Zcela výjimečnou hudební událostí byl koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu v pražském Rudolfinu v úterý 24. 3. – koncertní provedení jednoaktové opery Bély Bartóka (1881-1945) Hrad knížete Modrovouse (A kékszakállú herceg vára), op. 11 z roku 1911 na libreto Bély Balázse. Nastudoval jej hlavní hostující dirigent SOČR Robert Jindra, vystoupili špičkoví pěvci – rakouský basista Günther Groissböck a maďarská mezzosopranistka Szilvia Vörös. Dílo bylo provedeno v maďarském originále, překlad zajistily dobře čitelné titulky v češtině a angličtině.
Modrovous a jeho ženy jako inspirace
Vyprávění o Modrovousovi je známo především díky Charlesi Perraultovi (1628-1703). Zařadil je do sbírky Pohádky z minulé doby, aneb pohádky mé Matky Husy (Contes du temps passé, ou contes de ma Mère l’Oye 1697), která je považována za první literární ztvárnění této legendy o krutém vládci, jenž vraždí své manželky; její původ najdeme v Belgii a varianty v legendách s historickými podtexty po celém světě. Modrovous se stal předlohou pro řadu hudebních děl – např. André E. M. Grétry (1741-1813) ji zhudebnil už v roce 1789, Jacques Offenbach (1819-1880) napsal v r. 1866 svou parodickou operetu Modrovous a v r. 1907 měla premiéru opera Ariana a Modrovous Paul Dukase (1865-1935) s mírně změněným textem stejnojmenné tříaktové hry velkého belgického symbolisty a držitele Nobelovy ceny za literaturu Maurice Maeterlincka (1862-1949). Jí se také inspiroval maďarský spisovatel Béla Balázs (1884 -1949), Maeterlinckův obdivovatel. Soustředil se však pouze na jedinou epizodu – otevírání sedmi dveří (u Maeterlincka tvoří jen 2. polovinu prvního dějství) a na obě hlavní postavy. B. Balázs vše posunul do symbolické roviny, zkoumající záhady a hlubiny lidské mysli a nejniternější vztahy mezi mužem a ženou. Libreto zamýšlel pro skladatele Zoltána Kodálye, ale předčítání tohoto ještě neprovedeného „Mysteria o jednom jednání“ byl přítomen i Bartók, který se pro hru nadchl a okamžitě se dal do komponování. Hotová opera byla nejprve odmítnuta jako neproveditelná, světovou premiéru měla až v roce 1918 v Budapešti.
Dráždivě fascinující postavy Modrovouse a Judit
Judit opustila rodinu a snoubence pro lásku k tajemnému Modrovousovi. Doufá, že právě její city přinesou světlo do jeho ponurého hradu. Narazí však na sedm zamčených dveří a postupně donutí Modrovouse, aby je otevřel. Vidí mučírnu, zbrojnici a pokladnici. Následuje kvetoucí zahrada a za pátými dveřmi celá krásná Modrovousova zem. Judit však začíná všude vidět stopy krve a její zvědavost a neodbytná potřeba všechno zjistit, ji žene dál. Donutí Modrovouse otevřít i šesté dveře – za nimi je jezero slz. Judit už nic nezastaví. Chce vidět i to, co je za posledními sedmými dveřmi. Je přesvědčena, že tam najde mrtvá těla bývalých Modrovousových žen. Ze dveří však vycházejí tři překrásné bledé ženy, oděné do šperků s korunami na hlavách. Živé. Nebo to jsou přeludy? Zhmotněné zidealizované vzpomínky? A Modrovous vypráví – té první z nich náleží jeho jitra, druhé poledne a třetí večery podle toho, kdy se s nimi poprvé setkal – Judit budou patřit jeho noci. Judit se této myšlence vnitřně vzpírá, nechce přejít do světa minulosti, ale nakonec se, ověšena drahokamy jako ony, k ženám sama připojuje a vstupuje s nimi do sedmých dveří, které se za nimi zavřou. „Byla jsi ze všech mých žen ta nejkrásnější!“ prohlašuje Modrovous s vědomím, že teď už pro něj bude existovat jenom věčná noc.
Tragický příběh je vyjádřen symbolicky. Hru uvozuje veršovaný mluvený prolog přecházející do hudby, v němž je představena hra jako divadlo duše: „Kde je jeviště: zvenčí nebo uvnitř?“ Balázs sám komentoval hru tak, že hrad je Modrovousovou duší a dveře vedou k jeho potlačeným myšlenkám a tajemstvím. Vylíčení konkrétních činů změnil na pohled do niter knížete a Judit. Po otevření sedmých dveří kníže s vděkem opěvuje dobu šťastného společného života s předchozími třemi ženami, dříve než se staly vzpomínkami. Judit mu však svou neukojitelnou zvědavostí přinesla místo dlouhé řady radostných dnů ihned temnou noc.
Bartók svým silně emotivním hudebním vyjádřením mistrovsky vystihuje libreto – tuto zvláštní směs symbolismu a impresionismu s rysy surrealismu a maeterlinckovskými prvky okultismu a spirituality. Inspirací mu je maďarská lidová hudba a francouzský impresionismus, používá však svou originální hudební řeč, jejímž základem je navzdory všem disonancím tonalita. Obě postavy, Modrovous i Judit, mají vlastní hudební charakteristiky v tónině a rytmu, hudební motivy se však v této opeře neopakují (kromě intervalu malé sekundy, značícího krev). Charakteristickými jsou mj. zpěvní linie odvozené z mluvené řeči nebo kolísavé rytmické vzorce. Mimořádně působivé a různorodé jsou orchestrální obrazy toho, co vidí Judit za dveřmi.
Modrovousův hrad na našich scénách
Pod názvem Modrovousův hrad byl v české premiéře uveden v r. 1960 v Olomouci v českém překladu Evy Bezděkové pod taktovkou Zdeňka Košlera a ještě téhož roku na konci prosince jej dirigent Václav Nosek nastudoval v Brně. Hodinu trvající opera je v divadle standardně doplňována dalším dílem, v Olomouci zvolili Chytračku Carla Orffa, v Brně Bartókovy balety Dřevěný princ či Podivuhodný mandarín. Modrovousův hrad se na tuzemské scény vracel – v Brně jej Václav Nosek uvedl znovu v r. 1975 s Chytračkou Carla Orffa. V pražském Národním divadle jej Zdeněk Košler nastudoval v r. 1981 opět ve dvojici s Chytračkou. Při koncertním provedení v Plzni v r. 1983 Modrovousův hrad doplnila Ariadna B. Martinů (dir. Jiří Malát). V Ostravě byl nastudován v r. 2003 se Sedlákem kavalírem (dir. Tyrone Paterson). V r. 2016 se titul vrátil do Brna a byl uveden společně s Očekáváním A. Schönberga (dir. Marko Ivanovič, Robert Kružík). Při koncertním provedení na Pražském jaru 2018 s Českou filharmonií Bartókovi předcházela Symfonie č. 4 H 305 B. Martinů (dir. David Robertson). Naposledy jej na repertoár zařadila Olomouc v r. 2016 s charakteristikou opera/opereta, kdy byl Modrovousův hrad překvapivě doplněn mužskými sbory a tanci z operety Galanta Zoltána Kodálye. V souvislosti se složenými večery stojí za připomenutí uvedení Modrovousova hradu v MET ve společnosti Čajkovského Jolanty (2015, dir. V. Gergiev)
Vynikající hudební nastudování, brilantní SOČR a skvělí pěvci v Rudolfinu
SOČR šel jinou cestou – uvedl Hrad knížete Modrovouse samostatně. A udělal dobře. Publikum se tak mohlo soustředit výlučně na toto nádherné dílo a ponořit se do jeho sugestivního hudebního světa. A že to stálo za to! Robert Jindra nastudoval partituru přesně a s plným pochopením pro její mnohovrstevnatost. Pracoval se širokou, pečlivě vypracovanou a dokonale propracovanou dynamickou škálou od křehkých pianissim až k bouřlivému, přitom plastickému forte. Nikde ani stopa po laciném efektu. Dynamická hladina plynule přecházela ve svých diferencích, dirigent dosáhl přehlednosti hudebního toku a zřetelnosti melodického přediva. Když Judit otevírala tajemné dveře, napětí se dalo krájet, mohutné vzepětí hudby při líčení Modrovousovy říše vyvolávalo mrazení v zádech. SOČR hrál brilantně krásným plným barevným zvukem. Byl precizní, nástrojové skupiny plně vyrovnané. Velkou devizou orchestru byla jeho kompaktnost. I v okamžiku, kdy se navíc připojily dvě skupiny žesťů umístěné po stranách ochozu nad pódiem, byl orchestr jeden dokonale propojený, jednotně dýchající organismus. Vnitřní přirozená ukázněnost a síla soustředění všech hráčů vyvolala sama o sobě hluboký dojem a byla také příčinou jejich úspěchu.
Prolog působivě přednesl György Budányi. Pěvecké výkony dosáhly mimořádné úrovně a hlasy obou sólistů zněly v dokonalé symbióze s orchestrem. Günther Groissböck je dnes jedním z nejvíce obsazovaných basistů na světových scénách. Pro zajímavost – jarní měsíce tráví na cestách mezi Madridem (studuje zde v češtině roli Kecala ve Smetanově Prodané nevěstě s premiérou v dubnu), Vídní a milánskou La Scala, kde aktuálně ztvárňuje klíčové role v operách R. Strausse a R. Wagnera. Modrovouse nastudoval přímo pro pražské provedení. Výkon to byl mimořádný. Jeho krásný, sytý hlas byl vyrovnaný ve všech polohách, suverénně zvládá přechody rejstříků, nízké i vysoké polohy. Extrémně náročný part zpíval s přehledem, technickou jistotou a při dosažení plné přesvědčivosti hudebního výrazu. Vytvořil působivou postavu, která posluchače hluboce zasáhla silou své výpovědi. Technicky i výrazově vynikající byla představitelka Judit Szilvia Vörös, která již roli ztvárnila mj. v Budapešti i Římě jak scénicky, tak koncertně. Její barevný sametově znějící hlas, charakterově tíhnoucí spíše k dramatickému sopránu, je pro Judit ideální. Zpívala procítěně, aniž by ji emoce pohltily, vyrovnaně s odpovídajícími jemnými dynamickými nuancemi. Její nádherné tříčárkované ´c´ v pasáži o Modrovousově říši se zářivě neslo Dvořákovou síní. Pěvkyně vtiskla Judit bohatství ženské duše plné lásky a vnitřního neklidu.
Vše umocnila světelná koncepce večera, jejímiž tvůrci byli Robert Jindra a György Budányi. Začátek – ztemnělá Dvořákova síň. Ostrý kužel světla osvítí recitátora Prologu stojícího nad orchestrem před varhanami. Muž, citlivě nazvučen, přednáší Prolog. Sál se zvolna rozsvěcuje do příjemného ´koncertního´ přítmí, dirigent zvedá taktovku, Bartókova hudba začíná. Otevírání jednotlivých dveří je ilustrováno barevně odpovídajícím nasvícením jeviště přenášejícím se zčásti i na hlediště. Červená, žlutá, zelenkavá… Barevnost hudby je přesně podpořena barevností světel tak, jak to najdeme ve scénických poznámkách partitury – otevřené dveře na scéně nemají ukázat konkrétní předměty, jež Judit popisuje, ale divák by měl vidět pouze světlo za nimi. Poslední dveře – měsíční stříbřitá záře. Hudba končí tak, jak začala – v pianissimu, sál se noří do tmy. Ticho. A silný vřelý upřímný aplaus publika zasaženého skutečnou hudbou. Toto koncertní provedení nepotřebovalo režiséry a jejich výklady, aby proniklo do duší posluchačů. Režisérem byla Bartókova hudba sama. Fantazii mohla narůst křídla.
Koncertní provedení Hradu knížete Modrovouse Bély Bartóka splnilo ta nejvyšší umělecká kritéria. Bylo vysoce muzikální, sugestivní, přesvědčivé a silně inspirativní. SOČR s Robertem Jindrou, Güntherem Groissböckem a Szilvií Vörös připravili sugestivní zážitek, na který se nezapomíná. Který doznívá ještě dlouho poté, kdy závěrečný potlesk skončil. A který se dost možná už nemusí v životě opakovat.
Gabriela Špalková
Fota Matěj Komár a Michal Fanta
