Můj manžel nejlepší ze všech nebyl 9. dubna zdravotně fit, a tak jsem se coby zástupkyně ocitla ve Dvořákově síni Rudolfina na koncertu České filharmonie, od něhož jsem neočekávala něco mimořádného.
Mýlila jsem se a na koncert budu dlouho vzpomínat! Program byl atypický. Šéfdirigent Semjon Byčkov se sympaticky upozadil a dal prostor umění dvou excelentních hudebníků – Janu Mráčkovi (1991) a Emanuelu Axovi (1949). Na programu byl Dvořákův Houslový koncert a moll a Brahmsův Klavírní koncert d moll. Večer byl v několika aspektech přátelský. Blízký vztah měli oba skladatelé. Profesionálně a jistě i lidsky má pan Mráček podobnou spojnici s orchestrem, jehož je koncertním mistrem, možná stejně je to u Axe a Byčkova. I to podmínilo výsledek na pódiu, který jsem slyšela. Zmínila jsem, že jsem nečekala mimořádný prožitek. Dvořáka jsem slyšela během života v provedení například Anne-Sophie Mutter, Augustina Hadelicha, Josefa Suka, Josefa Špačka, Isabelle Faust, Lisy Batiashvili, Hilary Hahn, Jiřího Vodičky, Franka Petera Zimmermanna, Julie Fischer, Ilyi Gringholtse, Jany Novákové, Václava Hudečka, Ivana Ženatého… a ne vždy jsem měla zcela uspokojující pocit, ale interpretace pana Mráčka byla kupodivu jiná, nečekala jsem něco nového.
Fota Petr Chodura.
Technická dokonalost byla samozřejmostí. Jeho pojetí souzní s modernitou 21. století. Je střízlivější než u starých (odešlých a žijících) mistrů a přitom je vřelé, doslova láskyplné, podmíněné podmanivým tónem a zajímavým frázováním… Nicméně mým hlavním pocitem byla radost z hudby prostupující každý takt, kterou sdílel i dirigent a skvěle hrající orchestr… Už rapsodická první věta přinesla úžasnou energii, která prostupuje v různé formě celé dílo. V Adagiu mě okouzlila zpěvnost a lyrická meditativnost. V tu chvíli mi nevadilo, že sólista nemá jako Hadelich, Mutter nebo Jansen stradivárky, ale „jen“ propůjčené skvělé housle Carla Fernanda Landolfiho z Milána z roku 1758… Volné věty často bývají vrcholem koncertantních skladeb. U Dvořáka to platí dvojnásob a v tu chvíli mi přišlo, že pan Mráček je interpretem z nejpovolanějších. Třetí věta bývá pro některé „nečeské“ houslisty do jisté míry stylizovaným furiantem problém. (Podobný problém je s houslovým Martinů.) Energeticky silné pojetí pana Mráčka mě uchvátilo. Celý koncert se vyrovnal kreacím Špačka, Hadelicha, Fischer…
Jakkoliv si byli v lecčems blízcí, svět Brahmse a Dvořáka má vedle společných východisek i mnoho rozdílného. V Brahmsově Koncertu d moll je klavír součástí orchestru, vždy mi připadal jako monolitická katedrála. Jelikož byl, zvláště v mládí, tedy v době vzniku díla, skvělým pianistou, v sólovém partu se to významně projevilo. Výkon pana Axe měl nejvyšší excelenci a opět jsem měla pocit radosti z hudby. Starý pán nikdy nepodléhá rutině. Výrazný podíl na báječném výsledku měl pan Byčkov, který si koncert užíval a vložil do něj hodně energie a radosti. Slyšela jsem sice provedení, kdy mě klavírista zaujal ještě více (například Vondráček a Kisin), ale toto provedení mělo do zlatého seku, jak říkává můj manžel, hodně blízko… Přídavky – Mráček: Ysaÿe – Sonáta č. 4, 1. věta, Ax: Chopin – Walz op 34, č. 2. Oba sólisté byli skvělí, nicméně výkon pana Mráčka byl pro mě přece jen více obohacující, nasazením, pozitivností a detaily zajímavější.
Ivana Stehlíková
Příchod jara ve jménu F dur
Hudebním synonymem jara vždy byla pro mě tónina F dur. Komorní efdurový podvečer 11. dubna v malostranském románsko gotickém kostele sv. Jana Křtitele Na prádle z 12. století blízko pražské Kampy, který se mi jevil jako pokračování filharmonické stopy, byl pro mě novou zkušeností, protože jsem nikdy předtím neposlouchal živou hudbu v tak malém prostoru. České filharmonické kvarteto zahrálo Beethovenův Kvartet F dur op. 18, č. 1 a Dvořákův Kvartet F dur Americký op. 96. Kvartetem prošlo hodně muzikantů, současné obsazení od roku 2024: Helena Jiříkovská – 1. housle, Viktor Mazáček – 2. housle, Jiří Poslední – viola, Tomáš Strašil – violoncello. Beethoven byl moc dobrý, ještě lepší byl Dvořák.
Co mě zaujalo nejvíce? Vyrovnanost, což není u českých smyčcových kvartet běžné, nástroj pana Strašila a radost z hudby. Pravděpodobně pracovní vytíženost (sekundista a violista jsou členy České filharmonie, první houslistka je zástupkyní koncertního mistra FOK, cellista je významným pedagogem) je asi příčinou malého počtu veřejných projektů. Je to škoda, protože ČFK je příkladem, že zajímavé komorní počiny neprodukují jen hvězdy (koncertní mistři, sólisté). Jen bych je rád slyšel v jiné akustice, nejlépe v Rudolfinu. Ve forte totiž kostelík jejich nástrojové intenzitě nestačil.
Když odmyslím netradiční akustiku a chaotické a nejasné úvodní expozé (ne)chvalně proslulého prof. MUDr. Martina Bojara (1947), kdy se mi zastesklo po nádherných hudebních proslovech MUDr. Josefa Kouteckého, byl to překvapivě příjemný koncert. Vzhledem k názvu souboru by se dalo logicky očekávat, že všichni budou zaměstnáni v České filharmonii, ale mě to vůbec nevadilo, protože dávají lidem nadstandardní kvalitu.
Luboš Stehlík
