Za mě to znamená, že chci být sám sebou a ne tím, kým si myslím, že by si moje okolí přálo, abych byl

Poznal jsem v průběhu půlstoletí řadu zářivých českých i světových talentů. Někteří se stali hvězdou, jiní zhasli jako kometa. Violoncellista Vilém Vlček (narozen 26. dubna 1998) určitě patří mezi malou skupinu, u nichž jsem hrdý, že jsem měl to štěstí jej poznat.

Na to, že je vám 25 let, jste poskytl už hodně rozhovorů. Jaký máte vztah k médiím, co si myslíte o novinářích? Je kontakt s nimi pro vás příjemný nebo je to nepříjemná povinnost?

Můj vztah k tradičním médiím je převážně pozitivní. Mám rád, když mi někdo pokládá otázky, nad kterými se musím hluboce zamyslet, a právě to dobří novináři dokážou. Ale i zmínil bych i nová média, tam je to pro mě komplikovanější. Chápu, jaká pozitiva mohou přinášet, nicméně vnímám spíše jejich negativní aspekty, zejména přehnanou soutěživost a častou převahu formy prezentace nad prezentovaným obsahem. Zažil jsem případy, kdy na generální zkoušce bylo důležitějším tématem, jak budou udělaná videa, než hudba samotná.

Mnohem častější než styk s médii, je váš styk se světem soutěží. Zvnějšku to na mě působí, že soutěže milujete. Nebo je to také nezbytné zlo?

Troufám si tvrdit, že neexistuje hudebník, který miluje soutěže. I když odhlédneme od politických aspektů soutěží, je zřejmé, že ve své podstatě jsou neslučitelné s esencí hudby a umění. Nicméně zkusím sehrát roli ďáblova advokáta, pustit se na tenký led a pokusit se jejich existenci trochu obhájit.

Všem soutěžím je společné, že jejich absolvováním člověk získává zkušenosti, a to jak přípravou, tak samotným průběhem. A také tím, že mu poskytují v určitém okamžiku konkrétní cíl a motivaci k práci. Mě osobně daly dětské soutěže možnost potkat lidi, kteří jsou nadšení pro stejnou věc, vidět a poznat nová místa a cíleně nastudovat nový repertoár. Studentské a profesionální soutěže pak často nabízejí zajímavé ceny ve formě koncertů, publicity a v neposlední řadě i přímé finanční odměny. Navíc účast a vítězství v řadě soutěží člověku může otevřít přístup k dalším pedagogům a získat celkový rozhled o tom, jak rozdílně se věci dají dělat.

U profesionálních soutěží, kdy je příprava náročná a dlouhá, je však největším přínosem nutnost konfrontace sama se sebou. Příprava na soutěž, pro kterou člověk musí během několika měsíců nastudovat několikahodinový repertoár, staví každého do mimořádné situace a dá mu příležitost posunout se dál a hlouběji. Bez ohledu na to, jak se v soutěži umístí.

Pro mě osobně je od počátku důležité si uvědomit, že šance na úspěch v soutěži je z podstaty nízká. Jednak je tu znějící hudba, jejíž hodnocení je vždy navýsost subjektivní a je tady dalších řekněme sto přihlášených účastníků, kteří jsou v dnešní době vždy všichni na velmi vysoké technické úrovni. Proč bych měl tedy vyhrát právě já? Namísto toho se snažím soustředit na zlepšení procesu přípravy, být sám k sobě upřímný (nezaměňovat s „kritický“) a konfrontovat své slabé stránky.

O negativních stránkách soutěží se toho už napsalo hodně. Soutěže jsou riskantní pro psychiku hudebníka, a to v jak v případě neúspěchu, tak i úspěchu, o čemž se příliš nemluví. Já sám jsem relativně úspěšně absolvoval řadu žákovských a studentských soutěží, a myslím si, že mě to dostalo pod tlak úplně stejně, jako kdybych nikdy nic nevyhrál, byť jiným způsobem. Velmi rychle a snadno jsem si zvykl na určité výsadní postavení a na způsob jakým mě lidé vnímali. A začal jsem se bát, že bych ho mohl ztratit. Všechno se odehrávalo na podvědomé úrovni a trvalo řadu let než jsem to dokázal strukturovaně reflektovat. Zbavit se této obavy byl potom dlouhý, stále neukončený a pravděpodobně nikdy nekončící proces.

Co dobrého vám tedy soutěže daly, v čem vás posunuly dál?

Dovolím si dvě krátké historky ze své soutěžní historie. V roce 2019 jsem se přihlásil na soutěž, které se účastnili kromě jednoho spolužáka všichni studenti ze třídy. Všichni postoupili do prvního kola, já ne. O pár let později jsme se já a jedna spolužačka hlásili na jinou soutěž. Je o pět let mladší a tou dobou jsem jí už skoro dva roky pravidelně dával hodiny. Ona se dostala a já opět neprošel předkolem. To nejcennější, co mi soutěže daly, bylo naučit se, jak se z podobných situací vzpamatovat. Stále je třeba si uvědomovat, že 95% cellistů se nikdy do finálového kola žádné větší soutěže nedostalo. A také to, že každému, komu záleží na hudbě, je to vlastně jedno.

Poslední „soutěžní“ otázka. Jsou důležité pro kariéru muzikanta?

Ne. Nebo alespoň určitě ne tolik, kolik bývaly. Sám jsem díky nim obdržel nějaké koncertní nabídky, ale bylo jich daleko méně, než by člověk mohl očekávat. Umět udělat dobrý post na Instagram nebo Facebook je dnes stejně důležité, možná důležitější… 

Jste už majitelem několika docela významných cen – například Nadace Martinů, Ceny Jiřího Bělohlávka. Co si o nich myslíte, jakou mají pro vás „cenu“?

Speciálně Cena Jiřího Bělohlávka pro mě má velký význam a velmi si jí vážím, protože není spojena se žádným konkrétním úspěchem. Vnímám ji jako potvrzení, že směr, kterým se hudebně ubírám, dokáže oslovit na lidské a ne pouze úzce cellistické úrovni. A o to mi jde.

Vilém Vlček s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií. Foto Petra Hajská.

Po této atypické ouvertuře nemohu  nezačít klasicky hudebním začátkem. Některé děti mají hudební zázemí, jiné jakoby spadly z nebe. Zdědil jste hudební geny po rodičích?  Vaše rodina, tuším, překypuje muzikantstvím?

Mám čtyři sourozence a ano, koncentrace hudbymilovných a hudbu provozujících lidí byla u nás doma opravdu velká. Oba moji rodiče jsou hudebně vzdělaní, ale nejsou profesionálními hudebníky. Ke hře na nástroje nás vedli hlavně proto, abychom si osvojili pracovní etiku, rozhodně ne kvůli tomu, aby se z nás stali profesionálové.

Archiv Viléma Vlčka.

Proč jste v šesti letech začal hrát právě na violoncello a ne na housle nebo na klavír?

Musím se  spolehnout na paměť mých rodičů. Prý asi ve věku čtyř let mě na nějaké nahrávce natolik zaujal zvuk violoncella, že jsem se pro něj na místě rozhodl. A pak se jenom čekalo, až trochu povyrostu. Zajímalo by mě jak moc toho potom maminka litovala, když moje cello několik prvních let nosila.

Vaším učitelem byl na pražském hudebním gymnáziu Martin Škampa. Jaké to bylo studium a nasál jste něco z ducha legendárního rodu Škampových?

Snadnější otázka by možná byla, co jsem z ducha rodu Škampových nenasál. Celý život jsem měl neuvěřitelné štěstí na lidi, a moji hudební pedagogové jsou toho hlavním příkladem. Začínal jsem u Martina a poté mě na gymnáziu vedli Martin s Mirkem společně, takže jsem pod jejich vedením strávil celkem 14 let. To je v hudebním vývoji velmi dlouhá doba.

Jsem si jistý, že díky Martinovi se ze mě stal profesionální cellista. Velmi mě nadchnul pro violoncello a fascinovalo mě, co všechno dokázal zahrát. To, co ale při zpětném pohledu vnímám jako jeho největší přínos do mého cellistického života je, že mě naučil jak efektivně cvičit. Do dneška čerpám z jeho rad a metod. Díky nim jsem se dokázal rychle vyvíjet i přes to, že jsem nebyl ochotný strávit tolik času cvičením, kolik většina jiných aspirujících hudebníků. Sám dneska pracuji s vysokoškolskými studenty a často je učím velmi podobným metodám, jaké mi Martin předával od dětství. Mirko mě potom – darem sobě vlastním – průběžně nutil posouvat moje hranice technické, hudební i lidské. V tomto ohledu měl schopnost, kterou má velmi málo lidí, a která s sebou, pokud překročí určité meze, přináší některá rizika. Já jsem nicméně vždycky cítil, že Mirkovi jde o můj svobodný rozvoj a nikoli o pokroucení mojí osoby podle jeho představ. A v tomto duchu se nesly všechny naše nesčetné drobné konfrontace… Mnoho věcí dneska dělám technicky i hudebně jinak, než když jsem od pánů Škampových odcházel, ale můj arzenál jednoznačně pochází od nich.

Vilém Vlček s Mirko a Martinem Škampovými. Foto Blanka Blahová.

Když jsem vás slyšel hrát, bylo to tuším v staroměstském sídle Nadace Stadler-Trier, uvažoval jsem v duchu, co nového vám může ještě dát váš učitel Danjula Ishizaka. Nuže jak probíhají vaše lekce, co vám dal a dává? V čem vám Švýcarsko otevřelo svět?

Danjulo mi má stále co nabídnout a co je nejdůležitější, vede mě k naprosté hudební důslednosti. Jednou, bylo to asi po dvou a půl letech studia, jsem si uvědomil, že když cvičím, mám v hlavě představu, jak to on hrál na hodině a pouze se snažím jí docílit. To mi nepřišlo jako dlouhodobě zdravé řešení. Pobavili jsme se spolu o tom a došli k závěru, že nejlepší bude, když na mých hodinách nebude věci demonstrovat na nástroji. Takže posledních několik let mě vyučuje převážně verbálně a to mi dává velkou hudební svobodu i v rámci konkrétních interpretačních rozhodnutí.

Současný hudební svět není jen muzicírování na pódiu, ale je i nelítostným byznysem, bojem o místo na slunci. Tvrdíte, že jste idealista. Jste však připraven na realitu života?

Asi nejsem, ale možná je to dobře. To, čeho chci v životě a v hudbě docílit, má vlastně velmi málo společného s tím, jak bude „úspěšná“ moje kariéra. Je v pořádku, pokud má někdo za cíl jezdit po světě a hrát sto koncertů ročně v nejprestižnějších sálech. Jsou lidé, kteří v tomto režimu dokážou odehrát každý koncert na sto procent. Já to tak nemám. Při mém nastavení pak radši budu provozovat hudbu tak, jak v ní věřím, pro deset lidí v sále, než rutinně či nepřipraveně vystupovat pro tisíc.

Působením v Kukal Quartet jste se dotkl komorní hry, prioritní však pro vás je údajně cesta sólisty. Budu advocatus diaboli a řeknu to tvrdě – je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Máte pocit, že jím jste?

Jsem trochu skeptický, jestli někdo vůbec je k něčemu povolaný. Za sebe mohu jenom říci, že jsem naprosto přesvědčený o transformativní schopnosti hudby. Myslím (a doufám), že se mi daří vlastní zkušenost “být změněn” občas předat i publiku. A umět tuto zkušenost zprostředkovávat je to jediné, co si opravdu přeji. Na tom, jestli toho docílím sólově nebo jako člen ansámblu, vlastně nezáleží.

Jeden slavný hudebník kdysi prohlásil, že k sólové kariéře je třeba nejen mimořádně hrát, ale mít mimořádnou agenturu, nahrávat pro mimořádný label a mít mimořádné štěstí. Co si o tom myslíte?

Myslím si, že to je pravda. Když to tak zmiňujete, agenturu skvělou mám, spolupráce s mimořádným labelem je na cestě a viděno prizmatem mých zkušeností z uplynulých pětadvaceti let, pak i štěstí mám na rozdávání. Proč to tedy nezkusit?

Kdyby se nestalo to, o čem sníte, zkusíte mix à la Josef Špaček – sólista, komorní hra, učení?

Právě naopak! Sním o tom, že se mi podobného mixu podaří dosáhnout. Jenom by měl mít trochu jiný poměr. V dlouhodobém horizontu chci, aby v centru mých aktivit stálo vyučování. Několik let pravidelně asistuji svému profesorovi a vnímám, že to velmi akcelerovalo můj osobní růst. Jakmile učím, musím neustále zpochybňovat a mnohdy přehodnocovat závěry, ke kterým jsem už došel. To je pro mě jeden z hlavních předpokladů produktivní umělecké činnosti.

Co se mého sólového účinkování týče, abych dokázal podat výkon, o kterém jsem plně přesvědčený, potřebuji k tomu relativně velký časový prostor. Jsou lidé, kteří dokážou naplno odehrát 15 koncertů za měsíc. Já ne. A určitě bych chtěl, aby většina mých koncertů byla  malá komorní hudba (s klavírem), velká komorní hudba (v ansámblu) a nebo největší „komorní“ hudba (s orchestrem).

Foto Karel Šuster.

Prohlásil jste, že je pro vás důležitá autentičnost. Jaká by měla být a v čem všem chcete být autentický? 

Definovat autentičnost a jaká by měla být je z mého pohledu irelevantní. Autentičnost má přesně tolik podob, kolik je na světě lidí. Za mě to znamená, že chci být sám sebou a ne tím, kým si myslím, že by si moje okolí přálo, abych byl. Zní to strašně zamotaně, ale líp to vyjádřit neumím…  Obdivuji Yo-Yo Mu, ale když se jím pokusím být, tak to nemůže dopadnout dobře.

Když jsem slyšel vaše pojetí Beethovena nebo Francka, měl jsem silný pocit autentičnosti a měl jsem radost z vašeho vyhraněného názoru. Zároveň jsem neměl pocit, že je to osobitost za každou cenu. Jak studujete skladbu, čím začínáte a čím končíte?  Jak dojdete k názoru, za nímž si pevně stojíte?

Když hudbu poslouchám a hraju, snažím se oprostit od ryze estetické stránky, jdu za text, hledám, co pro mě osobně ta hudba znamená a co mi symbolizuje. A toto poznání potom chci zprostředkovat publiku.Při nastudovávání skladby si pokládám řadu otázek. Jakým způsobem se daná skladba odlišuje od autorových dalších skladeb i od skladeb jiných autorů z tohoto období? Jaké estetické a teoretické principy byly v dané době a místě platné? Co o skladbě napsal sám autor a jeho současníci? Ale nad tím vším … co ve mně tato hudba vzbuzuje?

Poslouchám nahrávky, zjednodušeně a velmi pomalu si ji zahraji. Po prvním seznámení studuji zápis. Snažím se najít, čím přesně autor docílil toho, že ve mně vzbudil určitý pocit. Může to být cokoliv, rytmus, harmonie, melodika, artikulace, další indikace … Ale všechno jsou to pouze vodítka. Ve výsledku nechci nic hrát proto, že to je “napsané” a že se to “má nějak správně dělat”. Například u Beethovena se vedou nekonečné diskuse o tom, jak technicky rozlišit akcent, sforzato a fortepiano. Není to jistě bezvýznamné, ale ve finále na tom nesejde. Když sedím jako posluchač na koncertě, nezajímá mě, že někdo udělal sforzato. Chci slyšet, jaký ten moment pro něj má význam na čistě lidské rovině, ne sofistikované racionální odůvodnění, proč to zahrál tak nebo onak.

A na závěr přichází cello a sled otázek: Poslech skladby nebo čtení jejího textu ve mě něco vzbuzuje, s něčím se mi asociuje. Co to je? Jaká moje osobní lidská zkušenost tím vzniká? Jak se prožívání této zkušenosti odráží na mé řeči, gestikulaci, tanci, zpěvu… ? Jak konkrétně mohu tuto subjektivní abstraktní realitu zprostředkovat publiku? Jaké jsou technické prostředky, které mám k dispozici? Jaký poměr rychlosti a váhy smyku, timing, jaká pozice na struně, intonace, a jaké vibráto  dokáže nejlépe zachytit to, co prožívám?

Možná to vypadá složitě, ale pro mě je to nejbezpečnější cesta, jak se vyhnout nebezpečí „hrát dobře na cello“ místo „tvořit hudbu“. Protože na koncert nikdo nepůjde, protože jsem „dobrý cellista“. Alespoň doufám.

Foto Karel Šuster.

Předpokládám, že hrajete i Johanna Sebastiana Bacha? Nastudujete a provedete všechny jeho suity nebo je to o uměleckém a lidském zrání? Jak člověk pozná správný okamžik, kdy dílo „zveřejnit“?

Bachovou hudbou se zabývám jako asi každý hudebník. V tuto chvíli si ale nemyslím, že se nacházím v bodě, kdy by publikum mělo slyšet, co mohu v Bachových suitách nabídnout. Jednoho dne je nejspíše provedu v kompletní podobě, ale zatím si nemyslím, že jsem připraven. Představují si to trochu jako otázku, zdali se člověk má oženit, či mít dítě. Po hlubokém zamyšlení se mohu rozhodnout, že zariskuji a půjdu do toho. Jestli s Bachem zariskuji za rok nebo za čtyřicet? Nevím.

Má pro vás význam autograf skladby? Co si myslíte o tzv. historicko poučené interpretaci?

To je opět tenký led. Autograf význam nepochybně má, ale v principu přikládám větší význam první edici, pokud byla vydána za skladatelova života. Odkážu se o dvě otázky zpět. Autograf nám může pomoci odhalit, jakým způsobem se skladatel dostal k výsledné podobě. Ale pokud o něčem nejsem přesvědčen lidsky, neudělám to jenom kvůli autografu.

Jsem velký zastánce historicky poučené interpretace, dle mého názoru nabízí specifický způsob prožití a zprostředkování skladby. Ale je málo věcí, které jsou pro mě více iritující, než když někdo hraje a já mám pocit, že mi dává přednášku, jak správně provozovat starou hudbu. To si radši poslechnu upřímně, byť romanticky provedeného Purcella. Věřím, že Nikolaus Harnoncourt by se mnou souhlasil.

Budete hrát veřejně i na tzv. barokní violoncello?

Určitě, protože to je velká zábava a člověk se může mnoho naučit! Nicméně nemám v plánu do této oblasti přesunout těžiště své práce.

Čím dál častěji vídávám na pódiu tablet. Je to praktické i módní. Váš názor?

Tablet používám několik let a za tu dobu se mi z něj stala naprosto zásadní pomůcka. Vlastně mi přijde zábavná představa, že si do vlaku Basilej-Berlín, ve kterém trávím spoustu času, vezmu všechny partitury, které mám uložené v IPadu. Violoncello tolerují, možná by zvládli i dvoukolák s notami?   

Přeskočme do 20. a 21. století. Potěšila mě vaše spolupráce na skvělé desce klarinetistky Anny Paulové. Usoudil jsem tedy, že máte rád moderní, soudobou i současnou hudbu. Nebudu se vás ptát, jak blízcí jsou vám Alois Hába či Bohuslav Martinů, ale z téměř nekonečného spektra hudby od Stravinského a Šostakoviče po dnešek, co je vám blízké?

 Jednoznačně to nedokážu říct, ale rozhodně mě soudobá a moderní hudba velmi baví. Řešení výše zmíněných otázek zde totiž často nabývá až charakteru hádanky, jejíž řešení a vyřešení vám přinese velký pocit uspokojení. Speciálně u soudobě hudby je důležité vytrvat tak dlouho, dokud si člověk materiál opravdu nepřisvojí. Někdy je to boj, ale stojí za to. Osobně navíc považuji aktivní kontakt se soudobou tvorbou i za svoji zodpovědnost interpreta, a to jak vůči publiku, tak vůči skladatelům.

Budete iniciovat vznik nové hudby pro váš nástroj?

Už se tak děje. V nadcházejících letech očekávám několik mimořádně zajímavých projektů, ale nechci nic zakřiknout. Dokud není hudba zapsaná na papíře, člověk nikdy neví.

Jakou hudbu vlastně hrajete nejraději, která je blízká vašemu naturelu, vaší duši?

To se mění v obdobích. Obecně řečeno, rád hraji cokoliv, co jsem měl čas a prostor si přisvojit.

Obdivujete prý Stevena Isserlise a Leonidase Kavakose. Proč?

Oba spojuje jejich nesmírná konsekventnost a autenticita, pro které je velmi obdivuji. Jinak jsou jako den a noc. Isserlis je hráč s neuvěřitelně silnou intuicí a imaginací, s jejichž pomocí dokáže své myšlenky skvěle zprostředkovat publiku. Mohli bychom vést diskuse o tom, jestli to, co dělá, je vždy správné a podložené, ale o to nejde. Kavakos na druhou stranu je neuvěřitelně precizní a strukturovaný ve svém přístupu k houslím a hudbě obecně, přesně vždy ví, proč a co dělá. Výsledkem je, že když se rozhodne, že něco zprostředkuje, tak to také dokáže.

Máte nějaké další osobnosti, kterých si kromobyčejně vážíte?

Je jich hodně a mám to štěstí, že s řadou z nich mohu být v častém kontaktu, to je opravdu privilegium. Ale pokud budete chtít, abych zmínil alespoň jedno konkrétní jméno, bude to Yo-Yo Ma. Jeho schopnost krystalizovat podstatu hudby a předat jí publiku všech věkových i vzdělanostních skupin je úžasná.

Hrajete prý na nástroj z dílny Lorenza Ventapaneho. Zní výborně, přesto jsem už slyšel zvukově zajímavější violoncella. Máte nějaký nástrojový sen?

Nástroje jsou můj velký koníček, byť si sám pomalu ani nenarovnám kobylku. Jako každý cellista i já sním o onom ideálním nástroji, který bohužel neexistuje. Za posledních několik let jsem vyzkoušel řadu mimořádných nástrojů, ale ani jedno z nich bych neoznačil za dokonalé. Obecně a jistě nepřekvapivě mi velmi imponují violoncella z Benátek, hlavně pak od Domenica Montagnany a Mattea Goffrilera.

Mimochodem přemýšlel jste, proč jsou některé italské smyčcové nástroje z konce 17. a první poloviny 18. století zvukově nedostižné, když téměř všechny ostatní součásti našeho života kolem nás jsou lepší než kdysi? 

Výzkumů na toto téma bylo uděláno mnoho a ve svých závěrech se shodují málokdy. Jako hráč jenom vím, že když se mi dostane do ruky špičkový nástroj, nedá mi to a musím objevovat nové možnosti a barvy. Zdánlivě donekonečna.

Máte před sebou minimálně padesát let cesty s violoncellem. Jistě by to byl dlouhý seznam, ale co byste chtěl za tu dobu dokázat…

Určitě chci nastudovat všechna zásadní díla cellové literatury. Momentálně mi leží v hlavě Šostakovičův druhý cellový koncert. S nahráváním je to komplikovanější, myslím si, že méně je často více. Každopádně bych po sobě rád zanechal pár nahrávek, které si někdo ze zvědavosti poslechne třeba i za 100 let. To by bylo krásné.

Jste velmi mladý, přesto se na závěr naší virtuální linky Čechy – Švýcarsko zeptám, jaké je vaše životní krédo, myšlenka, která je pro váš život určující?

Tady budu moc rád citovat Pabla Cassalse: „Zaprvé jsem člověkem, zadruhé hudebníkem a za třetí cellistou.“  Doufám, že se mi vždy podaří udržet priority v tomto pořadí.

Luboš Stehlík