Do Kutné Hory jezdím za špičkovou komorní hudbou už pěknou řádku let. Na festivalu Jiřího Bárty jsem slyšel desítky něčím mimořádných mladých hudebnic a hudebníků. Nicméně letos v červnu jsem zažil menší sluchový šok, když jsem poslouchal česko-německého klavíristu Janicka Čecha (narozen 26. 4. 2004 v Mnichově), syna kdysi u nás velmi uznávaného pianisty Jana Čecha. Jeho interpretace hudby Bacha a Brahmse mě oslovily více než hra nejznámějších současných českých talentů tohoto nástroje. Zatím je v nevýhodě, že za ním nestojí známá zahraniční agentura nebo renomovaný nahrávací label, ale věřím, že se to časem změní, mimořádný talent se prosadí a bude jej zastupovat například Askonas Holt, HarrisonParrott či KD Schmid a nahrávky vydávat třeba ECM New Series, CPO nebo Erato. Jeho dosavadní běh života se dočtete na https://janickcech.com/, já jsem rád, že Polyharmonie je prvním českým médiem, které jej představuje veřejnosti.

Vraťme se nejprve na začátek. Váš otec byl kdysi velmi respektovaným pianistou, ale pro mě překvapivě se vytratil z českého hudebního života, což byla velká škoda, protože býval například skvělým „doprovázečem“. Klavír byl u vás jeho volbou nebo vás lákal od raného dětství? A byl vaším prvním učitelem? Je to dnes „jen“ otec nebo ještě mentor?

  Vyrůstal jsem v hudební rodině, takže hudba i klavír mě provázely vlastně od narození. Každý den jsem poslouchal svého tátu při cvičení a klavír tak byl odjakživa přirozenou součástí mého života. To, že budu později hrát na klavír i já a že mě bude učit můj táta, bylo tím pádem pro nás oba tak nějak samozřejmé. A ano, stále si velmi vážím názoru svého táty a myslím, že to tak zůstane vždycky. Pokaždé, když mám možnost, přehraju mu svůj program a vyslechnu si jeho rady. Je to zajímavé: už nějakou dobu studuji, poznal jsem mnoho profesorů, kterých si velmi vážím – a přesto mi ještě nikdo nedokázal zprostředkovat hudbu s takovou láskou a vášní jako on.

Ještě bych rád dodal, že táta je dodnes fantastickým klavíristou a komorním hráčem. Jeho studium v zahraničí v Mnichově ho tehdy stále více přivádělo do německého hudebního prostředí, kde se mu otevřelo mnoho nových koncertních příležitostí a kde nakonec také zapustil kořeny.

Na jaké hudbě jste vyrůstal?

Jak už si asi můžete domyslet, především na klasické hudbě. Kromě toho měl táta vždy rád i populární hudbu. Pamatuji si, jak jsme spolu poslouchávali ABBA, Queen, Michaela Jacksona a různé podobné muzikanty.

Jste přibližně ve věku, kdy byste v Česku končil konzervatoř a přemýšlel, jak dál. Ve vaší hře jsem ale slyšel jasný názor a určitou míru zralosti. Studoval jste v Mnichově a Výmaru, nyní prý studujete na univerzitě v Grazu. Máte pocit, že ještě musíte studovat, být veden? V čem byl pro vás důležitý Mnichov, v čem Výmar a proč Graz? Proč nestudujete na slavnějších školách v Berlíně, Drážďanech nebo třeba v Paříži nebo v Americe?

Rozhodně učitele stále potřebuji a budu i nadále potřebovat. Už jen mít někoho, kdo má přehled o mém vývoji a kdo ví, na čem právě pracuji, je pro můj pianistický rozvoj nesmírně důležité. Na druhou stranu si myslím, že je stejně důležité si postupně vytvořit vlastní názor a představu o hudbě. Když jsme mladí, přirozeně přebíráme to, co se nám učitelé snaží předat. V určitém okamžiku ale podle mě musíme přestat pouze reprodukovat cizí představy a najít sami sebe.  Studium v Mnichově pro mě bylo prvním krokem profesionálním směrem. Bylo mi tehdy šestnáct let a poprvé jsem měl jako učitele profesora z vysoké školy.

V osmnácti letech jsem pak odešel do Výmaru. Samotné město pro mě při rozhodování nehrálo roli. Důležití pro mě byli především moji dva profesoři, Michail Lifits a Grigory Gruzman, u kterých jsem cítil velkou podporu. Další důležitý krok pro mě přišel teprve nedávno, když jsem poznal svou současnou profesorku Milanu Čerňavskou. Už půl roku u ní studuji v Štýrském Hradci a jsem nesmírně šťastný z naší spolupráce. Moc se těším na to, co všechno nás ještě čeká.

Takže neplánujete hledat studijní zkušenosti a inspirace v jiné zemi?

Jak jsem už zmiňoval, jsem momentálně se svou profesorkou velmi spokojený a určitě u ní chci dokončit bakalářské studium. Zároveň mě velmi láká možnost pokračovat pod jejím vedením na škole Reina Sofía v Madridu, kde rovněž vyučuje. Byla by to nová země, nové město, naučil bych se nový jazyk… Navíc je Reina Sofía jednou z nejznámějších a nejprestižnějších hudebních škol v celé Evropě. Studovat v takovém prostředí by bylo samozřejmě také velmi atraktivní.

Přijde mi zvláštní, že vaše dosavadní studium je vázáno jen na země, kde je dominantní řečí němčina. Je to náhoda, osud nebo to má hlubší důvod? Jaký je váš vztah k Česku?

Pro mě je při výběru studia vždy na prvním místě učitel, nikoli škola. To, že jsem dosud studoval pouze v německy mluvících zemích, je spíše náhoda. Bohužel jsem v Česku nikdy nežil, ale můžu říct, že je mi česká mentalita velmi blízká. Když myslím na českou hudbu, okamžitě si ji spojuji s velkou vřelostí a obrovskou vášní. Myslím si také, že tu působí fantastičtí hudebníci.

Pro hudebníka jsou důležité soutěžní vavříny, v tomto století možná ještě víc než v minulém. Já si myslím bohužel, u vás je to ale asi bohudík. Jaké jsou vaše zkušenosti a co si myslíte o soutěžních zápasech a poměřování? A máte v plánu aspirovat na vítězství například v Bruselu, Praze, Varšavě?

Podle mé zkušenosti mohou mít soutěže velké výhody, ale také své nevýhody. Jednou z pozitivních stránek je, že vás soutěže donutí připravovat se na úplně jiné úrovni a dostat ze sebe absolutní maximum. Navíc vás učí lépe zvládat nervozitu. Psychický tlak, vypjatá situace, kterou zažíváte na soutěžích, jsou podle mě nesrovnatelné s jakýmkoliv koncertem. A když se člověk účastní více takových soutěží, postupně si na tento výjimečný stav zvykne. Naučí se získat od celé situace určitý odstup, zachovat si chladnou hlavu. Na druhou stranu mohou být podle mého názoru soutěže z uměleckého hlediska velmi problematické. Představte si například, že přijedete na soutěž, vložíte do své hry celou duši a dokážete přesně vyjádřit to, co chcete svou hudbou říct. A vzápětí se dozvíte, že jste nepostoupili z prvního kola a od poroty dostanete nejrůznější kritiku a důvody, proč to tentokrát nevyšlo. A pokud si od těchto názorů nedokážete zachovat dostatečný odstup, může se vám lehce stát, že začnete pochybovat opravdu o všem: o své interpretaci, vkusu nebo dokonce i o sobě samém jako umělci. A právě v tom vidím určité nebezpečí. Pokud začnu přemýšlet ve smyslu, že příště to musím zahrát tak, aby mi porota nemohla nic vytknout, jdu vlastně proti tomu, čemu sám věřím. Proto soutěže beru jako důležitou součást své cesty, ale rozhodně ne jako měřítko vlastní umělecké hodnoty.

Co se týče soutěží, které jste zmínil,  určitě se soutěžím nechci vyhýbat. Pokud narazím na soutěž, která mi bude dávat smysl, rád se jí zúčastním. Ale nechci, aby se moje hudební cesta řídila pouze tím, kde můžu získat další cenu.

Je váš současný život jen o klasické hudbě nebo jsou jeho součástí další priority – jiná hudba, jiná umění, literatura…

Upřímně řečeno, klasická hudba mne už sama o sobě tolik zaměstnává, že se občas těžko soustředím na jiné věci. Přitom bych se rád zabýval i jinými uměleckými formami. Myslím, že je pro umělce důležité rozšiřovat si obzory, místo aby se jednostranně věnoval jen jedné věci… Knihy sice nepíšu, ale hodně čtu, například Thomase Manna, Franze Kafku nebo Dostojevského.

Mimochodem kolik času denně věnujete práci u klavíru a poodhalíte jak probíhá?

Je těžké převést to na nějaké konkrétní číslo. Při velkých soutěžích dokážu cvičit až osm hodin denně. Jsou ale i období, kdy třeba dva týdny úplně vynechám a vůbec nehraji. Takové delší pauzy mohou být někdy velmi důležité, aby si člověk odpočinul, zregeneroval se a vrátil se s novou motivací.

Mnohem důležitější než konkrétní počet hodin je to, abych při cvičení vždy měl před očima nějaký cíl. Velmi snadno se totiž může stát, že upadnete do jakéhosi režimu autopilota: jen mechanicky pohybujete prsty, aniž byste byli skutečně přítomni a věděli, co právě děláte.

Proto se každý den snažím dát si konkrétní cíl, na kterém pak pracuji tak dlouho, dokud ho nedosáhnu. Potom už je vlastně jedno, jestli to trvalo hodinu, nebo pět, protože vím, že jsem se posunul.

S vaší hrou jsem se letmo setkal letos na festivalu Jiřího Bárty v Kutné Hoře. Slyšel jsem sólového Bacha, Brahmse a komorního Šostakoviče. Možná se mýlím, ale trošičku jsem ve vaší hře slyšel Ólaffsona, Brendela a Richtera. Co si myslíte o hudebním vesmíru Bacha?

Tak to je zajímavé! Přitom já vlastně ani jednoho z nich nijak explicitně nestuduji – i když si zejména Richtera a Brendela obrovsky vážím. Bacha miluji z celého srdce a také ho velmi rád hraji na koncertech. Jeho hudba pro mne ztělesňuje čistotu, jasnost a obrovskou hloubku. Je škoda, že někteří klavíristé Bacha spíše zanedbávají a místo toho se soustředí na, řekněme, „atraktivnější“ hudbu, například Rachmaninova nebo Čajkovského. Pro mne je Bach naprostým základem, který bychom nikdy neměli zanedbávat.

A co Brahms? Hrál jste Variace a fugu na Händelovo téma, což je hudba náročná pro interpreta i posluchače. Bylo to hodně přímočaré, emocionální, navíc zarámované do nezvyklé katedrální akustiky… I ten je váš favorit?

Brahms mi je skutečně ze všech skladatelů nejbližší. Mám pocit, že právě v jeho hudbě dokážu nejlépe vyjádřit všechno, co cítím. Je v ní pro mě obrovská láska a zároveň neuvěřitelná zranitelnost. Má to pro mě něco velmi lidského. Na druhou stranu mě fascinuje jeho obrovská kompoziční kvalita. Každé dílo je tak dokonale zkomponované a promyšlené! Ani jedna nota tam není navíc. Všechno má svůj smysl a důvod.

Nevím, jestli setkání s pozdní houslovou sonátou Dmitrije Šostakoviče byla vaše premiéra, ale klavír zněl kompetentně a byl nabit emocemi. Jak vnímáte jeho hudbu a užil jste si spolupráci s vaším vrstevníkem Danielem Matějčou?

Nejprve bych rád řekl pár slov o své spolupráci s Danielem. Je opravdu vzácné potkat spoluhráče, který hraje na té nejvyšší možné úrovni a zároveň je tak skromný a vstřícný – zkrátka neuvěřitelně sympatický a milý člověk. Zkoušky od začátku probíhaly bez problémů. Myslím, že oba máme velmi podobné vnímání hudby. Cítil jsem z jeho hry neuvěřitelnou vášeň a obrovské nasazení, které mi naprosto mluvily z duše. Díky tomu jsme se dokázali krásně navzájem doplňovat.

Ano, Šostakovičovu sonátu jsem skutečně v Kutné Hoře hrál poprvé. Musím říct, že pro mne zpočátku nebylo snadné najít si k ní vztah. Především v první větě bylo velmi těžké najít celkový hudební oblouk a dokázat jej udržet. Čím víc jsem se ale tou hudbou zabýval, tím lépe jsem dokázal pronikat do temného Šostakovičova světa a postupně se do něj stále více vcítit.

Všichni tři skladatelé nám zanechali geniální sólovou a komorní klavírní hudbu. Nabízí se otázka – do jaké míry chcete jejich odkaz dál studovat?

Jak už asi vyplynulo z mých předchozích odpovědí, Bach a Brahms jsou skladatelé, které nikdy nebudu zanedbávat. U Šostakoviče mě asi nejvíc přitahuje jeho komorní hudba. Moc rád bych si někdy zahrál jeho klavírní kvintet nebo tria. Jsou to fantastická díla.

Mimochodem co nyní studujete a jaké máte studijní plány pro zbytek roku a pro rok 2027?

Právě se hodně věnuji Rachmaninovovi a Skrjabinovi a na příští sezonu jsem si sestavil recitálový program z jejich etud a preludií. Je to pro mne úplně nový svět, který objevuji, a nesmírně se na něj těším. Součástí programu bude také Beethovenova „Appassionata“ a výběr charakterních skladeb Jeana-Philippa Rameaua.

Vlastně k jaké klasické hudbě máte nejblíže? Která je pro vás vnitřně nejdůležitější? Při vašem mládí by se nabízel romantismus…

Hm, to je těžká otázka. Není pro mne lehké vybrat si jen jednu epochu. Je ale možné, že právě v romantismu se dokážu nejlépe hudebně vyjádřit.

Odpověď, která bude zajímat všechny lidi, kteří vás slyšeli v Kutné Hoře. Kdy se vrátíte koncertovat do České republiky?

To je dobrá otázka. Doufám, že co nejdřív. V Kutné Hoře se mi hrálo skvěle a měl jsem z koncertů i z celého festivalu krásný zážitek. Do České republiky se určitě chci vracet, zatím ale nemám žádný konkrétní termín, takže nemohu nic slibovat. Ale rozhodně se na české publikum moc těším.

Je pro vás důležité jít při studiu nové skladby ad fontés, tj. vidět autograf, přečíst si příslušnou literaturu, případně poslechnout si nahrávky vašich starších kolegů či kolegyň…

Samozřejmě. Myslím, že je velmi zajímavé podívat se například do autografu a vidět, jak skladatel jednotlivé věci zapisoval, co měnil nebo jak nad hudbou přemýšlel. Dá se z toho hodně vyčíst a člověk může dostat nový pohled na skladbu. Stejně tak mě zajímá literatura, která se ke skladbě nebo skladateli vztahuje. Je důležité znát co nejvíc souvislostí a nespoléhat se jenom na samotný notový text. Nahrávky starších interpretů mě samozřejmě zajímají, ale spíš jako inspirace než jako něco, co bych chtěl napodobovat.

Mimochodem nabízí se otázka, jestli máte v minulosti (možná v současnosti) co se týká provozování hudby nějaké klavírní nebo obecně hudební vzory?

Jsem velký obdivovatel Vladimíra Horowitze a Michaila Pletneva. Neřekl bych, že se vším v jejich interpretaci souhlasím, ale mají styl hraní, který mne ohromně fascinuje a který je dnes už skoro ztracený. Těžko se to popisuje, ale působí to, jako by ti dva při hraní skutečně „vyprávěli“. Každý tón má co říct a každá fráze má svůj vlastní smysl. Poslechněte si jejich nahrávky a jistě pochopíte, co tím myslím. Je to způsob hraní, který je dnes poměrně kontroverzní, protože může působit velmi excentricky a někdy až přehnaně. Myslím, že i to je jeden z důvodů, proč dnes už takhle skoro nikdo nehraje. Kdyby člověk takovým způsobem hrál na soutěži, velmi pravděpodobně by vypadl už v prvním kole. Z toho důvodu dnes mnoho mladých pianistů hraje především „korektně“ – tak, aby se nikomu neznelíbili. Tím podle mě ale hodně ztrácíme: individualitu, vlastní názor a odvahu být jiní. Právě v tom ale přece spočívá podstata umění! Když dnes v rádiu slyšíte nějakého mladého pianistu, troufám si tvrdit, že nepoznáte, kdo to je. Horowitze nebo Pletneva dokážete poznat během pár vteřin. Našli svůj vlastní hlas, svůj vlastní způsob hudebního vyjádření – a právě proto si jich nesmírně vážím.

Klavír má výhodu, která však může být i nevýhodou. Pracuje na rozdíl od všech jiných oborů s obrovitou literaturou, nekonečným repertoárem na mnoho životů. Jak vybíráte hudbu, které pak věnujete hodiny času?

Je to vlastně velmi jednoduché. Myslím, že bychom měli hrát jen skladby, které opravdu milujeme. A právě podle toho si vybírám svůj repertoár. Každá skladba mi musí něco dát, musí mě něčím obohatit. Jen tak může být moje hra opravdu přesvědčivá. Posluchač by měl cítit, že tu skladbu skutečně miluji a že je pro mě důležitá.

Jakou „nevážnou“ hudbu milujete, ať pasivně nebo aktivně?

V poslední době poslouchám překvapivě hodně rapu. Asi vám nic nebudou říkat jména Playboi Carti, Drake, Don Toliver…☺ Přijde mi příjemné občas poslouchat něco úplně jiného a přijít tak na jiné myšlenky. Klasickou hudbou se stejně zabývám už tolik, že mi takový kontrast vůbec nepřijde špatný.

Někteří pianisté milují improvizaci, jiní ne – buďto se jí vyhýbají nebo k ní nemají vlohy. Jak vy?

Improvizaci jsem pro sebe zatím ještě neobjevil, asi protože jsem už tak dost zaměstnaný tím, co dělám. Ale kdo ví, co přinese budoucnost.

Drtivá část klasické hudby je hudba minulosti, v případě klávesových nástrojů přibližně tří staletí. Hrajete nebo budete hrát moderní nebo dokonce současnou hudbu?

Pokud mě něco osloví, velmi rád. Zatím nejvíc jsem se současné hudbě přiblížil přes Bélu Bartóka, kterého si velmi cením. Jsem také velkým obdivovatelem Györgyho Ligetiho, Arnolda Schönberga nebo Györgye Kurtága, i když samozřejmě ne všechny z nich můžeme v užším slova smyslu označit za současné skladatele.

Mimochodem láká vás cembalo či kladívkový klavír nebo to jsou na vrcholné rovině zcela jiné obory?

Upřímně musím říct, že nejlépe se cítím na moderním klavíru. Přesto si myslím, že je velmi užitečné hrát na historické nástroje. Člověk tak získá na hudbu úplně nový pohled a i to může ovlivnit způsob jeho interpretace. Od dalšího semestru začnu chodit na hodiny kladívkového klavíru a už se velmi těším!

Jakkoli média zatracují cédéčka a obecně nahrávky, většina významných klavíristů, houslistů, zpěváků a podobně se snaží prezentovat právě jimi. Jak je to u vás? Kdy budu mít možnost si poslechnout váš digitální debut, případně co jím bude?

To je vtipné, právě před dvěma dny se mě jeden můj dobrý kamarád a skvělý violoncellista zeptal, jestli bychom spolu nenahráli CD. Srdcem celého programu by byla violoncellová sonáta Franka Bridge. Je to poměrně málo hraná a nedoceněná skladba, a právě proto by si podle mě zasloužila mnohem větší pozornost. Víc o tom zatím ale říct nemůžu, jsme teprve v začátcích plánování.

Nutně musím připojit otázku, které neunikne žádný pianista. Jaká klavírní značka je ve vašich uších nejlepší a na jaké nástroje cvičíte?

Jsem velkým fanouškem japonské značky Shigeru Kawai. Je mi líto, že vedle značek jako Steinway, Yamaha nebo Fazioli tak trochu zůstává v pozadí. Podle mě je to nástroj, který je po zvukové stránce na úplně jiné úrovni než klavíry kteréhokoli jiného výrobce. Těžko se to ale popisuje, pokud člověk sám na ten nástroj nehrál.

Nejsem v tomhle názoru mimochodem sám. Třeba Michail Pletnev je známý tím, že hraje výhradně na svém vlastním křídle Shigeru Kawai a cestuje s ním z jednoho koncertního sálu do druhého po celém světě.

Jak hodnotíte klavír Petrof, na nějž jste hrál v kutnohorském chrámu svaté Barbory?

Musím říct, že jsem si to moc užil! Je to fantastický klavír. Měl krásný, barevný a jemný zvuk, se kterým se dalo nádherně kouzlit. Částečně jsem měl pocit, jako by klavír hrál za mě, a tak jsem se mohl čím dál víc soustředit jen na svůj zvuk – a to je vlastně ten největší kompliment, jaký můžu klavíru dát.

Nejtěžší otázka nakonec. Jste na počátku kariéry. Na světě jsou stovky či spíše tisíce v různé míře excelentních pianistů. Konkurence je dost děsivá. Je třeba mít odolnost, vizi, nadšení, trpělivost, špičkovou agenturu a navíc mít štěstí… Jste pevně rozhodnutý jít cestou koncertního klavíristy a třeba půlstoletí vzdorovat různým úskalím a protivenstvím při hledání, s nadsázkou řečeno, hudebního „zlatého rouna“? Máte dost nadšení, motivace a psychické síly?

Jsem přesvědčený, že když člověk každý den vstává s jasným cílem, je disciplinovaný a tvrdě na sobě pracuje, tak může být úspěšný v jakémkoli oboru. A myslím si, že právě hudba je to, co mě osobně nejvíc vystihuje a čím můžu tomuto světu dát nejvíc. Bylo by mi líto, kdybych se toho vzdal jen proto, abych měl větší jistotu nebo šel cestou, která je bezpečnější nebo rozumnější. Samozřejmě jsou chvíle, kdy pochybuju, a není to vždycky lehké. Ale kdo vlastně říká, že život musí být jednoduchý? Proč bychom měli vždy volit cestu, která je nejbezpečnější nebo nejrozumnější? Možná právě ty výzvy a pochybnosti jsou to, co mě posunuje dál. Kdyby bylo v životě všechno jednoduché a předvídatelné, tak by to přece byla trochu nuda, ne? Budu tedy pokračovat ve své cestě, pracovat na sobě a dávat do toho maximum svých sil. Všechno ostatní je v rukou Božích.

Máte nějaké životní motto či myšlenky, které vás vedou životem?

„Přičiň se a Bůh ti pomůže.“ Tuto větu jsem od dětství slýchával od svého otce, přičemž on ji slýchával zase od svého profesora Ilji Hurníka. Když jsem byl malý, ještě jsem významu těchto slov úplně nerozuměl. Čím jsem ale starší, tím více se tou větou řídím a uvědomuji si hlubokou pravdu, která se v ní skrývá.

Luboš Stehlík

Jan Čech, Janick Čech a Jiří Bárta v Kutné Hoře.