Ne náhodou je konduktem jubilejního 25. ročníku festivalu Lípa Musica žena. Žena oslavovaná, žena milovaná, žena obdivovaná, žena uctívaná. Letos jimi budou Katta, Terezie Fialová, Marie Puttnerová, Zuzana Lapčíková, Beata Hlavenková, Bella Adamova, Barbara Kabátková… a také dvě obdivované ženy – Roberta Mameli a Jana Semerádová, jež budou hvězdami zahajovacího operního gala 11. září v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Vyprodané divadlo uslyší gejzír barokní operní a instrumentální hudby od Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Johanna Friedricha Fasche. Se svolením festivalu nabízíme myšlenky italské pěvecké divy a české flétnistky, dirigentky a umělecké vedoucí souboru Collegium Marianum, které soustředil festivalový tým. Editaci provedli Luboš Stehlík a Alena Sojková. 

Jana Semerádová

Co pro vás znamená spolupráce s Robertou Mameli? Je to pro vás důležitá umělecká meta nebo něco přirozeného?

Spíše než o spolupráci bych v tomto případě mluvila o souznění. Když jsem se s Robertou poprvé setkala, bylo mi jasné, že z toho bude přátelství na celý život. Na zkouškách nás fascinovala svou absolutní oddaností hudbě a stoprocentní připraveností – např. vstávala už v 5 hodin ráno, aby měla na zkoušku, která začínala v 10, perfektní a probuzený hlas. A je tomu tak při každém setkání s hudbou. A nezáleží na tom či ve zkušebně nebo na pódiu. Pokaždé ze sebe vydává maximum. Inspiruje nás její hluboký prožitek a srozumitelnost textu, který zpívá. Roberta má prostě ve svém hlase italské slunce, jež vám rozehřeje duši!

Itálie je země, kde se baroko zrodilo, Čechy jsou rovněž krajinou, kde se baroko silně otisklo, ale přitom později a docela jinak, co mají tyto světy společného, jak se vám s italskými umělci nachází společná výrazová řeč?

Skladby italských mistrů už od samého začátku tvoří základní pilíř repertoáru našeho souboru. Dalo by se říct, že jsme vyrostli na hudbě Brentnerově, Reichenauerově a Jiránkově, v jejichž díle se výrazně projevují vlivy nového hudebního stylu pocházejícího z Itálie, zvláště toho, jehož hlavním představitelem byl Antonio Vivaldi. Jednou z klíčových postav šíření Vivaldiho hudby v Čechách se stal hrabě Václav Morzin, který byl velkým milovníkem Vivaldiho hudby a udržoval se skladatelem osobní kontakt. Málokdo už dnes ví, že první vydání Čtvera ročních dob bylo dedikováno právě Morzinovi. A když se kolem sebe v Čechách rozhlédneme, zjistíme, že nás baroko obklopuje na každém kroku. Není divu, že v nás italská barokní hudba i po tolika staletích rezonuje. A když se spojíme s italskými hudebníky a hrajeme italskou hudbu z pera českých skladatelů a naopak, to je teprve gejzír zpěvnosti, bravury a fantazie. 

Jsme zvyklí u nás vidět různě obsazené barokní soubory, zřídka ale čítají tolik členů, jako orchestr, který jste postavila pro večer s Robertou Mameli. To je hudební setkání, jako žádné jiné, v čem je to pro vás speciální nebo výjimečné?

Zvuk kopy střevových strun, to miluju! Orchestr v takovém obsazení si může dovolit jít do větších dynamických rozdílů, využít plně škálu barev. Flétny si zatrylkují v ptačích dialozích s Robertou, hoboje a fagoty zas dodávají lesk ve virtuózních pasážích. Těším se na jejich Příchod královny ze Sáby, jenž se výtečně hodí k audienci u dvou velikánů barokní hudby – Händela a Vivaldiho.

Vaše dráha není jen dráhou uměleckou, ale také kantorskou, nakolik je pro vás tato druhá složka důležitá? Má to smysl? Co vám přináší?

Od roku 2024 učím na vysoké škole v Krakově a nemůžu si to vynachválit. Mám jak šikovné studenty, tak bonus v podobě krásného a inspirativního města. A úžasné kolegy, hudebníky, tanečníky, dirigenty, s nimiž mne pojí dlouholeté přátelství. Učení mne naplňuje a obohacuje. Dokonce se vzdělávám, to, když mě o pauze moje studentka, která zároveň navštěvuje polonistiku, zasvěcuje do tajů polské literatury a svých básní… 

Setkání se žáky ZUŠ a příprava společného programu pro koncert v Horní Polici 17. října vyžaduje jinou přípravu, než příprava na váš koncertní projekt, možná je to v něčem náročnější? Co všechno taková příprava obnáší?

Příprava workshopu pro mladé hudebníky je vždycky velkou výzvou. Klíčový je výběr hudby, což může být náročné, poněvadž dětský ansámbl funguje na jiných principech, ale o to větší prostor dostává fantazie. Označila bych to za prubířský kámen každého souboru, zda dokáže vytvořit pro děti poutavou dramaturgii a upravit hudbu tak, aby fungovala i v novém hávu. Máme zkušenost s podobnými workshopy, ať už vysloveně pro děti ze ZUŠ (Piccoli) nebo studenty-budoucí profesionály (Akademie Versailles). Každý takový workshop se připravuje víc jak rok, naštěstí v tomto případě se nápad zrodil rychle – inspirace přišla totiž přímo z regionu, kde se festival Lípa Musica odehrává. Ze Stráže pod Ralskem pochází jeden z nejvýraznějších barokních skladatelů a významný houslista Heinrich Ignaz Franz Biber. 

Máte sebou také houslistku Lenku Torgersen a cembalistu Filipa Hrubého. Podaří se spolu s nimi z dětí vytvořit barokní ansámbl? Budete se snažit vysvětlit dětem barokní zbožnost a funkci a poslání barokní duchovní hudby a zasadit jim tak prováděná díla do celkového kontextu? Co je cílem celého workshopu?

Rádi bychom dětem představili barokní hudbu v její niterné, přirozené kráse, a jako součást našeho stále živého dědictví. Vybrané části z Biberových Růžencových sonát upraví cembalista a varhaník Filip Hrubý pro dětský orchestr, tak aby se děti naučily vnímat harmonie a vyzkoušely si historická ladění. Na barokní flétnu se je pokusím roztančit, neboť barokní tance jsou součástí Biberovy sbírky, a Lenka Torgersen na barokní housle tóny orchestru a varhan vyšperkuje Biberovou kantilénou a variacemi, které v jejím podání zní jako improvizace… Máme velké štěstí, že můžeme spolupracovat s nadšenými kantory ZUŠ Žandov a žáky dalších hudebních škol, protože nám připraví skvělé podmínky k realizaci našeho snu. Setkání se zpěváky a orchestrem vyvrcholí společným koncertem v Horní Polici, v poutním místě se vzácnou soškou Panny Marie, v prostředí ideálním pro Biberovy Růžencové sonáty. Těším se také na Michnovy zpěvy z České mariánské muziky. Kdoví, třeba Biberova hudba někoho chytne a zpívající housle Lenky Torgersen inspirují k pokračování v hudební dráze.

Jana Semerádová v Novém Boru 28. října

Koncert Jubilate Deo, který zazní v Novém Boru jako slavnostní koncert v předvečer státního svátku, se státností nijak nesouvisí. O čem je tento koncert, komu byste ho dedikovala, kdybyste mohla?

Skladby, které zazní, sice pocházejí z doby, která založení našeho státu ještě zdaleka nepředvídala, troufám si však tvrdit, že jejich času odolávající a hranice přesahující charakter v podstatě státnost oslavuje.… Na našem koncertě se odehraje mimořádné spojení dvou skladatelů, jejichž hudba směřuje ke stejnému cíli. V Zelenkově oslavném Magnificat, stejně tak v Mondonvillově velkém motetu „nebesa vypravují o velké slávě Boží“. V jásavém Zelenkově chvalozpěvu se ještě odráží lesk drážďanského dvora, Mondoville s francouzským půvabem a vznešeností otevírá brány osvícenství. 

Kromě Zelenky jsou na programu francouzští skladatelé, avšak možná u nás málo známí, čím je francouzské hudební baroko specifické?

Vedle již zmíněného Velkého moteta, uvedeme Delalandův Velký královský kus, Grande pièce royale. Delalande složil tyto své „Symphonies pour les Soupers du Roy“ (Symfonie pro královské večeře) pro velkolepé hostiny, na nichž asistovalo králi Ludvíku XIV. pozvané publikum. Jelikož při tomto „debužírování“ bylo třeba krále bavit, a konverzace na to nestačila, důležitou roli hrála instrumentální hudba, jejíž velkolepost odrážela mocný obraz panovníka. A právě symfonie g moll patří k těm, které si přál král Slunce slyšet opakovaně, a díky vydání o několik dekád později se tato hudba pro královskou tabuli stala populární i mimo Versailles. Delalande byl také jedním předních skladatelů Velkých motet, žánru tolik typického pro francouzskou hudbu přelomu 17.a 18. století a určeného pro liturgický provoz v Chapelle Royale. Ludvík XIV. tento druh hudby miloval, Jean-Baptiste Lully a Michel-Richard Delalande jej dovedli k dokonalosti. Když byl v roce 1725 založen Concert Spirituel, stala se velká moteta pevnou součástí repertoáru. Pro náš koncert jsem vybrala Mondonvillovo moteto „Caeli enarrant gloriam Dei“, kde mne nepřestává okouzlovat jedna pasáž o Slunci, jemuž Bůh postavil stan v nebesích „vycházející na jednom konci nebe, k druhému mířící obloukem“: zatímco bas zpívá jímavé sólo, sbor mistrně znázorňuje slunečnou dráhu – vzestupným a sestupným pohybem v unisonu.

Právě za provádění těchto autorů jste získala rytířský titul a stala se nositelkou Řádu umění a literatury, jaký je to závazek, co z toho pro vás plyne?

Především upřímná radost! Závazek také, ale stále stejně radostný. Že propojování s Francií má velký smysl a obohacuje nás navzájem. Jsem vděčná francouzské vládě za udělení ocenění, kterého si velmi vážím a které mne motivuje k pokračování v tom, co jsem dělala doposud. Prohlubování povědomí o francouzské hudbě tím, že ji budeme co nejvíc hrát a sdílet s posluchači.      

U nás baroko zanechalo obrovské dědictví v krajině, ve Francii ho smetla revoluce a nahradil ho a zastínil empír, jak Francouzi vnímají své vlastní baroko, vědí o něm, je důležité pro jejich vnímání vlastních kulturních dějin?

Je důležité si uvědomit, že pod pojmem francouzská barokní hudba se rozumí období přibližně od roku 1600 do roku 1770. Novodobý boom a zájem veřejnosti o tuto hudbu počal v polovině minulého století a kupodivu se nevyčerpal. Naopak. Zájem se neustále zvyšuje, prohlubuje, díky souborům, umělcům, dirigentům, badatelům, kteří vzkřísili díla Lullyho, Delalanda, Rameaua a neustále přichází s novými poznatky a zkušenostmi, které odkrývají věčnou krásu a bohatství francouzské hudby. Francie byla v průběhu 17. století úžasným uměleckým tavícím kotlem, v němž se mísilo a bylo přijímáno vše, co pomáhalo utvářet její kulturní identitu. Ludvík XIV. chtěl rozšířit politickou a ekonomickou nadvládu Francie i do oblasti umění a záměrně oslaboval vliv italského baroka, aby tak upevnil svou vlastní autoritu. Paradoxně to byl Lully, původem Ital, kdo stál u zrodu francouzské opery a bránil její čistotu proti italskému vlivu. (Italové inklinovali k světu vášní, Francouzi k světu rozumu a umírněnosti; francouzští hudebníci se snažili vzrušovat smysly prostřednictvím intelektu, zatímco Italové se soustředili na přímý projev emocí prostřednictvím okázalého, virtuózního zpěvu a instrumentace). Ne náhodou slyšíme z francouzské hudby tanečnost, ať už se jedná o balet, hudbu pro tabuli, kostel nebo postel; tanec byl považován za vrchol aristokratického umění a dokonalý projev mistrovství těla a mysli.

Na propagaci Zelenky v posledních dekádách vaše generace hodně zapracovala a často je nyní prováděn v různých místech Evropy. Jak je přijímán? Snese srovnání s jinými svými současníky ze západní Evropy?

To je úplná pravda. Zelenka se stal jedním z nejuváděnějších barokních skladatelů, a to především díky usilovné a systematické výzkumné práci, nahrávání a provozování jeho děl českými soubory. Když si vybavím natáčení a koncerty se Zelenkovými Sepolcri nebo Lamentacemi, jeho hluboké vyjádření textu, neopakovatelné harmonie a spojení, naskočí mi nejkrásnější pasáže a já se nedokážu ubránit rozechvění. Ta hudba má obrovskou sílu! A to, že Zelenkovo jméno má ve světě zvuk, dokládají velké orchestry a festivaly, které se předhání v uvádění jeho děl. A možná se dočkáme i nových objevů, nedávno se podařilo dvojici islandských hudebníků-nadšenců najít Zelenkovo Statio, které bylo považováno za ztracené, a já jsem měla tu čest jej provést v novodobé premiéře na Islandu s místními zpěváky. Zelenkovi na severu to sluší!

Roberta Mameli

Opravdu moc mě těší, že se mohu zúčastnit tohoto skvělého projektu, připojit se k festivalu Lípa Musica a znovu spolupracovat s Janou Semerádovou. Být součástí projektu, který oslavuje ženy, s Janou jako rezidenční umělkyní mi dává velký smysl.

Jak začala vaše spolupráce s Janou Semerádovou?

S Janou jsem začala spolupracovat na začátku roku 2022, kdy jsem od ní dostala e-mail s návrhem na koncerty v Praze a v Ostravě. Samozřejmě jsem Janu podle jména už znala a znala jsem i její ansámbl, protože s ním dříve spolupracoval jeden můj blízký přítel, ale nikdy jsme neměly příležitost spolu vystoupit. Byla to láska na první pohled! Jana je opravdu úžasná hudebnice a ještě úžasnější člověk: velkorysá, vřelá, citlivá a vždy pozorná k potřebám druhých. Obzvlášť nádherné je – a nestává se to tak často –, že z našeho hudebního setkání vyrostlo hluboké přátelství, založené na vzájemném respektu, obdivu a upřímné vzájemné náklonnosti.

Co máte v hudbě společného? Přístup, vkus?

S Janou máme tolik společného: sdílíme stejný způsob interpretace a vnímání hudby, stejnou citlivost a díváme se stejným směrem. To, na čem opravdu záleží, je člověk, ne jen hlas. Hudba se neskládá jen z „hlasu“, ale z mnoha dalších prvků, které považuji za nesmírně důležité. Když zpíváte, musíte se odhalit, bez filtrů a obav, a činit tak s velkou pokorou. Musíte se dostat přímo do srdce publika a sdílet s ním své emoce, protože – i když se to nemusí vždy tak jevit – publikum to potřebuje. Potřebuje být dojaté, potřebuje plakat, potřebuje se cítit povznesené, ale upřímným a opravdovým způsobem. To je další zásadní bod, který sdílím s Janou a jejím ansámblem. Jsou to nejen fantastičtí hudebníci, ale i úžasní lidé; to se na koncertě opravdu pozná a publikum to cítí. A musíme si stále pamatovat, že jsme ve službách hudby, ne naopak.

Zpívaná část programu je složená z árií od Vivaldiho a Händela – kdo je vám bližší, Vivaldi nebo Händel? Co pro vás Vivaldi a Händel představují?

Než jsem se stala zpěvačkou, vystudovala jsem hru na housle, takže jsem Vivaldiho hodně hrála. Vokálně mi připadá méně blízký, protože jeho skladby jsou velmi instrumentální. Pokud si tedy musím vybrat mezi těmito dvěma skladateli, je mi Händel rozhodně bližší, a to jak emocionálně, tak z hlediska vokální techniy. U něj mám větší svobodu přirozeně vyjádřit celou paletu barev než u Vivaldiho, jehož skladby jsou ryze virtuózní.