Podoby lásky
Český spolek pro komorní hudbu, který existuje díky České filharmonii, nabídl veřejnosti dva projekty, které bych nazval oslavou hlasu. Prvním byl 25. 2. recitál barytonisty Jiřího Rajniše, druhý večer se odehrál 2. 3., kdy byl kamenem úhelným komorní sbor Martinů Voices.
O opavském rodákovi Jiřím Rajnišovi jsem dosud věděl jen tolik, že v této dekádě patří mezi nejzajímavější komety evropské operní scény, že převyšuje českou operní realitu a jeho budoucno vypadá perspektivně. Nevěděl jsem, že tíhne ke komornímu světu písní. První část jeho recitálu ve Dvořákově siní Rudolfina patřila Erichu Wolfgangu Korngoldovi a Gustavu Mahlerovi. Nevím, jak by obstál v případě Schuberta, Schumanna, Brahmse či Dvořáka, ale pozdní romantismus zvládl za podpory zkušeného klavíristy Róberta Pechance stylově velmi dobře.
Fota Jan Hromádko.
Z Korngolda si vybral jen čtyři kusy, což je škoda – Vyhlídka, Geniální, Dívka, Oči mé milé. Mahler měl širší záběr – z Pěti písní podle Rückerta Ztratil jsem se světu a Nenahlížej mi do písní, z Chlapcova kouzelného rohu Tam, kde krásně vytrubují, Zpívali tři andělé, Píseň pronásledovaného ve věži.
Ve špičkovém programu napsala Vlasta Reittererová (mimochodem přeložila skvěle texty básní), že „nikdo nikdy nespočítá, kolik veršů a písní kdy bylo věnováno lásce, tomu nejkomplikovanějšímu z lidských citů“… V programu se projevila utajovaná touha, vášnivé vyznání, laská něžná, krutá i žertovná, bolestné loučení i odchod ze života. Láska patnáctkrát jinak… Samé silné emoce, jež uměl pan Rajniš výborně lidem tlumočit. Určitě jsem se setkal se zajímavějším provedením Korngolda i Mahlera (z „domácích“ Magdalena Kožená a Jan Martiník), ale bezesporu jsem slyšel výkon s mezinárodním kreditem. K technické dokonalosti mi chyběla chirurgicky přesná intonace a větší jistota ve vyšším rejstříku. (Jestliže Die Geniale bylo ještě vše jasné a zářivé, Oči mé milé měly výšky zamlžené.) Nevím čím si mám vysvětlit jemné distonace, jestli operní lehkovážností (nebo manýrou?) či indispozicí… každopádně občas to byl pro mě problém. V Mahlerovi měl pan Rajniš krásná cantabile a mezza voce ve střední poloze (Wo die schönen Trompeten blasen). Někde mi chybělo silnější výrazový záběr a propracování frází, což ale platí i pro klavír, který se u subtilního Mahlera blížil „kapelnictví“.
Po pauze přišel tvrdý střih – většinou italské „popěvky“, z nichž některé znám v podstatně pěvecky efektnějších verzích slavných pěvců (Tito Gobbi, Luciano Pavarotti, Leo Nucci, Guiseppe Taddei, Ferruccio Furlanetto…) – Tosti, Falvo, de Curtis, Gastaldón, Bixio, Cannio. Výrazově byly všechny písně výborné, technicky k dokonalosti však ledacos scházelo (intonace, dodýchávání konce frází…). Nemohl jsem se zbavit pocitu, že druhá část večera měla kompoziční úrovní navázat na první.
Časově velmi úsporný a návštěvou podprůměrný recitál zakončil dvěma přídavky – Mahlerem a serenádovou canzonettou Dona Giovanniho Deh, vieni alla finestra, která měla k dokonalosti dost daleko… Večer měl sice řadu jemných nedotažeností, nicméně věřím, že v plné kondici by byl výsledek podstatně lepší. Každopádně jsem slyšel jednoho z nejlepších českých barytonistů.
Poletující duch
Večer Martinů Voices s jeho zakladatelem a uměleckým vedoucím Lukášem Vasilkem v témže sále byl oslavou Hlasu, nicméně tím, kdo mu vládl, byl duch Bohuslava Martinů, z jehož díla sbor zapěl Pět českých madrigalů a Mikeše z hor, což je jedna z emigračních vysočinských kantát a vlastně projekce skladatelova zkresleného stesku po domově, který v době vzniku díla však už rozhodně nevypadal tak idylicky jako v jeho dětství a dospívání.
Fota Petra Hajská.
První část večera patřila Jiřímu Gemrotovi, jeho kantátě Pochovávání světla, k níž napsal libreto, inspirován verši a texty Miloslava Bureše (v rodné vlasti pro Martinů dvorní básník), Vojtěch Stříteský, emeritní umělecký ředitel festivalu Smetanova Litomyšl.
Jakkoli je hudba pana Gemrota originální, nemohl jsem se zbavit pocitu, v sále poletuje duch Martinů a že je to jeho svébytná reflexe v prostředcích a hudební struktuře posunutá o sedmdesát let do 21. století. Hlavní pocit – nádherná hudba zkoumající tonalitu i modalitu. Podobně jako v případě Martinů zda naleznete přímočaré inspirace českými tradicemi, hlavně z Vysočiny. Jestliže u Martinů je to o čistotě duší, studánek, pastevců…, u Gemrota o čistotě sklářů, skla, světla… Pro hluboké poznání bych potřeboval opakovaná setkání s tímto dílem. Snad bude jednou toto upřímně vlastenecké, polyemoční dílo vydáno…
Velmi mě potěšil výkon rozšířeného sboru, byl jsem mile překvapen recitací herce Jana Šťastného, nadšen hrou Bennewitzova kvarteta a klavíristy Matouše Zukala. Příjemný byl hlas Romana Hozy, jakkoli vyšší poloha jeho barytonu nebyla vždy intonačně dokonalá a občas si měl ohlídat homogenitu vokálů… Oslavu Vysočiny jsem si moc užil. Vadilo mi, že k poděkování publiku byl dirigentem Lukášem Vasilkem vyzván pouze skladatel. Vklad (žijícího) libretisty byl totiž fundamentální.
Pět českých madrigalů patří do proudu díla Martinů, který nepatří k vrcholům, ale je základem, bez něhož by dominanty stály na vratkých nohách. Chápu, že sbormistr chtěl ukázat acappellové kvality třináctičlenného jádra sboru a že madrigaly souzní s koncepcí večera, nicméně za sebe bych vybral další vysočinskou kantátu, například Otvírání studánek, čímž by se navíc protáhla stopáž koncertu, jež končila o půl hodiny dříve než je obvyklé. Nicméně interpretačně byly madrigaly, které moc často neslýchávám, ve zlatém seku.
Mikeš z hor byl předjímkou i dovětkem Pochovávání světla. „Tento Mikeš nese vzkaz člověka (myšlen Martinů – editor), který tolik miloval svůj domov! Spolu s Mikšem zpívá ódu o vlasti a splývá hudbou s domovem. Kéž by lidé žili v míru, kéž by už nebylo válek…“ Pohádková alegorie o chytrém pasáčkovi, který zahnal stádo kozlíků bílých jak jinovatka na kopec, a tak jej uchránil od sněhu a mrazu, je kouzelným protipólem jarním Studánkám a téměř magické bylo i provedení. Výborný byl pětadvacetičlenný sbor (hlavně mužská část), hra instrumentalistů byla nejlepší, jakou jsem kdy slyšel. Velmi kvalitní tenor Martina Šrejmy byl tvárný a se sborem dobře souzněl. Složitější to bylo se sopranistkou Karolínou Levkovou. Má pěkný subretní hlas, který se jistě uplatní v některých rolích Janáčka či italského romantismu, ale rozhodně se nehodí pro tuto skladbu, kde má sólo zpívat neoperní hlas, křišťálově čistý, specificky barevný a jemně vibrovaný.
Nejvíce si vzpomínám z 80. let na soprán Milady Čejkové, jež byla spjata se sbormistrem a dirigentem Pavlem Kühnem. Od té doby marně čekám v této hudbě (a též u Romance z pampelišek) na soprán podobných kvalit.
V souvislosti s Martinů musím uvést jména dvou nejvýraznějších interpretů kantát Bohuslava Martinů: Pavel Kühn – Lukáš Vasilek. Oba Martinů stejně silně a přece jinak milovali / milují a vklad a stopa, kterou mají ve sborovém umění, je velmi hluboká. Nicméně jejich výklad Martinů je jiný – Kühn byl více emocionální a vytvářel sugestivní tektonické oblouky, Vasilek je civilnější, má celostní nadhled a větší péči o detaily. Obě interpretační paradigmata obdivuji, ale kdybych měl volit, dal bych přednost interpretaci Pavla Kühna.
Luboš Stehlík
Jiří Gemrot, Lukáš Vasilek.
Bennewitzovo kvarteto. Zleva Štěpán Doležal, Jakub Fišer, Štěpán Ježek a Jiří Pinkas.
