Pražské Národní divadlo mělo ambiciózní plán – v letech 2025-28 uvést postupně tetralogii Richarda Wagnera Prsten Nibelungův (Der Ring des Nibelungen) v hudebním nastudování ředitele Opery ND Roberta Jindry a režii Slávy Daubnerové. Takto je projekt avizován i v brožuře ND a Státní opery k sezoně 2025/26. První díl tetralogie Zlato Rýna (Das Rheingold) měl v Národním divadle premiéru 21. února. Oficiální informace ND, že zůstane pouze u tohoto prologu Wagnerovy mytologické epopeje, se objevily až po jeho premiéře. Důvod – organizační a finanční náročnost projektu. Kompletní Ring byl v Praze naposledy proveden 2005 jako koprodukce Národního divadla s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf v hudebním nastudování Johna Fiora, režíroval Kurt Horres. Celý cyklus byl zařazen na program Pražského jara 2005 a uskutečnil se během května až srpna. Das Rheingold se samozřejmě může hrát samostatně, jako ostatně všechny díly Ringu. Kontext je opernímu publiku dostatečně znám a Das Rheingold jako první díl je navíc přístupný i „nepoučeným“ divákům. To ovšem platí v případě, že se inscenátoři skutečně snaží o uvedení opery Richarda Wagnera s plným pochopením pro ni a Wagnerův princip Gesamtkunstwerku – tedy komplexního jevištního díla, v němž je jedna složka s druhou v dokonalém souladu. Pražská inscenace ale jde v duchu současných trendů jinou cestou.
Fota Petr Neubert / ND Praha.
Robert Jindra se snažil o co nejplastičtější provedení Wagnerovy hudby. Orchestr opery ND hrál technicky výtečně, přesně, plná soustředěnost a preciznost neklesala po celé dvou a půl hodinové představení. Všechny nástrojové sekce byly vyrovnané, sóla krásně provedená. Jindra pracoval citlivě s dynamikou, přičemž akcentoval lyričtější prvky Wagnerovy partitury. Místy však byly hůře postižitelné typické příznačné motivy. Působivé byly především orchestrální části, pěveckým partům by prospěla větší míra hudebního výrazu, v tomto nastudování jejich specifika nebyla dostatečně zřetelná. Výjimkou byl německý barytonista Joachim Goltz jako Alberich, který má s wagnerovským repertoárem bohaté zkušenosti a zlata chtivého Nibelunga obdařil nejen plně znělým hlasem, ale i přesvědčivostí postavy. Důkladnou znalost partu lišáckého boha ohně Logeho prokázal Štefan Margita, jenž roli ztvárnil během své kariéry na bezpočtu světových jevišť. Jeho jasný tenor byl vyrovnaný a zřetelný. Škoda, že režie nedokázala Logeho zvýraznit jinak, než že mu jako trvalý atribut přisoudila obří reflektor, jimž svítil do očí divákům. Vedle těchto postav už všechny ostatní hudebně splývaly bez ohledu na kvalitní hlasové dispozice svých představitelů – ať to byl Adam Plachetka se svým znělým barytonem jako bůh Wotan či hlasově adekvátní Tone Kummervold jako jeho žena bohyně Fricka. Další obsazení už nebylo zcela vyrovnané. Rose Naggar-Tremblay má pro Erdu, bohyni země, příliš světlý hlas, „obři“ Fasolt v podání Františka Zahradníčka a Fafner Zdeňka Plecha se výrazněji neprosadili, Alžběta Poláčková jako bohyně věčného mládí Freia pěvecky zcela zapadla. Zato komediální rys dokázal z Nibelunga Mimeho vykřesat pěvecky jistý Jaroslav Březina přesto, že jej režie z neznámého důvodu odsoudila k pobytu na invalidním vozíku. Výrazné byly dobře sezpívané a vyrovnané Dcery Rýna v podání Jany Sibery (Woglinde), Michaely Zajmi (Wellgunde) a Kateřiny Jalovcové (Flosshilde). Jestliže Pavol Kubáň jako Donner zaujal svým barytonem, pak Josef Moravec jako Froh pěvecky zanikl. Velmi nízká byla však u většiny sólistů srozumitelnost zpívaného textu, což je zvlášť v případě Zlata Rýna zásadní mínus.
Byť v obsazení bylo wagnerovských hlasů pomálu, mohla by inscenace fungovat. To by ji však nesměla režírovat Sláva Dabunerová. V duchu doby „aktualizuje“, což znamená, že do hotového díla implantuje své vize bez ohledu na autora, hudbu, text, bez ohledu na smysl díla a Wagnerův výklad příběhu o rýnském zlatu, prstenu a touze po moci. Operu otevírá nevkusné pornografické okénko – na oponu nechá Daubnerová promítat milostný akt postav představujících Erdu a Wotana. Po tomto extempore se opona zdvihá, na jevišti je obří strom, asi mýtický jasan, v jehož kořenech žije Erda, žádný Rýn tu není a zlato, o kterém to celé je, symbolizuje trocha žlutého světla pod kořenovým balem (scénografové Boris Kudlička a Kateřina Hubená). Strom je vklíněn do průhledné krabice, což je zřejmě spodní patro budoucího mrakodrapu (budoucí Walhall) na konci inscenace už vystavěného a nepříjemně oslňujícího neonovými lištami. Dcery Rýna jsou arboristky opečovávající strom postřikem, bohové pro změnu zbohatlíci asi tak ze sedmdesátých let a patrně z Manhattanu (to ten mrakodrap). Nevkusné bizarní kostýmy necharakterizují postavy dostatečně, naopak je devalvují (Dorota Karolczak a Kateřina Hubená). Odění pro Freiu ve stylu Barbarelly je už zcela za hranou vkusu, navíc se vyznačuje hrubou necitlivostí vůči pěvkyni; jen o něco lépe dopadla Erda připlíživší se po čtyřech na scénu v pokročilém stadiu těhotenství (patrně výsledek na začátku promítané soulože) v blyštivé rudé kombinéze. Podzemí Nibelungů je jakýsi velín s ovládacím panelem a obrazovkami snímajícími děj v podzemí, Nibelungové jsou zmazaní muži ve slipech a s helmou plazící se po jevišti. Fasolt a Fafner nejsou obři, ale v montérkách se zrzavou kšticí působí dojmem rozpačitých elektrikářů ztracených ve víru událostí. Režie dopsala navíc Erdě dvojnici – tanečnici (Anna Vrána), která ruší svým zmítáním se v první části opery (choreografie Ermanno Sbezzo). Postavy nejsou charakterově vypracované, vztahy rovněž ne. Skutečné dějové zvraty jsou inscenovány nepřesvědčivě a nedůsledně. Alberich se neproměňuje ani v obřího hada, ani v malou ropuchu, jen se zvětší a zmenší na projekci (nenápaditý video design ala Godzila – Andreas Deinert). Při vykoupení Freiy má být stojící bohyně celá zakrytá zlatem, místo toho je spuštěna do plastového tubusu, kde se sama zahrabává do vrstvy (zlatého?) písku, kterého ovšem nijak nepřibývá. O duze vykouzlené Donnerem, po níž bohové vstupují na svůj těžce vykoupený Valhall, si publikum může nechat jen zdát. Byť mají bohové zpět Freiu a její jablka zaručující věčné mládí, končí stařecky se šourající božstva v jakémsi domově důchodců obklopeni pečovateli. Že hudba vyjadřuje něco docela jiného, to režisérku neruší. A prsten? Ten v pražské inscenaci není vůbec. Místo něj si vyková Alberich na ruku „boxer“. A tak tu je místo prstenu, symbolu nekonečné všeobjímající moci, jenž svým obětím ničí svého vlastníka, jednorázový neinspirativní nástroj pro přímý boj.
Je zcela nepochopitelné, proč se někteří režiséři v dnešním boomu fantasy filmů a v éře Pána prstenů zříkají originální mytologické romantiky Wagnerova Ringu s jeho bohy, skřety, vodními bytostmi, fantastickými živočichy a jeho romantického i nadčasového vypravěčského bohatství.
V Praze ztratilo přičiněním Slávy Daubnerové Zlato Rýna svůj smysl. Inscenaci zachraňuje jen výtečně hrající orchestr a část pěvců. Naposledy se bude Zlato Rýna hrát v této sezoně 14. března, kdy se Štefan Margita jako Loge rozloučí se svou operní kariérou!
Gabriela Špalková
