V neděli 24. května se uskutečnil druhý díl letošní rezidence Barbary Hannigan na Pražském jaru. Tištěný program sice podivným písmem grafického studia Design & Typesetting postavil její jméno před Belcea Quartet (Corina Belcea, Suyeon Kang, Krzysztof Chorzelski, Antoine Lederlin), ale bylo tomu naopak – legendární sopranistka byla hostem legendárního smyčcového ansámblu, což ale bylo nepodstatné. Naopak podstatná byla dramaturgie a její realizace.
Fota Pražské jaro / Václav Hodina.
První část koncertu byla vzrušující kontrapozice Weberna a Mozarta. Weberův cyklus Pět vět op. 5, v podstatě geniální miniatury, už v roce 1909 zkoumal novou hudební půdu možného včetně nekonvenčních technik smyčcových nástrojů (ve stejném roce vznikl například Smyčcový kvartet d moll „Voces intimae“ Jeana Sibelia). Mozartův Smyčcový kvartet C dur č. 19 „Disonantní“ (KV 465) patří mezi jeho nejlepší komorní opusy a je testem klasických kvalit každého kvarteta.
Webern si mi jevil dokonalým, myslím, že jsem neslyšel stejně dobrou interpretaci. S Mozartem jsem měl problém. Technicky byl samozřejmě dokonalý, leč pojetí, když odhlédnu od matných disonujících akordů úvodního Adagia, jakkoliv souznělo s duchem Sturm und Drang, bylo na rozdíl od mých komparativních zkušeností až příliš apollinské; bližší je mi emočně nabitější, lidštější pojetí Quatuor Ébène, Bennewitz Quartet, s výhradou Brandis Quartet. Zákonem vidění Mozarta Belcea Quartet jsou (boulovaté) kontrasty za každou cenu, i když tomu odporuje logika hudby a autograf. Nezdálo se mi, že by Mozart byl ideální parketou souboru paní Coriny. Jestliže o něm Barbara Hannigan hovoří jako o nejlepším smyčcovém kvartetu současnosti, pak pro Mozarta to platí s výhradou.
Druhá polovina večera byla účastí pěvkyně očekávaně zajímavější. Na jejím podílu v provedení cyklus Melancholie op. 13 Paula Hindemitha jí evidentně hodně záleželo, neboť jej zpívala bez not. Je to snad nejlepší symbióza expresionismu, impresionismu a nové věcnosti jakou znám. Když jsem prožíval jemný zpěv („Mlčící měsíc vychází nad obzor. Ptačí hrdélko cvrliká znaveně. V lese se lístek už nepohne. A kdesi v dáli zní hvězdný chór.“), bál jsem si i dýchat. Bylo to nebezpečně dokonalé.
Schönberg. Paní Hannigan o něm prý uvedla, že nás „jemně jako chladivý, konejšivý mimozemský vánek odvede od všeho, co jsme znali a milovali, včetně harmonie“, což je v podstatě pravda. Přeženu-li mé pocity, slyšel jsem ve Smyčcovém kvartetu č. 2 op. 10 z let 1907-1908 (u mě v premiéře) pitoreskní romantismus a geniální míru nadsázky. Vpravdě se píše o „emancipaci disonance“ nejen v hudbě, ale i v textech Stefana Georga.
Cokoli paní Hannigan dělá, je s ní spjata hluboká vášeň. Účastníci premiéry 21. 12. 1908 ve Vídni museli být podobně jako lidé při premiéře Svěcení jara 29. 5. 1913 v Paříži podrobeni ataku „neslýchaných“ zvuků a souzvuků. Navíc to spojení sopránu se smyčcovým kvartetem! Provedení bylo neuvěřitelně silné.
„Hluboký smutek se rozkládá kol, opět jsem Pane, před tebou stál… Žár v srdci mém otevřený plane, uvnitř boj ještě stále křičí… Zabij tu touhu, a tu jizvu zhoj! Vezmi mi lásku, a štěstí dej!… Cítím, jak vzduch mě nad obláčkem nese. Jak pluji mořem křišťálového lesku…“ (skvělý překlad a průvodní text – Vlasta Reittererová). Byl to památně hodný večer, Barbara Hannigan skutečně plula v nebeské záři hudby. Triumf zpěvačky, kvartetistů i festivalu!
Luboš Stehlík
