Přelom 70. a 80. let 17. století znamenal pro tvorbu Jeana-Baptiste Lullyho (1632–1687) významný předěl. Hudební skladatel francouzského královského dvora, jenž v té době už pevně svíral otěže oficiální dvorské hudby, uvedením opery Bellerophone v roce 1679 ukončil etapu experimentování a hledání osobitého dramatického stylu. Téhož roku se však ke dvoru mohl vrátit i významný dramatik a oblíbený Lullyho libretista Philippe Quinault (1635–1688), který byl od uvedení opery Isis v roce 1677 v nemilosti krále Ludvíka XIV. Obnovená tvůrčí dvojice se bez prodlení opět pustila do společné práce a již následujícího roku proběhla premiéra opery Proserpine.
S myšlenkou na zpracování tohoto námětu Quinault přišel již v šedesátých letech, ale teprve po návratu ke dvoru se mu pro něj podařilo získat též Lullyho. Zpracoval zde klasický antický příběh o únosu Proserpiny (Persefony) Plutonem spolu s milostným příběhem mezi Jupiterem a Ceres, rodiči Proserpiny. Celek však Quinault doplnil ještě o druhou vedlejší linii s intrikami, jejichž aktéry jsou říční bůh Alpheus a nymfa Arethusa. Lully tím získal vynikající materiál, v němž mistrovsky využil jeho značný dramatický potenciál. Monumentalita a široká paleta dramatických odstínů v sólových i sborových částech zde byly použity nejen s mimořádnou intuicí, ale především v rámci dokonale promyšlené koncepce. Lully zde našel v podstatě konečný tvar reprezentativní francouzské dvorní opery i svůj vlastní operní kompoziční styl. Právem je tedy Proserpine považována za vzorové dílo žánru francouzské opery tragédie lyrique.
Nahrávka barokního orchestru Le Concert Spirituel byla natočena v září 2006 na zámku Versailles a v listopadu 2007 v divadle v Poissy a poprvé vyšla již v roce 2008 u vydavatelství Glossa. Tamtéž byla roku 2025 vydána i její reedice (katalogové číslo GCD 921635). Již první takty nenechávají posluchače na pochybách, že má před sebou záznam vysoce kvalitního provedení, u něhož druhé vydání rozhodně není dílem náhody. Hervé Niquet, umělecký vedoucí orchestru, k Proserpině přistupuje neomylně jako hluboký a zkušený znalec francouzské barokní hudby. Jeho nastudování je mimořádně precizní a promyšlené. Vynikající je už samotná volba sólistů, kterými jsou sopranistky Salomé Haller (Proserpine) a Bénédicte Tauran (La Paix), mezzosopranistky Stéphanie d’Oustrac (Cérès), Blandine Staskiewicz (Aréthuse, Cyané) a Hjördis Thébault (La Victoire), tenoristé Cyril Auvity (Alphée) a François-Nicolas Geslot (Mercure), barytonisté Benoît Arnould (Ascalaphe), Marc Labonette (Jupiter, Crinise) a Pierre-Yves Pruvot (La Discorde) a basista João Fernandes (Pluton). Jejich výkony jsou technicky precizní a zároveň hudebně dramaticky výborně vystavěné. Všichni kladou důraz rovněž na bohatou práci s dynamikou a pečlivou výslovnost textu, což je u lullyovského typu oper zásadním prvkem, protože skladatel s deklamací a rytmizací textu velmi promyšleně a cíleně pracuje. Velice vydařená jsou rovněž ansámblová čísla.
Úplně stejnou charakteristiku je možné beze všeho zopakovat též v případě sboru. Dokonale jednotné sezpívání, deklamační preciznost, ale i důsledné využívání kompletního spektra dynamiky od působivého forte až po mimořádně křehce znějící piana celkovému provedení dodávají na mimořádné plastičnosti a působivosti. Prvotřídní výkon zde prezentuje samozřejmě i orchestr Le Concert Spirituel. Přesné obsazení sice není v bookletu uvedeno, ale z nahrávky je nepochybné, že jde o velké obsazení, které se blíží praxi, jak byla tato díla prováděna u dvora a v pařížské Académie royale de musique. Orchestr je nejen technicky i intonačně výborně sladěn, ale díky bohaté práci s dynamikou dokáže vytěžit značně působivý účinek jak z monumentálních tutti, tak i z interpretačně jemných částí se smyčcovými nástroji či altovými zobcovými flétnami. Některé detaily celého nastudování by jistě umožňovaly i o něco propracovanější práci s modelací některých frází, osobně se však domnívám, že Niquetův interpretační přístup velice dobře vystihuje původní intenci a cíle Jeana-Baptiste Lully tvořit oficiální dvorskou operu, která bude odrazem velkoleposti dvora Ludvíka XIV. a bude v první řadě prostředkem majestátní reprezentace směrem ke všem dvořanům i zahraničním aristokratům a diplomatům. To se v této nahrávce rozhodně povedlo a i téměř 350 let od vzniku opery nás Lullyho Proserpine odkáže ohromit i dojmout stejně, jako to dokázala v době svého uvedení.
Lukáš M. Vytlačil
Text vznikl ve spolupráci s Českou Händelovou společností.
