Z řady gramofonových novinek jsem vybral pro tento článek čtyři, které nemají nic společného. Dokonce mám pocit že je jim malá i škatulka „klasické hudby“.
„Audiokniha“ František Cinger – Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka (Supraphon SU 6869-2) je protkána fragmenty Ježkovy hudby (většinou hodně úspornými). Deníkové výňatky jsou dobře vybrány, logicky poskládány a velmi dobře, kreativně komentovány. Za vším je jistě dlouhá a pečlivá práce autora projektu. Nositelem textu je herec a zpěvák Radek Máša. Jeho příjemný hlas je jistě sugestivní, ale občas mi nebylo jasné, kdy zní citace z deníku a kdy komentář pana Cingera. Dle mého laického mínění (nejsem ani herec, ani dramaturg) měly být role rozděleny mezi dva hlasy, aby bylo jasné, co říká František Cinger a co Jaroslav Ježek.
V 61 oddílech zachytíte jak největší melodické hity (Tmavomodrý svět, Bugatti step, Život je jen náhoda, Nebe na zemi…), tak témata méně známá (Klavírní koncert, Prodám srdce, Don Juan Waltz, Passacaglia…); škoda rozpačitého konce (moderní úprava Nebe na zemi). Na svém recenzním vzorku jsem nenašel track 8, škoda, že překlad rozhovoru J. Ježka s komentátorem rozhlasové stanice W.O.R. nebyl doplněn původním originálem z roku 1941… Přes tyto drobnosti je to velmi cenný profil názorů a života běhu skoro slepého skladatele, který viděl daleko. Netradiční a velmi cenný hold skladateli!
Interpretačně fascinující je titul Duality / Zimmermann – Vaňhal, Fagotové koncerty (Supraphon SU 4375-2). Hvězdou projektu je od roku 2018 člen České filharmonie Ondřej Šindelář, virtuózní a poučený milovník fagotu moderního i historického, přesněji klasicistního i barokního. Slýchávám jej občas v renomovaných tzv. historicko poučených ansámblech typu Collegium 1704, Collegium Marianum a vždy jsem jeho hrou okouzlen. Nejinak tomu je na tomto projektu, v němž jej doprovází výborně hrající soubor Risonanza Praga s koncertní mistryní Helenou Zemanovou. Dva koncerty napsal Anton Zimmermann, jeden Jan Křtitel Vaňhal. Ani jeden z nich neměl genialitu souputníka Mozarta, ale je to hudba velmi kvalitní, v případě Vaňhala nadstandardní (Koncert C dur). Co se týká Zimmermanna, pak sólový Koncert F dur mě zaujal více než Dvojkoncert F dur (druhý fagot nahrál u nás dobře známý Sergio Azzolini). Nahrávka, za níž se může Supraphon právem dmout pýchou.
Marek Kozák (mimo jiné laureát bachovské soutěže v Lipsku a Ceny Jiřího Bělohlávka) patří už mezi českou klavírní elitu. V jednatřiceti letech není talentem, ale jistotou naší hudební scény. Svou letošní nahrávku věnoval Sergeji Rachmaninovovi (Supraphon SU 4374-2), ale aby se odlišil od desítek jiných titulů, vybral si patnáct transkripcí – Bacha, Schuberta, Mendelssohna, Musorgského, Bizeta, Kreislera, Behra, Čajkovského, Rimského-Korsakova a Liszta. Aby toho nebylo málo, vybral pan Kozák i dvě perly, kdy Rachmaninov upravil Rachmaninova (Šeřík, Uherská rapsodie č. 2 cis moll). Interpret k programu dodal: „Rachmaninovy transkripce nejsou pouhým převodem, ale skutečnou tvůrčí proměnou. Jsou koncentrovanou ukázkou jeho geniality.“ Perly jsou dokladem jak virtuozity skladatele-klavíristy, tak i interpreta. Je to velmi uspokojující provedení. Jistě bych našel ještě jiskrnější a noblesnější provedení Rachmaninova (například Horowitze), ale myslím, že nebude-li posluchač předpojatý a hudbě se otevře, nahrávka jej pohltí a uspokojí. U mě se tak stalo, jakkoli na mě ještě více zapůsobil jeho projekt Kovařovic – Bořkovec – Kaprálová…
Skladatel Pavel Trojan (neplést si s jeho stejnojmenným synem, ředitelem Prague Philharmonia a mimo jiné také skladatelem) není skladatelem, jenž by se dal charakterizovat jako novátor, avantgardista, reformátor, provokátor… Míval jsem z něho pocit eklektického aristokrata, který s originální elegancí komentuje, glosuje současnost a inspiruje se minulostí. Titul Na motoru (Radioservis CR1286-2) je ohlédnutí za minulostí – hříčka Vienesse Counterpoint se virtuální minimalistickou diskusí se Stevem Reichem, velmi úsporné jsou Čtyři valčíky, poctou akordeonu a jeho mistru Ladislavu Horákovi je Sonáta pro akordeon (Horák byl kolegou pana Trojana v době, kdy řídil Pražskou konzervatoř), Kvartet pro hoboj, klarinet, fagot a akordeon je hodně témbrová záležitost, Sonáta pro hoboj a klavír poctou nádhernému dechovému nástroji, podle něhož se každý koncert ladí orchestr a úprava drobného kvapíku Františka Kmocha Na motoru je úspěšný pokus o humor, který míří do cimermanovského nebe a vše najednou odlehčí. Rozkošný konec.
K provedení všech opusů nelze napsat jediné křivé slovo, všichni hrají perfektně – Vídeňské klavírní kvarteto, Ladislav Horák, Tomáš Víšek, Jana Brožková, Daniel Wiesner, Stamicovo kvarteto, Zdeněk Rys, Milan Polák, Lukáš Kořínek. Je to příjemný titul, jen při čtení sleeve note mi vadil zvolený font písma; design je průměrný, Radioservis umí lepší.
Luboš Stehlík
