Má vůbec ještě smysl nahrávat Dvořákovu Novosvětskou? Jedna z nejpopulárnějších symfonií světového repertoáru a kompozic artificiální hudby vůbec existuje přinejmenším ve 350 komerčně vydaných studiových či živých nahrávkách. Jen v posledních letech k nim přibyly nové a pozoruhodné kreace spojené se jmény dirigentů Ádáma Fischera, Nabila Shehaty, Lahava Shaniho či Manfreda Honecka. Do této početné a kvalitativně konkurenční diskografické společnosti nyní vstoupil rovněž Karlovarský symfonický orchestr se svým šéfdirigentem Ondřejem Vrabcem. Studiový snímek vznikl ve vlastní produkci orchestru a vychází rovněž v audiofilské edici na LP.
Spojení Karlových Varů s Dvořákovou Symfonií č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“ B. 178 (1893) rozhodně nezačíná recenzovanou nahrávkou. Po světové premiéře díla Newyorskými filharmoniky 16. prosince 1893 a po evropské premiéře v Londýně v červnu následujícího roku zazněla Novosvětská 20. července 1894 právě v Karlových Varech. Komponující kapelník August Labitzky (1832–1903) ji zde uvedl s místním orchestrem, a to jako první na evropském kontinentě, jen několik měsíců před prvním pražským provedením. Dnešní Karlovarský symfonický orchestr se tedy v nahrávce vrací k dílu, které patří k jeho vlastní historické paměti, do jeho vlastní genetické výbavy.
Dvořákovská diskografie symfoniků z Karlových Varů je bohatší, než by se mohlo na první pohled zdát. Zvláštní místo v ní zaujímá dirigent Radomil Eliška, s nímž v osmdesátých letech vznikly snímky Páté a Šesté symfonie, v poslední době znovu připomenuté Supraphonem v digitalizované podobě. Ke Dvořákovi se Karlovarští vraceli také s Douglasem Bostockem a Jiřím Štruncem. Karlovarská kapitola dvořákovské diskografie tak zahrnuje snímky pěti vrcholných Dvořákových symfonií. Novosvětská není nahrávací premiérou orchestru – starší snímek vznikl pod taktovkou Douglase Bostocka. Ondřej Vrabec, který měl k Radomilu Eliškovi osobně velmi blízko, tak nevstupuje na neorané pole. Zato pokračuje v pozoruhodné karlovarské dvořákovské tradici a citlivě se drží i českého interpretačního kánonu Dvořákovy Novosvětské.
Karlovarská novinka zapadá do potěšitelného oživení nahrávacích aktivit českých regionálních orchestrů. Studiové projekty vznikají v Českých Budějovicích či Hradci Králové, Komorní filharmonie Pardubice pořizuje dvořákovské snímky pro Naxos a mimořádně čilou diskografickou aktivitu vyvíjí Janáčkova filharmonie Ostrava. Karlovarská Novosvětská do tohoto dění přirozeně zapadá. Nejen pražské orchestry umějí hrát Dvořáka a rozhodně nemají monopol na jeho interpretaci před studiovými mikrofony!
Znovu se však vtírá podstatná otázka: jaká je vlastně nová karlovarská Novosvětská? Má v konkurenci stovek předchůdců co říct? A snese porovnání s kvalitní produkcí zahraničních, například německých regionálních orchestrů? Hned první minuty nového snímku ovšem ukazují, že tohle není příležitostný snímek pořízený proto, aby v diskografii orchestru konečně nechyběla Dvořákova Devátá. Je to jeho kaligraficky vyvedená zvuková vizitka.
Hned první věta zaujme transparentností orchestrálního zvuku. Jen si poslechněte ve sluchátkách! Menší obsazení smyčcové sekce dovoluje sledovat dění ve středních hlasech, které se v mohutněji obsazených provedeních snadno ztrácí. Posluchačsky průzračné zůstávají i dynamické vrcholy: jednotlivé vrstvy partitury jsou stále čitelné a orchestr se neslévá do ušlechtilého hluku zvukové masy. Ondřej Vrabec věnuje značnou pozornost rytmické stránce díla. Právě rytmická pregnantnost spolu s přesnou artikulací dodávají provedení energii, kterou může nabídnout jen menší orchestrální aparát. V tomto ohledu se už v první větě rýsuje základní charakter celého snímku. Méně pozdně romantické zvukové masy a patosu, více rytmického pohybu, strukturální průzračnosti a detailu. Vrabec tak mimoděk vychází vstříc představě Novosvětské jako díla moderního, rytmicky motorického, zvukově asketického. Dvořák tohoto snímku není monumentalizován, ale vrstvu za vrstvou odkrýván.
Jeden otazník se však přece jen vznáší nad první větou. Dirigent vynechává repetici expozice a hlásí se tak spíše ke starší české interpretační tradici než k dnes rozšířené praxi respektující Dvořákem předepsané opakování. Osobně dávám přednost provedením s repeticí. Nejde jen o věrnost zápisu: opakování mění proporce celé věty a dodává jejímu dramatickému oblouku velkorysejší symfonický půdorys. Bez něj je však věta sevřenější a přímočařejší. Budiž, jde o legitimní interpretační rozhodnutí, byť vzdorující aktuální praxi a recenzentovu hladu po každém Dvořákovu taktu.
Už vstupní takty Larga Vrabec nehalí do zvukového šerosvitu, ani jim nedodává tajuplnost, jakou v nich hledá nejeden dirigent. Žádné otevírání metafyzických hlubin, ani sentimentální rozjímání nad jednou z nejslavnějších melodií symfonického repertoáru. Spíše zde panuje koncentrovaná objektivnost, blízká jedné z linií české dvořákovské interpretační tradice. Orchestr partituře slouží, místo aby se opájel vlastním zvukem. Vždyť to při jeho obsazení ani dost dobře nelze. Zdánlivý limit se tak obrací v přednost. Namísto široce rozlité zvukové lázně slyšíme jednotlivé instrumentální vrstvy a přirozeně plynoucí hudební tok. Také v Largu zůstává důležitým prvkem rytmus. Výsledkem je věcnější a soustředěnější Dvořák, než na jakého jsme u této věty mnohdy zvyklí.
Scherzo patrně nejzřetelněji odhaluje dynamické limity početně menšího orchestru. Tam, kde velká tělesa mohou stavět na fyzické naléhavosti zvuku a extrémnějších dynamických kontrastech, nemají Karlovarští dispozici zvukovou masu. O. Vrabec se ji rozhodně nesnaží předstírat. Scházející decibely saturuje rytmickou precizností, artikulací a výtečnou souhrou. Právě Scherzo je v tomto ohledu technickou vizitkou orchestru. Je v něm také dobře slyšitelný jeden z nejcennějších rysů celého snímku: důsledné dokončování frází. Ondřej Vrabec je nenechává vyšumět, ani rozpustit ve zvukové mase, ale vede je až k poslední notě, než založí další hudební myšlenku. U početně větších orchestrů se podobná míra artikulačního detailu prosazuje obtížněji, protože mohutnost zvuku může drobnou práci uvnitř jednotlivých hlasů překrýt. Karlovarští tento luxus nemají, ale dokážou z toho učinit výhodu.
Finále koncentruje přednosti i limity celého nastudování. Na jedné straně slyšíme přesný rytmus, důslednou artikulaci a mimořádnou pozornost věnovanou vedení jednotlivých hlasů. Ani v nejvypjatějších místech neztrácí orchestr přehlednost. Na straně druhé právě mohutná tutti připomenou, že početně menší těleso nemá k dispozici dynamickou rezervu, hluboký smyčcový fundament, ani fyzickou masu zvuku, s níž některé velké orchestry dokážou závěr Novosvětské proměnit v drtivý zážitek. Jenže dirigent ani zde nesází na něco, čím jeho orchestr nedisponuje. Nesnaží se imitovat velké orchestry, ale důsledně pracuje s kvalitami vlastního tělesa. V tom je ostatně interpretační poctivost celé nahrávky. Co provedení ztrácí na monumentalitě, získává na strukturální čitelnosti; co mu chybí na zvukové hmotnosti, nahrazuje rytmickým tahem. Novosvětská tak ani ve finále není pozdně romantickým monumentem, nýbrž živou, pohyblivou a překvapivě moderně působící partiturou.
Samostatnou pochvalu zaslouží zvuková stránka snímku. Nahrávka vznikla v únoru 2026 v Císařských lázních v Karlových Varech; zvuk, režii i střih měl na starosti sám Ondřej Vrabec. Nahrávka je přirozená, prostorově příjemná a plastická, aniž by studiová režie uměle zvětšovala rozměry orchestru. Příjemný dozvuk ponechává nástrojům prostor, nezakrývá však detaily; střední hlasy zůstávají čitelné a ani dynamické vrcholy neztrácejí transparentnost. Pro nahrávku, která aspiruje rovněž na audiofilský poslech z LP, je to podstatná deviza.
Má tedy smysl vydávat v nastudování regionální orchestru další Novosvětskou? V tomto případě rozhodne ano! Ne snad proto, že by Ondřej Vrabec s Karlovarským symfonickým orchestrem nabízel definitivní odpověď na otázku, jak má Dvořákova Devátá vzorově znít, ani proto, že by ve všech ohledech mohl soupeřit se zvukovými možnostmi největších světových orchestrů. Hodnota snímku spočívá jinde. Má vlastní, vnitřně konzistentní interpretační profil: transparentnost, rytmickou pregnantnost, artikulační přesnost, důsledné frázování, objektivnost a minimum samoúčelného patosu. Jeho limity jsou slyšitelné, ale Ondřej Vrabec je zná a většinou je dokáže proměnit v přednosti. Především je to však nahrávka, která mění perspektivu pohledu na samotný Karlovarský symfonický orchestr. Za orchestrem se nevyplatí jen putovat na živý koncert v kulisách lázeňského města. Stojí za to poslouchat i jeho nahrávky a poměřovat je bez regionálních úlev se zahraniční konkurencí, třeba s menšími německými orchestry. Dvořák nebydlí jen v Praze. Potkáte jej i v Karlových Varech, odkud se můžete vypravit až do Nového světa. Stačí k tomu bez pár vteřin čtyřicet minut této navýsost povedené nahrávky.
Martin Jemelka
