Ve středu 15. 4. provedl v pražském Obecním domě Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK pod taktovkou amerického dirigenta Leonarda Slatkina atraktivní program. Jednaosmdesátiletý dirigent s úctyhodnou kariérou byl vedle amerických orchestrů mimo jiné předchůdcem Jiřího Bělohlávka u Orchestru BBC a k FOKu se vrací pravidelně.
Fota Petr Chodura.
Program večera byl vystavěný vstřícně a tradičně, začalo se přijatelnou soudobou skladbou samotného Slatkina, následoval Martinů Houslový koncert č. 1 a po přestávce Beethovenova „Eroica“. Klasické uspořádání, které funguje. Na úvod tedy skladba s názvem Schubertiade, tedy Schubertiáda Leonarda Slatkina. Ten nejspíš není tak osobitý hudební skladatel, komponuje evidentně pro potěšení a aby něčím zaujal. Jeho Schubertiáda vyzněla jako hlučná mozaika některých motivů ze Schuberta a vřavy dnešního světa. Začíná klavírní ukázkou ze Schuberta, která pak je přerušena trubkami z orchestru, v něm se objeví nejprve Nedokončená symfonie a jak bylo možné číst v programu, pracovalo se s ním ve formě Chaccony. Pak se opět zvenku ozval klavír se Schubertovou skladbou a znovu orchestrální vřava, která měla znázorňovat přítomnost dalších skladatelů, kteří na něj navazují. Ve třetí části byl k rozpoznání Kvintet Pstruh a končilo se opět klavírem ze zákulisí. Slatkin navazuje na Coplanda a Bernsteina, ale nutno říci, že nemá jejich nápady a vtip. Byla to dovedně složená mozaika, která má znázorňovat Schuberta u klavíru a hlučnou společnost skladatelů, možná i hlučnou současnost nebo spíš nedávnou minulost. Nebylo to dlouhé, ale ani zvlášť objevné.
Zato První houslový koncert Bohuslava Martinů vyšel znamenitě. Josef Špaček ho má už několik let v repertoáru a nahrál ho pro Supraphon s Tomášem Netopilem a SOČRem. Připomeňme, že koncert byl dlouho považován za ztracený, v premiéře ho provedl až Josef Suk v roce 1973. Je ale komponován na začátku 30. let pro stejného houslistu, pro jakého komponoval Houslový koncert Stravinskij, pro Samuela Dushkina – ale ten ho neprovedl…
Je to živá rytmická skladba, která vzdáleně imituje barokní concerto grosso a moderní rytmy. A provedení Josefa Špačka bylo opravdu mimořádně krásné, mělo čistý, štíhlý zářivý tón, i potřebnou preciznost. V několika lyrických sólech i jemně romantický výraz. Špačkovi tato hudba sedí možná ještě víc, než velké romantické koncerty. Leonard Slatkin prokázal velkou zkušenost – bylo dobré, že přes relativně velké obsazení orchestr nepřekrýval sólistu a koncert vyzněl jako neobyčejně sympatické muzicírování, i když to technicky přece jen není nejlehčí skladba. Na závěr svého hostování u Pražských symfoniků zahrál bývalý koncertní mistr České filharmonie brilantně svého oblíbeného Ysaÿe – Danse Rustique.
Vrcholem večera byla Eroica už díky svým rozměrům. Slatkin v jednaosmdesáti letech řídil padesátiminutovou symfonii zpaměti a s naprostým přehledem. A sklidil ovace i od orchestru. Na jeho provedení se projevila zkušenost zejména v tom, že orchestr nehnal do rychlých a virtuózních temp a našel pojetí, které bylo na jednu stranu klasické a klidné, a na druhou stranu hudebně živé. Orchestr se snažil hrát velmi soustředěně a pečlivě. Lesní rohy obstály se ctí, flétna byla krásná, stejně tak klarinet a hoboj. V poslední větě už energie trochu docházela, což mohlo souviset s tím, že se dopoledne hrála i veřejná generálka. Eroica je také slavná skladba, kde je všechno slyšet a ke zvukové homogenitě občas něco chybělo – a Slatkin řídil orchestr jakoby ve vlnách, nikoli v jedné souvislé gradaci. Nicméně, bylo to sympatické a důstojné provedení.
Jindřich Bálek
