Festival mívám většinou spjatý s pojmem slavnosti. Jistě ne vše bývá ve vícedílných sériích koncertů českých a moravských festivalů skutečnou slavností, nicméně má-li být festival pro lidi slavností, měl by přinášet něco mimořádného, něco, s čím se během koncertní sezony nesetkáte, co vám přináší něco nového, jinou kvalitu, co vás přesahuje, překvapení nebo (většinou díky kontaktům + honorářům) dotek interpretační výjimečnosti.
Pražské jaro naštěstí už desítky let rok co rok nabízí kromě kvalitních akcí, které však nepřesahují špičky některých dalších pořadatelů, i projekty, které jsou skutečnými slavnostmi, s nimiž se jinak v Praze nesetkáte. Letos je to bezpochyby hostování Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, Filharmonie Oslo, Ensemble Modern a rezidence Barbary Hannigan. První díl její rezidence se uskutečnil 20. května v Rudolfinu, kdy nabídla zdá se poučenému auditoriu „pěvecký“ recitál, jaký jsem v sále nesoucí jméno Antonína Dvořáka dosud nezažil.
Barbara Hannigan – Messiaen. Fota Pražské jaro / Michal Fanta.
Nejprve to byl šestidílný cyklus Oliviera Messiaena Chants de terre et de ciel (Zpěvy země a nebe) – pokorná pocta bytí, vesmíru, země, života pozemského i nebeského, Boha a hlavně poděkování za zrození syna. Kajícná intimita projevu citů k ženě a dítěti je daná už tím, že byl tvůrcem nejen hudby, ale i textů: “Tvé oko země, mé oko země, naše ruce země … Tichý anděli, vpiš ticho do mých dlaní … Zpívej, sběračko hvězd, copánku života, mohla bys zpívat rozkošněji? … Přivaž si na štíhlé zápěstí duhu nevinnosti, která vychází z tvých očí, aby se zachvěla v koutech času nesmírně daleko a velmi blízko … Otče světla, Kriste, vinná révo lásky, Duchu Utěšiteli, Utěšiteli sedmi darů! … Chléb. Láme ho a jejich oči se otevírají. Vůně, bráno, perlo, omyjte se v Pravdě.“ Geniální surrealismus, který pro mě přesahuje Messiaenovy vzory.
Barbara Hannigan – Zorn.
V podstatě subretní soprán paní Hannigan nepatří k nejlepším hlasům 21. a 20. století, není dramatický, jak si skladatel představoval, ale okouzlující intimita a existenciální propojení hlasu a každého slova, ba slabiky, je natolik silné, že jsem zapomněl na občasné ploché tóny a nechal se unášet messiaenovskými vidinami. Cyklus jsem slyšel živě poprvé a prožitek ve mně zůstane hodně dlouho. K dokonalosti chybělo jen to, že jsem text nasál letmo před koncertem a dosál po koncertu a festival mi neumožnil časovou symbiózu hudby a slova, anžto neumím jazyk Rousseaua. (Navíc musím vysoko ocenit úroveň průvodního textu Vlasty Reittererové.)
Asi by bylo těžké hledat k Messiaenovi tvrdší kontrast než je hudba provokativního skladatele, saxofonisty a hudebního podnikatele Johna Zorna. Pro někoho je geniální avantgardista, pro jiného spekulativní eklektik, epigon, ba i šarlatán. Těžko soudit. V jeho hudbě lze jistě bez přílišné odbornosti identifikovat řadu přiznaných vlivů – od romantismu k jazzu, hollywoodskému popu a možná i příměs gospelu a rocku. Nicméně tento dort je na rozdíl od čapkovského chutný a ani uši, ani žaludek z něj nebolí. Jenže devítidílný cyklus Jumalattaret (+ úvodní melodramatická invokace Proem a Postludium) je jedna z nejtěžších pěveckých „rolí“, kterou jsem kdy slyšel a jednoduchý není ani part „klasického“ a preparovaného klavíru. Takže vše vyjde jen když jsou interpreti na úrovni hudby. Kouzlení a zaříkávání bylo tedy ve zlatém seku!
Zorn byl pro mě tématem velmi dlouhého nočního přemýšlení a také zpytování sama sebe – míry vnitřní otevřenosti. Zjistil jsem, že moje empatie má hranice. S vidinami Zornových bohyň jsem bojoval a nakonec jsem se s nimi kvůli geniální a v podstatě těžko dosažitelné interpretaci Barbary Hannigan smířil a jsem rád, že jsem něco takového díky Pražskému jaru v české premiéře poznal, ale asi nejsem schopen se k takovéto hudební struktuře vracet. Zároveň jsem ale dospěl k přesvědčení, že Jumalattaret byly pro mě zajímavější než některé „superorganismy“ současných českých skladatelů.
Bernard Chamayou – Skrjabin.
Dosud jsem nepsal o dalším protagonistovi podivuhodného večera, kterým byl francouzský klavírista Bernard Chamayou. Dosud jsem se s ním potkával na nahrávkách a obdivoval jeho virtuozitu a barvu tónu v hudbě Francka, Saint-Saënse, Ravela, jeho spolupráci s violistou Antoinem Tamestitem (Brahms, Šostakovič) atd., ale dosud jsem jej neslyšel realizovat vidiny Alexandra Skrjabina, jednoho z nejosobitějších komponistů přelomu 19. a 20. století. Na rudolfínský první steinway zahrál (jen) dva kusy: Poème-nocturne op. 61 a Vers la flamme op. 72. Oba jsem slyšel živě poprvé a měl neodbytný pocit, že na mě nikdy Skrjabinova hudba tak silně nezapůsobila a už nikdy je neuslyším zahrané ještě věrohodněji. Kdybych však byl nucen přiznat, co bylo ten večer pro moje hudební vědomí nejsilnější, o chloupek by zvítězil Messiaen… Super náročný program, jenž plynul bez pauzy, měl adekvátní ohlas, jakkoli hlasově asi vyčerpaná zpěvačka nic nepřidala, což by ostatně bylo po Zornovi nepatřičné.
Luboš Stehlík
