Osobnost hudebního skladatele Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783) je u nás známa především ve spojitosti s Janem Dismasem Zelenkou a událostmi kolem obsazení místa dvorního kapelníka v Drážďanech po smrti Johanna Davida Heinichena. Jeho životní osudy však byly mnohem barvitější, protože šlo o komponistu, který se proslavil po celé Evropě. Podobně jako Georg Friedrich Händel se i Hasse zařadil do nevelké skupiny hudebníků ze zaalpských zemí, jimž se podařilo získat pomyslné vavříny na poli neapolské opery, kde dominovali Italové. Získal dokonce přezdívku Il divino Sassone, tedy božský Sas. V roce 1728 se v Benátkách oženil s Faustinou Bordoni, jednou z předních operních sólistek tehdejší doby, která pak po zbytek života spojila se svým manželem i další umělecké působení. Na počátku 30. let se Hasse stal kapelníkem dvorního orchestru v saských Drážďanech, jednoho z nejlepších hudebních těles tehdejší Evropy, pro který napsal množství oper. Současně však stále komponoval i pro další operní domy a zavítal také do Londýna, kde v roce 1734 uvedl přepracovanou verzi opery Artaserse. Zlatou éru barokních Drážďan však ukončila sedmiletá válka, z níž Sasko vyšlo zcela vyčerpané a kurfiřt Fridrich Kristián v rámci rozsáhlých finančních reforem a úsporných opatření Hasseho propustil. V té době ho navíc již sužovala i vážná nemoc, přesto však odcestoval do Vídně, kde díky přízni císařovny Marie Terezie zkomponoval několik nových oper. Poslední jevištní dílo napsal v roce 1771 pro Milán a zbytek života prožil v Benátkách, kde před desítkami let sklízel úspěchy se svými operami.
Do vídeňského období spadá i operní dvouaktové intermezzo Piramo e Tisbe. Hasse na něm začal pracovat ve svých 69 letech a jeho spolupracovníkem byl italský libretista Marco Coltellini (1724–1777). Objednavatelkou měla být bohatá francouzská dáma, jejíž identita však zůstává neznámá. Jedná se o experimentální dílo, v němž Hasse své celoživotní zkušenosti s neapolským operním stylem spojil s tehdy aktuálním trendem reformy žánru neapolské opery seria. Jedná se stále o klasickou číslovou formu s áriemi a recitativy (jak secco, tak accompagnato), hudba však hlouběji reflektuje význam básnicky zpracovaného textu. To se projevuje nejen v charakteru árií, ale zejména v dramatickém pojetí recitativů accompagnato, jež stylově připomínají reformní tvorbu Christopha Willibalda Glucka, a někdy i v jejich těsném provázání s áriemi. Experimentální záměr se odrazil i v názvu žánru, protože Hasse operu označil jako intermezzo tragico. Klasický antický námět dostal podobu komornějšího obsazení pro pouhé tři sólové hlasy (dva soprány a tenor) a orchestr sestávající ze smyčcových nástrojů, continua a dvojic fléten, hobojů, lesních rohů a fagotů. Na sólisty je zde kladena mimořádná technická náročnost, což je zajímavé i s ohledem na skutečnost, že jednu z rolí měla zpívat sama objednavatelka. K premiéře, k níž došlo ve Vídni v roce 1768, však nemáme téměř žádné informace a z účinkujících sólistů známe jen jméno tenoristy, kterým byl sám libretista Coltellini.
Zatím posledním příspěvkem k recepci této pozoruhodné skladby je nahrávka souboru Akademie für Alte Musik Berlin pod vedením Bernharda Forcka, kterou v roce 2025 natočila Harmonia Mundi (katalogové číslo HMM 905353.94). Sólových rolí se zde ujaly sopranistky Anett Fritsch (Piramo) a Roberta Mameli (Tisbe) a tenorista Jeremy Ovenden (Il Padre). Všichni tři se technicky mimořádně náročných partů zhostili s obdivuhodnou bravurou a interpretační zručností. Důraz celého nastudování však spočívá nejen v samotné koloraturní a rozsahové brilanci, ale primárně v dramatickém uchopení rolí, což výtečně vyznívá například v plynulých přechodech z árií do recitativů accompagnato, ale i v důrazu na deklamaci italského textu. Výtečné je však také nastudování orchestru, jehož hra je spolehlivou a citlivou oporou pěveckým hlasům, jimž poskytuje potřebný prostor při zachování plnosti zvuku a dynamické plasticity. Díky pečlivé a detailně propracované hře však také výborně vyznívá kompoziční i témbrová propracovanost Hasseho hudby. To platí zejména pro árie s příčnými flétnami, jejichž specifické barvy zde Hasse bohatě a velmi zdařile využívá.
Když si vypomohu vinařskou terminologií, pak je Hasseho Piramo e Tisbe pomyslným pozdním sběrem, protože zde zkušený a mimořádně uznávaný skladatel mistrně zúročil své celoživotní zkušenosti s jevištní tvorbou. Kvality interpretačně náročného intermezza tato nahrávka úspěšně zachycuje a je tedy rozhodně zajímavou možností seznámit se s jednou z posledních oper Johanna Adolfa Hasseho.
Lukáš M. Vytlačil
Text vznikl ve spolupráci s Českou Händelovou společností
