Na předposledním koncertě cyklu Světová klavírní tvorba (Dvořákova síň Rudolfina, 21. března 2026) nabídl FOK svému publiku recitál ukrajinského pianisty Vadyma Kholodenka. Byl to večer mimořádné klavírní imaginace.
Fota Hana Görlichová.
Kholodenko vstoupil do povědomí hudební veřejnosti v roce 2013, kdy – jako šestadvacetiletý – získal zlatou medaili (a k ní ještě dvě zvláštní ceny) na čtrnáctém ročníku proslulé americké Van Cliburn International Piano Competition. Do Prahy přijel umělec s velice atraktivním a navíc značně odvážným programem.
V úvodu večera zazněla Beethovenova Sonáta č. 29 B dur, op. 106, známá pod názvem „Hammerklaviersonata“. Je to nejrozsáhlejší skladatelova klavírní sonáta a řadí se k technicky nejnáročnějším dílům světového klavírního repertoáru. Do fanfárového úvodu první věty se pianista pustil se strhujícím elánem, ale hned v následujících taktech okouzlil posluchače snovým pianissimem. Kholodenkův klavír měl krásný zářivý tón, celá věta se vyznačovala obdivuhodnou, téměř až výtvarnou plasticitou a barvitostí a doslova z ní tryskal životní optimismus. Následující Scherzo dokázal Kholodenko skvěle „provzdušnit“ a v celkovém vyznění jako by nás tato věta vedla až někam k Schumannovi nebo k Brahmsovi. Skutečným skvostem této sonáty je třetí věta, nadepsaná Adagio sostenuto – Appassionato e con molto sentimento. Je to vůbec nejdelší Beethovenova volná věta a Kholodenkovo tempo tu patřilo k nejpomalejším, jaká jsem kdy v této větě slyšel. Pianista hrál v hlubokém soustředění – čas jako by se pod jeho prsty zpomalil, nebo dokonce i úplně zastavil. Celá věta plynula tak uvolněně, jako by se jednalo o improvizaci. Kholodenko tu uplatnil nespočet úžasných, nesmírně jemných úhozových nuancí, jeho klavír zpíval měkce a něžně, a z celé věty dýchala zvláštní, mnohdy až chopinovská melancholie. Byla to jedinečná báseň v tónech, jakou slyšíme opravdu jen výjimečně. Finální věta Hammerklaviersonaty se vyznačuje velmi neortodoxní formou: po pomalé, v podstatě improvizační introdukci nastoupí tříhlasá fuga, která co do rozsahu i co do kompoziční rafinovanosti náleží v celé Beethovenově tvorbě k nejvelkolepějším. Kholodenko hrál úvodní část s obdivuhodnou fantazií, ve fuze pak nasadil tempo, které považuji za hraniční. Přes onu závratnou rychlost byla celá fuga dokonale přehledná, přičemž v ní pianista objevil řadu překvapivých skrytých hlasů, o nichž jsem do té chvíle neměl nejmenšího tušení.
Po přestávce dopřál umělec sobě i posluchačům chvíli oddechu: uvedl Tři preludia, op. 38 Boryse Ljatošynského, jednoho z nejvýznamnějších ukrajinských skladatelů 20. století. Ljatošynskyj zkomponoval tento cyklus ve válečném roce 1942. Inspirací byly skladateli verše ukrajinského národního básníka Tarase Ševčenka, proto se toto dílo často uvádí s podtitulem Ševčenkova suita. Všechny tři skladby plynou v pomalém tempu a ve všech se více či méně odrážejí skladatelovy válečné zážitky.
První preludium je spíše lyrické a v jeho písňové melodii tušíme folklórní vlivy. Kholodenko ho hrál velmi měkce, téměř impresionisticky, ale byl to impresionismus dost potemnělý. Ještě temnější, málem až depresivní bylo druhé preludium, které evokovalo smuteční pochod – s těžkými kroky v nejhlubších polohách a s občasnými zoufalými výkřiky v diskantu. I toto preludium dokázal však Kholodenko nečekaně „impresionisticky“ změkčit. Poslední preludium je postavené na výrazně rytmizované ostinátní čtyřtaktové basové melodii, takže v celkovém vyznění připomíná passacaglii. Pianista vystavěl tuto skladbu na dvou velkoryse vyklenutých gradacích, přičemž druhá z nich, vedoucí k úplnému závěru, působila zvlášť hrozivě.
Posledním číslem Kholodenkova recitálu byla šestice slavných Lisztových „paganinských“ etud. Tento etudový cyklus existuje ve dvou výrazně odlišných verzích. První verzi, nazvanou Études dʼexécution transcendante dʼaprès Paganini (S.140), vydal Liszt v roce 1839. Na klavíristy ovšem kladla tato verze nároky natolik enormní, že skladatel všech šest etud zásadně přepracoval a v roce 1851 je vydal pod novým názvem Grandes études de Paganini (S.141). Dnes pianisté hrají téměř výhradně tuto druhou verzi – s původní podobou „paganinských“ etud se na koncertních pódiích prakticky nesetkáme.
Kholodenko patří k oné nepatrné hrstce nejodvážnějších, kteří Lisztovy „paganinské“ etudy nastudovali v jejich původní podobě. A zážitek nám klavírista připravil vskutku jedinečný. Je pro Liszta technicky skvěle vybavený, ani ty nejnáročnější pasáže mu nedělají žádné potíže. A přitom vůbec nepůsobil dojmem, že by se nějak „dřel“ nebo že by hrál „na efekt“. Etudy plynuly lehce a vzdušně a Kholodenkovo potěšení ze hry bylo tak nakažlivé, až si člověk říkal, co že je vlastně na těch skladbách tak těžkého. Ovace vstoje byly toho večera zcela na místě. A pianista, který musel být po takovém výkonu notně unavený, ještě přidal půvabnou Prokofjevovu Gavotu z Deseti kusů pro klavír, op. 12. Vadym Kholodenko je bezesporu umělcem nejvyšších kvalit. A tak jsem upřímně litoval, že v Rudolfinu bylo na jeho recitálu poměrně dost prázdných sedadel. Věřím, že až vystoupí v Praze příště, bude mít vyprodáno.
Věroslav Němec
