenhle Rachmaninovův poslední opus, pro něho velmi netypický. Od chvíle, kdy žil v Americe, se jeho styl velice proměnil. Jeho hudební řeč potemněla a potemněly i harmonie a způsob orchestrace. Symfonické tance a čtvrtý klavírní koncert jsou jako den a noc. Stejně tak Corelliho variace jsou naprosto nesrovnatelné s Preludii nebo s Études-Tableaux.

Našla jsem jeden velmi zábavný dopis, ve kterém Rachmaninov popisuje, že na svém americkém turné upravoval počet Corelliho variací podle toho, jak moc publikum kašlalo. V jednom městě jich snad dokonce zahrál pouze deset! Budete se v Praze také řídit kašláním publika?

Uvidíme. Když nebude žádný kašel, možná zkomponuji ještě dvě navíc! Ale ne, každá z Corelliho variací je naprosto geniální, takže publikum ode mě určitě uslyší všechny.

Fota Petra Hajská.

Jaký vztah máte k českým skladatelům, k české hudbě? Neuvažujete třeba o nějakém Janáčkovi nebo Martinů, který by vám určitě slušel!

Zrovna nedávno jsem hrála s mou nejlepší kamarádkou flétnovou sonátu od Martinů a byla jsem jí úplně nadšená! Janáčka znám a mám ho moc ráda, často jsem uváděla jeho klavírní sonátu a se svými studenty jsem pracovala na cyklu V mlhách, který bych sama ráda někdy v budoucnu nastudovala. Janáčka vnímám jako naprosto jedinečného skladatele. Mimochodem, když jsem studovala jeho hudbu, poslouchala jsem nahrávky Rudolfa Firkušného, které jsou neuvěřitelné. Myslím, že je to velmi nedoceněný umělec!

Na festivalu, který nese jeho jméno, jste hrála již v roce 2022. Vzpomínáte si na vaše dojmy z Rudolfina a z festivalového publika?

Když hraji v Rudolfinu, cítím vždy ohromný respekt a odpovědnost a samozřejmě i jistý tlak, protože zde vystoupilo tolik geniálních, legendárních, fantastických hudebníků. Když vstoupíte dovnitř, připadáte si, jako byste vstoupili do chrámu hudby. V jeho zdech je tolik příběhů! Jsou jako čerstvý vítr. Žiji v Hamburku, a tak hraji poměrně často v Labské filharmonii, tam ale tohle necítím. Je to sice krásný sál, nemá však v sobě tyhle příběhy. Rudolfinum je pro mě opravdu velmi, velmi výjimečný prostor.

Iva Nevoralová

Foto Petra Hajská.

Anna Vinnickaja

V roce 2007 jí otevřelo cestu na mezinárodní pódia vítězství v renomované Soutěži královny Alžběty v Bruselu. Žačka Sergeje Osipjenka v Rostově a Jevgenije Koroljova na Vysoké hudební a divadelní škole v Hamburku, kde sama od roku 2009 působí jako profesorka klavíru, dnes spolupracuje s nejlepšími dirigenty a orchestry světa: Berlínskými a Mnichovskými filharmoniky, Gewandhausorchester Leipzig nebo Staatskapelle Dresden. Z posledních měsíců zmiňme její vystoupení s Orchestre de Paris a Klausem Mäkeläm, Tonhalle-Orchester Zürich a Paavem Järvim či Bostonským symfonickým orchestrem a Joanou Malwitz. V roce 2024 byla sólistkou inauguračního koncertu Petra Popelky, když se ujímal funkce šéfdirigenta Vídeňských symfoniků, a v roce 2025 následovalo jejich společné evropské turné u příležitosti 125. výročí založení orchestru. Výjimečná je také její diskografie, jež zahrnuje díla Chopina, Ravela, Šostakoviče, Rachmaninova, Brahmse, Johanna Sebastiana Bacha nebo Jörga Widmanna. Za své nahrávky získala několik ocenění, včetně francouzského Diapason d’Or, ECHO Klassik a Editor’s Choice britského časopis Gramophone.

Foto Petra Hajská.

Anna Vinnickaja na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného

Sobota  7. listopadu od 19.30

Dvořákova síň, Rudolfinum

Program: Brahms, Rachmaninov, Skrjabin, Chopin

Více informací a vstupenky: https://bit.ly/3W2CsjE