Dva světy nabídl krátce po sobě Tomáš Netopil. Nejdříve v roli šéfdirigenta Pražských symfoniků excelentně provedl v Obecním domě hudbu Barbera, Mahlera a Suka (4. a 5. 2., https://www.polyharmonie.cz/kdyz-dva-hraji-totez/) a poté coby zakladatel, umělecký vedoucí a „stehgeiger“ pro řadu Pražanů letmo zviditelnil v kostele Šimona a Judy na Starém Městě pražském poklady kroměřížského hudebního archivu (10. 3.).
Fota Petra Hajská / FOK.
Pan Netopil je dnes už evropsky proslulý dirigent, který s velkou tvůrčí empatií vykládá hlavně hudbu vrcholného klasicismu, romantismu, impresionismu, období, které bych označil jako „hudbu secese a art deco“ a v podstatě celého minulého století. Jeho druhý hudební život je svázán s houslemi a byl donedávna skrytý. Rozvíjel se v době jeho studií v rodné Kroměříži a zákonitě je prolnut se světově unikátní sbírkou (hlavně hudebnin) tamního archivu, jehož vlastníkem je olomoucké arcibiskupství a správcem Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž. Na pražském koncertu se svým Collegiem Colloredo, jež má nadstandardní kvalitu, představil několik jmen z této sbírky.
Collegium Colloredo upomíná na významného Kroměřížana – Antonína Theodora, hraběte Colloredo-Waldsee, prvního olomouckého arcibiskupa a kardinála. Obsazení souboru na koncertu: Tomáš Netopil a Jana Anýžová – barokní housle, Mélusine de Pas – viola da gamba, Petra Machková Čadová – barokní violoncello, Ján Prievoznik – barokní kontrabas, violon, Ondřej Šindelář – barokní fagot, Kateřina Maňáková – loutna, Daria Savvateeva – cembalo.
Hlavní tvorba vybraných komponistů spadá do druhé poloviny 17. století. Některá jména znají hlavně znalci baroka (Alessandro Poglietti, Pietro Andrea Ziani, Antonio Bertali), jiní jsou dnes hvězdičkami baroka (Georg Muffat a Johann Heinrich Schmelzer). Z pohledu jak současníků, tak 21. století, jim vévodí Heinrich Ignaz Franz Biber. Collegium pod pevným vedením pana Netopila, v němž se občas dirigent nezapřel, nabídlo relativně pestrý instrumentální program, z něhož mě kompozičně upoutaly Zianiho Sonáta č. 7 pro dvoje housle a continuo, Muffatova Houslová sonáta D dur, kterou pěkně zahrál otec zakladatel, a Biberova Sonáta à 3 pro dvoje housle, violu da gamba, violon a pozitiv (prim – Tomáš Netopil). Dvěma opusy však dominoval Schmelzer – Sonáta (seconda) à 4 pro dvoje housle a fagot (prim – Tomáš Netopil) a Sonáta à 2 pro housle a fagot (prim – Jana Anýžová). Mimochodem volba fagotu a pana Šindeláře je hodná zvláštního ocenění.
Před začátkem koncertu mě bylo líto, že provokativní Biber má být zastoupen tak skromně, ale nakonec jsem byl za pestrou dramaturgii rád. Jako nutnost vidím častější účinkování mimopražských barokních souborů v Praze, speciálně s moravskou barokní hudbou. V Praze je jí zoufale málo, přičemž nemám nic proti Briximu, Černohorskému, Tůmovi, Zelenkovi, Segerovi apod.
Na rozdíl od ladění nevím, jak moc byly použité nástroje skutečně barokní (struny, hmatníky, smyčce…). Výjimkou je fagot, kde bych si dovolil tipovat, že původní být mohl. (I když kdo ví, člen České filharmonie prý vlastní řadu fagotů.) Nicméně hra i souhra měly vysoký level. Technická úroveň souboru na některých pozicích však není na stejné rovině jako například Collegia 1704 nebo Collegia Marianum, ovšem až na výjimky. Velkým potěšením byly pro mě fagot a viola da gamba; velmi dobré parametry měla hra paní Anýžové.
Ale co umělecký vedoucí? Poslouchat jeho jemnou hru bylo příjemným potěšením. Pan Netopil bez diskuse patří mezi trojici nejlepších českých dirigentů, jako houslista však mezi trojici nejlepších českých barokních houslistů ne, v čele „barokních“ ansámblů jsem v Praze slyšel řadu lepších hudebníků; je velmi dobrý, ale takových barokních tutti houslistů jsou v Evropě desítky. Připomíná mi to příběh jedné z největších dirigentských hvězd současnosti Klause Mäkeläho. Pokaždé když vystoupí v roli (dirigujícího) violoncellisty, je z toho mezinárodní senzace: charismatický dirigent-na profesionální úrovni hrající cellista láká lidi a média (viz třeba provedení Brahmsova dvojkoncertu s Danielem Lozakovichem.) Podobné je to s panem Netopilem – slavný dirigent velmi dobře hrající na housle, jeden z nejtěžších nástrojů vůbec…
Jenže bychom měli mít na zřeteli, že k nejvyšší úrovni barokních koncertních mistrů by už řadu let musel dirigovat jen sporadicky, neustále cvičit na housle a trávit stovky hodin v archivech se zaprášenými folianty a autografy, což by bylo pro hudební svět a FOK nenahraditelná škoda…
Díky jeho jménu, nadšení a práci navíc, které tomu dává, mají obecně neznámé barokní partitury nový život. A to je zásluha, která má pro budoucno podobný význam jako neustálý návrat ke zvěčnělým géniům – Dvořákovi, Mahlerovi a Smetanovi…, nic proti Antonínovi, Gustavovi a Bedřichovi.
Luboš Stehlík
