V Praze se občas stane, že orchestry mají podobné programy; že se dlouhé roky něco nehraje a pak zazní dvakrát za sebou. Systém plánování je takový, že se tomu v podstatě nedá zabránit – ale pravda je, že to není chyba a navíc, u některých děl to prostě nevadí. Tak se stalo, že v únoru provedl Jakub Hrůša s Českou filharmonií Sukovu Pohádku a o týden později Semjon Byčkov Mahlerovy Písně o mrtvých dětech s mezzosopranistkou Fleur Barron. Hrůša měl navíc na programu Sibeliův koncert se skvělým Augustinem Hadelichem, Byčkov měl na programu Mendelssohnovu Italskou a Wagnerovu předehru k Tannhäuserovi. Dva atraktivní programy na velmi dobré úrovni. Je ale velmi sympatické zjištění, že když 4. a 5. března provedl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v pražském Obecním domě pod vedením Tomáše Netopila znovu Sukovu Pohádku a předtím Písně o mrtvých dětech s Bellou Adamovou, vůbec to nebylo špatné a v sále nebylo mnoho prázdných míst.
Netopilův program začínal jemným provedením Barberova Adagia, které jsem opravdu dlouho neslyšel, pokud vůbec někdy živě. Dirigent se už před časem představil se symfonií Aarona Coplanda a tato klasická generace amerických skladatelů je mu blízká. Provedení mělo barevnost i napětí.
Fota Petra Hajská / FOK.
Pak přišel na řadu Mahlerův emocionálně náročný cyklus Písní o mrtvých dětech. Je to jímavé dílo, které člověk dnešní doby nesnadno zpracovává, zachycení jedné z největších bolestí, jaké mohou člověka potkat. Při hlubším pohledu do textu je ale znát, že ani básníku Friedrichu Rückertovi ani Mahlerovi nešlo o nějakou prvoplánovou tryznu. V textech je náročné téma pojednáno se zvláštním citem, kdy se líčí jakoby každodenní situace „slunce vyšlo jako každý den“ nebo „možná děti šly jen ven“, a velká ztráta je tu popsána jakoby nepřímo. Písně navíc mají silné křesťanské zakotvení a je v nich přítomná snaha zcela nepodlehnout smutku, smíření i jakási mystická naděje v závěru skoro každé z pětice písní.
Mahlerova instrumentace je pak jemná a neokázalá, hluboce citová a přitom ne tragicky temná. Je v ní kus mužné citovosti i jemné schopnosti zpracovat tragédii, která ještě v Mahlerově době byla mnohem běžnější, než jak jí zažíváme dnes. Právě proto bych ale z obou provedení dal přednost Belle Adamové, která ve svém přednesu předvedla více citových a výrazových poloh, než Fleur Bannon. Ta měla sice nosný a technicky zvládnutý temný hlas, její provedení ale působilo jednotvárně a tragicky, příliš wagnerovsky dalo by se možná říci. Bella oproti tomu našla více lyrických poloh a jemné citovosti. Bylo samozřejmě znát, že cyklus ještě nemá tak zažitý a svou vlastní výrazovou polohu pro písně, z nichž je každá trochu jinak osobní, teprve hledá. Nerozumím tomu, proč by se provedení mělo hned nahrávat, ale jako živý koncertní debut to bylo velmi působivé.
Velmi zdařilé bylo také provedení Pohádky, které Netopil vtisknul jakousi přirozenou jemnost a eleganci. Houslové sólo Rity Čepurčenko sice nemělo tónovou plnost Jana Mráčka, ale celkové uchopení Sukovi slušelo. Hrůša měl jistě výhodu v lepších kvalitách některých hráčů zejména v dřevěné dechové sekci, jeho provedení ale působilo v něčem silověji a méně lyricky. Netopil dovedl z orchestrem kouzlit a vést ho i k originálním barevným odstínům. Přesnější a objektivnější srovnání by samozřejmě vyžadovalo mít vedle sebe dvě nahrávky, protože člověk při koncertě podléhá i některým nahodilým okolnostem. Neplánované srovnání dvou provedení ovšem v každém případě ukazuje, že nemáme podléhat šablonovitě názoru, že tu je orchestr číslo jedna a pak číslo dvě – je naopak sympatické sledovat, jak byla obě provedení obou děl podnětná k přemýšlení a v každém případě „konkurenceschopná“. Komorní lyrika, které jinak akustika Smetanovy síně příliš nepřeje, se tady vzácně prosadila.
Jindřich Bálek
