Festival Dvořákova Praha připravil svému obecenstvu hudební svátek. Po třech letech hostoval v úterý 8. září ve Dvořákově síni Rudolfina Tonhalle-Orchester Zürich se svým šéfdirigentem Paavem Järvim, který uvedl program blízký svému srdci. První houslový koncert Dmitrije Šostakoviče zahrál nezapomenutelným způsobem Josef Špaček a poté se sál octl ve víru tance Beethovenovy Sedmé symfonie. Ta vyzněla tak neotřele, že se dostavil pocit, jako byste tuto důvěrně známou skladbu slyšeli poprvé.
Po koncertě byl Paavo Järvi ochoten odpovědět na pár otázek, týkajících se nejen programu pražského koncertu a jeho nastávajícího angažmá u London Philharmonic Orchestra, ale i projektu, který je mu obzvlášť milý, letního festivalu v estonském Pärnu.
Jak hodnotíte své působení v Tonhalle-Orchester Zürich?
V Curychu jsem už sedmý rok. Připadá mi, jako by to bylo včera, kdy jsme začali spolupracovat. Krátce po mém příchodu přišel covid, sotva jsme se do dali do práce, museli jsme přestat a čekat, až se vše uvolní. Mám pocit, že jsme navázali velmi silné pouto. Pokud jde o repertoár, snažíme se postupně rozšiřovat jeho záběr, protože jde o orchestr velmi středoevropského ražení – milují německou a ruskou hudbu –, ale já se vždy snažím zařadit i Seveřany – Sibelia, Nielsena –, estonské skladatele jako Arvo Pärta a skladby od méně často uváděných autorů, jako je Švéd Hugo Alfvén, jehož Elegii jsme dnes večer uvedli jako přídavek. Mám pocit, že orchestr je právě teď ve velmi dobré formě. Hraje velmi soustředěně a také mi připadá, že jednotliví hudebníci i sólisté jsou flexibilnější a svobodnější i v přístupu k sólům, a díky tomu je jejich hra poetičtější a soudržnější.
Šostakovičův koncert v podání Josefa Špačka byl pro mě velkým zážitkem i díky komunikaci a porozumění mezi vámi, sólistou a orchestrem.
Myslím, že hudebníci se vždy, nejen na koncertě, soustředí na vzájemnou souhru, jsme vždy velmi blízko sólistovi. S Josefem Špačkem je úžasné hrát i proto, že rozumí orchestrálnímu mechanismu. Někteří sólisté tomu nerozumí, a pak z toho vzniká něco jako hra na kočku a myš. A to není zajímavé. Tahle skladba není vlastně koncert, je to spíš symfonie, symfonie s houslemi, jako například Brahmsův koncert. A proto je nutné úzké propojení mezi sólistou a orchestrem. Nelíbí se mi slovo „doprovod“, protože nejsme jen doprovodná skupina. Jsme součástí celku, součástí skladby. Takže ano, je to velmi přirozené a hudebně organické.
V některých pasážích jsem slyšela křehkost, kterou ne každý interpret v Šostakovičovi zahraje.
Přesně tak. Protože víme, o čem tahle hudba je. Známe vnitřní svět Šostakoviče, ten strach, zranitelnost, myšlenky, kterými se zaobíral. A tuhle hudbu nelze hrát jen tak, s přístupem „Ach, jaký to hezký zvuk!“. Ne. Ta hudba má svůj vlastní příběh.
Silný dojem na mě udělalo vaše pražské provedení Beethovenovy Sedmé symfonie. Jednou jste řekl, že u Beethovena máte pocit, jako by chtěl svým dílem napravit svět. Platí to i pro Sedmou symfonii?
Sedmá symfonie je podle mě skvělé dílo. Když Wagner uviděl tuto partituru, okamžitě řekl: „Ach, tanec! To je apoteóza tance.“ Ovšem je to i typický, velmi „echt“ Beethoven se svou majestátností, vážností a beethovenskou důstojností. Velmi často vidíme jen tento druh postwagnerovského chápání Beethovena, to těžké bum, bum, bum. Ale ne, tohle je Allegretto. Historicky jsme byli oklamáni, abychom si mysleli, že všechno, co ten velký německý Beethoven napsal, je vážné, hluboké, filozofické a revoluční. Sedmá symfonie není tento případ, je to tanec, irský tanec. Můžeme v ní zahlédnout záblesky Beethovenovy lidské stránky, ne té revoluční. Samozřejmě jsou tu i momenty, kdy pocítíme onu velkolepost. Ale obecně máte pocit, který Beethoven vyzařuje: „Takhle to má být. Tohle je to, co chci.“ Nemusíte se dohadovat, je to tak jasné a přímočaré.
V roce 2029 se stanete šéfem London Philharmonic Orchestra. Anglické hudební prostředí je specifické. Co pro vás osobně znamená být uměleckým ředitelem tohoto orchestru?
Anglická hudební scéna je v jistém smyslu opravdu výjimečná, protože se liší od středoevropské scény. Je spíše anglosaská, má jinou atmosféru, jinou náladu. Londýnští filharmonikové jsou velmi dobrý a uznávaný orchestr s pozoruhodnou historií plnou velkých jmen šéfdirigentů, počínaje Thomasem Beechamem přes Bernarda Haitinka, George Soltiho, Klause Tennstedta, Kurta Masura a tak dále. Na nabídce tohoto angažmá mě zaujalo to, že se vydám tak trochu novým směrem, protože jsem vždycky žil a pracoval v Německu, ano i v Paříži a ve Skandinávii, kde se stále pohybujete ve středoevropském hudebním dění, v němž se klade důraz na Beethovena, Brahmse, Schumanna, Mahlera… Londýnští filharmonikové hrají nejen tuto hudbu, ale také Bartóka, Stravinského a Debussyho. Mají v jistém smyslu trochu širší repertoár a také odlišný způsob práce. Nestráví pět zkoušek nad jedním programem, protože si to z časových důvodů nemohou dovolit. A z toho plyne úplně jiný druh soustředění. To mě lákalo. Víte, miluji své orchestry, ale někdy také toužím po větší rozmanitosti a možná i po jiné energii. A proto se těším na tenhle výjimečně dobrý orchestr.
S curyšským orchestrem dokončujete nahrávání cyklu Mahlerových symfonií. Co vede dirigenty k tomu, aby se znovu a znovu vyrovnávali s Mahlerovým odkazem?
To je dobrá otázka, protože Mahler z nějakého důvodu přitahuje snad každého dirigenta. Každý ho chce dirigovat. Má to svůj důvod, protože jeho hudba je plná významů, příběhů a obrazů, je v ní toho tolik, co lze interpretovat různými způsoby. A je v ní tolik duše. Když se podívám na Mahlerovu hudbu, vždy si říkám: Můj bože, jak úžasný musel být vnitřní svět tohoto člověka. Protože ten vnitřní svět… nikdo by nemohl psát takovou hudbu, kdyby v sobě neměl celý vesmír bolesti, radosti, lásky a všeho ostatního. Opravdu celý vesmír. Proto je pro hudebníky tak přitažlivá. A všichni si myslíme – možná jsme trochu naivní –, že k tomu máme co říct.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že kdybyste měl možnost, rád byste si poslechl Mahlerovy rozhovory s Freudem. Tak moc byste chtěl proniknout do nejhlubších zákoutí jeho duše?
Mahlerovy rozhovory s Freudem se týkaly pouze Almy. Dnes bychom řekli, že to bylo něco jako manželské poradenství, protože Mahler byl velmi zraněn vztahem s Almou a jejími aférami. Ale pro mě by bylo zajímavé slyšet takového velkého génia mluvit o osobních věcech a ne o otázkách hudební interpretace. Představte si, kdybyste mohli být svědky, jak spolu mluví tyto dvě velké osobnosti. Pro mě je ten obraz téměř nepředstavitelný. Jak rád bych při tom byl mouchou na zdi!
Nemohu pominout vaši srdeční záležitost, letní festival v estonském Pärnu. Loni byl věnován výročí Arvo Pärta, letos jste vyzdvihl estonské hudebníky a dal jim příležitost k sólovým vystoupením. Příští rok oslaví váš otec devadesátiny. Jak se toto výročí promítne do dramaturgie festivalu?
Festival se bude jmenovat „Neeme Järvi 90“. Všechno bude mít nějakou souvislost s mým otcem, ať už jde o repertoár, sólisty, nebo hudbu, kterou má rád, a skladatele, které představil. Zkrátka s tím, čemu se věnoval po celý život.
Takže uslyšíme i Dvořáka?
No, problém s mým otcem je v tom, že byl tak pilný, že člověk neví, co vybrat, je za ním opravdu mnoho významné práce. Vždyť se důkladně věnoval Nielsenovi, Alfvénovi, Griegovi, Stenhammarovi, ale i Dvořákovi a Fibichovi. A tak je štěstí, že máme z čeho vybírat. Nezmeškejte příští ročník. Bude velkolepý, protože můj otec oslaví devadesáté narozeniny!
Alena Sojková
Fota Petra Hajská, Kaupo Kikkas
