Jedním z nejschopnějších a nejpracovitějších hudebních manažerů v České republice je Jan Simon. Čtrnáct let řídil Symfonický orchestr Českého rozhlasu, potom pár let Intergram a nyní je intendantem Akademie klasické hudby a uměleckým ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Patříval mezi nejlepší české klavíristy a upřímně řečeno, kdyby se ke špičkovým klavírům vrátil, byl by opět členem pianové elity.
Jan Simon. Foto Petra Hajská.
Dramaturgie šestnáctého ročníku Dvořákovy Prahy, spjatého především s Dvořákovou síní Rudolfina, mě upřímně řečeno více než povinným Dvořákem a ozvuky Roku české hudby upoutala hlavně Mahlerem na Výstavišti, kumulací pozoruhodných smyčcových kvartet, návratem Vídeňské filharmonie do Prahy a reprezentativní prezentací hudebního mládí. Jaká tedy bude Dvořákova Praha, která začne 6. a skončí 24. září? (PH)
Foto Petra Hajská.
„Za vrcholné umění jsou často vydávány takové kreace, kdy forma převyšuje obsah. Chápu, že primární uspokojení z vjemu přináší rozjitření emocí. Ale vždy mě těšilo, když byly tyto emoce probuzeny ve svých hlubších vrstvách a nikoliv prvoplánovou exhibicí.“
Jsem strašně rád, že naše vztahy s Vídeňskými filharmoniky mohu označit za nadstandardní. Je to dáno skvělou spoluprací s agenturou, se kterou ve Vídni spolupracujeme, ale také zásadní okolností, která akcelerovala tento vztah a uspíšila proces dohody na tom úplně prvním hostování Vídeňských filharmoniků na Dvořákově Praze v roce 2021 s legendou za dirigentským pultem, Herbertem Blomstedtem. Můj spolužák a kamarád z pražské konzervatoře Milan Šetena, člen skupiny 1. houslí vídeňského orchestru emigroval tuším v roce 1987 do Rakouska a dnes je 2. služebně nejstarším členem „Vídeňáků“. Po předjednání agenturou a jeho osobní přímluvě jsem se mohl setkat osobně ve Vídni s vedením orchestru. Strašně moc pomohla skutečnost, že mám za sebou ne nepodstatnou kariéru výkonného umělce, které jsem využil i v tom smyslu, že při setkání a prezentaci festivalu jsem předložil vedení orchestru své nahrávky Beethovenových a Chopinových koncertů s Jiřím Bělohlávkem, který u Vídeňských filharmoniků a Vídeňské státní opeře několikrát hostoval. A tak, jako i v jiných případech, se stalo, že jednání, která někdy trvají léta, se po půlročním předjednávání zkrátila na 30 minut. Tam jsme se domluvili na konkrétním termínu prvního hostování. A od té doby se setkáváme pravidelně a plánujeme periodické návštěvy tohoto orchestru na Dvořákově Praze. Orchestr si ověřil, že jsme produkčně pořadatel na vysoké úrovni, že koncerty mají odpovídající společenský rámec a že v období jejich turné vedoucího z Lucernu přes Vídeň do Salcburku se Praha stane více než jen důstojnou zastávkou. Koneckonců uskutečnění loňského EBU koncertu Vídeňských filharmoniků, který byl na náš návrh realizován s Jakubem Hrůšou, který byl i dirigentem celého turné, a s programem, který byl našim přáním postaveným na základech dramaturgického konceptu ročníku 2023, bylo pro nás jistou formou vyznamenání a stvrzení našeho partnerství. Takže role toho, kdo přesvědčí Chrisitana Thielemanna, aby společně s orchestrem zavítal na Dvořákovu Prahu, nakonec připadla více vedení orchestru než nám. Produkčně se přípravy na hostování Vídeňských filharmoniků zase až tak neliší od hostování dalších špičkových orchestrů. Ano, jsou náročnější na podmínky jejich angažmá v oblasti ubytování, logistiky a hodně PR aspektu, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout. Dokonce musím říci, že třeba hostování amerických orchestrů je z hlediska obecných příprav o dost složitější, kdy jejich tour manažeři přijíždějí i s ročním předstihem do Prahy, aby si vše, od koncertního sálu, přes parkování kamiónů s nástroji, až po hotel prohlédli. Ale „Vídeňáci“ už Prahu dobře znají a mají své standardy.
Mimochodem má festival připraveno náhradní řešení, kdyby byl Thielemann nemocný?
Zlý sen každého pořadatele☺ Obecně náhrady dirigentů a sólistů u orchestrů se řeší vždy ve spolupráci s orchestry, zejména pokud se jedná o turné orchestru. Musí se nalézt všeobecná shoda všech pořadatelů a orchestru. Ale nebudeme předjímat, Thielemann bude určitě zdravý jako řípa.
Vídeňská filharmonie doma.
Festival má v širším slova smyslu dva hvězdné úběžníky. Tím prvním je hostování Jakuba Hrůši, druhým komorní řada. Nejdříve komořina se šíleným vrcholem – večerem šesti smyčcových kvartet. Jaký tedy komorní náhrdelník bude?
Už když jsme rozbíhali v roce 2022 projekt souborného provedení Dvořákova díla pro smyčcové kvarteto, měl jsem sen pozvat všechna participující kvarteta na tomto tříletém projektu. Jenže sladit kalendáře Belcea, Jerusalem, Schumann, Juilliard, Dover, Cremona a všech zúčastněných českých kvartet, a to ještě období delší, než koncertní den – je nutné počítat i se zkouškami takového „orchestru“ – se ukázalo jako neřešitelné.
Dover Quartet.
Ale i letošní vyústění celého projektu, které je formou poděkování nejen kurátorům, tedy Pavel Haas kvartetu, ale zejména Bennewitzovu, Zemlinského a Sedláčkovu kvartetu za obrovskou pracovní investici. Ta byla obohacena velkou kreativitou a odvahou uvést i premiéry děl nově vzniklých. Komorní galavečer by měl být demonstrací radosti ze společného muzicírování v různých kombinacích členů jednotlivých kvartet a závěrečným společným „jamem“, byť „svázaného“ partiturou Dvořákovy Serenády. Myslím, že na pódiu vznikne jedinečná a neopakovatelná atmosféra, dokumentující že hudba je skutečně univerzální jazyk. Výsledek by mohl být odlišný od práce etablovaných smyčcových orchestrů v tom smyslu, že při síle individualit, které má každé ze zúčastněných kvartet, výsledná podoba prováděných děl na pódiu bude výsledkem silné tvůrčí debaty mezi všemi zúčastněnými, a ne realizace – v pozitivním slova smyslu – uměleckého diktátu dirigenta. Tímto elementem by celý večer měl být prodchnut. A protože tímto nápadem byla všechna kvarteta nadšena, předpokládám, že pozitivnost atmosféry večera bude takřka hmotná. Moc si to přeji!
Jakub Hrůša.
V případě rezidenčního umělce letošního festivalu Jakuba Hrůši bude předpokládám silné zahájení Dvořákovy Prahy s jeho Bamberskými symfoniky. Nicméně magnetem je provedení sedmého Mahlera na Výstavišti. Projekt nadějný i napínavý obsazením, logistikou, několika riziky. Povězte více ze záhudbí…
No o napínavosti netřeba mluvit. Napínavé je ji jen to, že když jsme tento projekt v roce 2021 projednávali s Jakubem Hrůšou, Českou filharmonií a Bamberskými symfoniky přímo v areálu Výstaviště, byli jsme ujišťováni představiteli areálu, že rekonstrukce bude na podzim roku 2024 již velmi pokročilém stádiu, vlastně těsně před dokončením. Člověk míní, život mění a je moc dobře, že se na Výstavišti velmi intenzivně pracuje, ale k dokončení je ještě hodně daleko. Takže v původním plánu musíme průběžně dělat mnoho revizí tak, aby projekt dopadl ke všeobecné spokojenosti. Umělecké, divácké i pořadatelské. Je to taková velmi sofistikovaná řízená improvizace, což je protimluv sám o sobě. Nesporným faktem je, že k takové konstelaci okolností se asi hned tak nezopakuje. Orchestry, které dílo, jež Mahler začal komponovat v roce 1904, premiérovaly na Výstavišti v roce 1908, mají nyní možnost jej opět společně provést pod taktovkou osobnosti, která je spojuje, tedy Jakuba Hrůši. Je skvělé, že projekt zaujal v zahraničí a my jsme ke spolupráci získali mahlerovské společnosti z USA i Evropy, jejímž výsledkem je promítání unikátního dokumentu o Mahlerově 7. symfonii, vytvořené právě Mahlerovskou společností z USA ve spolupráci s amsterdamským Concertgebouw před samotným koncertem. Symbolika propojení české, rakouské a německé hudební historie, kterou je celý projekt prodchnut, nás přiměla prezentovat tento večer jako dominantu oslav Roku české hudby v podání Akademie klasické hudby. To, že tato myšlenka je velmi nosná, dokladuje i zvláštní podpora ze strany Ministerstva kultury a hlavního města Prahy z dotačních programů spojených s oslavným rokem. Význam důležitosti středoevropského kulturního prostoru a jeho historie i současnosti dokladuje i podpora Česko německého fondu budoucnosti. Televizní přenos bude s Českou televizí sdílet i ARD/ZDF Bayerische Rundfunk a stanice ARTE. Při vědomí všech těchto souvislostí nás ale samozřejmě zavazuje obrovská zodpovědnost. Denně prosíme Gustava Mahlera, aby se tam nahoře za nás přimluvil a zařídil pěkné počasí. Samotný zkouškový proces spojených orchestrů, vklíněný do „hudebně olympijského čtyřboje“ Jakuba Hrůši, kdy během 6 dnů odabsolvuje s oběma orchestry čtyři různé programy, znamená z hlediska produkčního, logistického maximální pečlivost. A v případě pana dirigenta to představuje mentální, morální, fyzické i zdravotní extrémní zatížení. To vše vyžaduje obzvláštní péči, která vysoce převyšuje obvyklé festivalové standardy. Myslím, že jako duchovní autor tohoto projektu jsem občas či často svými spolupracovníky proklínán. Ale všichni věříme, že výsledek bude stát za to.
Projekt Mahler na Výstavišti bych nazval mimo jiné odvážným. Možná podobně, i když viděno jiným prizmatem, bych hovořil o večeru Collegia 1704, kdy Václav Luks uvede díla Antonína Dvořáka. Méně známá, což je v Roce české hudby chvályhodné, ale ostře vybočující z barokního paradigmatu orchestru i sboru. Jaký by měl být přínos koncertu? Provádění romantické hudby českými „barokními“ formacemi mi zatím nepřišlo světově zásadní… Myslíte, že to bude například Dvořák blízký Kalivodovi nebo Kalivoda anticipující Dvořáka?
Z poslechu Kalivodovy Symfonie č. 7 se odvážím tvrdit, že jeho hudební svět byl dominantně ovlivněn světem německých klasiků. Úvod do symfonie má nádech až mozartovsko-giovanniovský v beethovenské faktuře. Beethovenův vliv pak prochází celou skladbou, která ve svém toku spíše než Dvořáka či Smetanu předjímá brucknerovské monumenty. I sám Kalivoda vlastně nechtěl být moc nazírán jako Čech, o čemž svědčí i častý německý přepis jeho jména. Mě spíše zaujala dobová konfrontace se Smetanou, který je datově Kalivodovi bližším autorem. I Smetana používal k dorozumívání často němčinu, mnoho z titulů jeho tvorby nese německé názvy a zhudebnění libret v češtině občas inklinují k německé dikci. Vždyť pocházel z poněmčené sládkovské rodiny.
Já jsem se v programu tohoto koncertu ale zhlédnul v provedení Dvořákova klavírního koncertu na repliku dobového klavíru v interpretaci vítěze Chopinovy soutěže na dobové nástroje ve Varšavě, kanadského klavíristy Erica Guo. Pamatuji si na své první aktivní setkání se hrou na hammerklavier, kdy mě Ivan Moravec „donutil“ zahrát Mozartovu Sonátu B dur K. 570 v rámci přípravy na soutěž královny Alžběty v Bruselu 1991 pro Paula Baduru Skodu. Vedl jsem tehdy svou vnitřní debatu, k čemu to vlastně bylo dobré. Díky užší menzuře klaviatury jsem sahal „vedle“, zvedal pedál kolenem, a měl pocit, že to hraje, jako když položím na struny papír. To bylo prvotním zklamáním, které se po delším přemýšlení přetavilo v jistý druh úvah, neřku li inspirace. Jsme zvyklí na zvuk současného klavíru, který díky svým dynamickým a barevným vlastnostem dokáže dominovat plně obsazenému symfonickému orchestru. Ale za dob Mozarta, Beethovena, Chopina a Dvořáka tomu bylo jinak. A tedy i představa autora, který koncert psal, musela mít jiné zvukové rámce. Je dobré si toto připomenout, a to nejen na půdorysu klavírního koncertu, ale i v dílech ostatních instrumentačních formátů. Vyslechneme díla v poučené historické interpretaci. To nemá být předmětem ke srovnávání se současnou interpretací a současnými nástrojovými možnostmi. Poslech by měl být impulsem k prožitku vybočujícímu z běžných současných modelů. A v případě Collegia 1704 a Collegia Vocale bych se nenechával zavádět časovým údajem v názvu těles. Václav Luks je přemýšlivý interpret, který zcela jistě nebude aplikovat barokní manýrismus (myšleno pozitivně) na hudbu předromantickou a romantickou. Věřím, že právě jeho hudební inteligence a svědomitost a studium dobových materiálů dovede jeho samotného i jeho soubory k co nejvěrnějšímu uchopení hudebního obrazu prováděných děl. To očekávám.
Neodpustím si jemně rozviřující otázku. Lukáš Vondráček, v cizině nejrenomovanější český pianista, zahraje na festivalu se švýcarským orchestrem a německým dirigentem Rachmaninova, což není v Praze zrovna kreativní. Poslední roky hraje především tohoto ruského génia. Nebylo možné jej přesvědčit, aby zvolil ze svého repertoáru jiného autora?
Tento program je výsledkem vyjednávání a delších úvah v širším kontextu. Jak víte, zahraniční orchestry pojmou do svého repertoáru z Dvořákových symfonií Novosvětskou, Anglickou, když je šéfdirigent osvícený, tak 7. d moll. My jsme chtěli, aby se tento orchestr ujal i některé z méně frekventovaných symfonií, kdy 1. až 4. symfonie představují pro pochopení jejich obsahu těžko řešitelný rébus, pakliže se orchestr a jeho dirigent nepustí do kompletního provedení všech symfonií. Byli jsme tedy velmi rádi, když se Michael Sanderling se svým orchestrem ujal Páté symfonie. Na straně druhé orchestr si přál provést dílo autora, který je nějakým způsobem se Švýcarskem spjat. Naše přání bylo, aby sólistou večera byl český interpret. V kontextu se pak taková rovnice o dvou neznámých, které se musí protnout, dostává do polohy do polohy dvou tušených. Avšak nechtěli jsme Rachmaninovu Rapsodii, ani Koncerty č. 2. a 3. Samozřejmě by se nabízel ještě Bohuslav Martinů. Ale přání a možnosti se musí potkat. A ani pro orchestr nastudování Dvořákovy 5. a některého z koncertů ze Švýcarskem bytostně spjatého Bohuslava Martinů (ať již klavírních, či houslových) by nebylo v kontextu jejich plánovacích možností řešitelné.
Klasická otázka novináře – navrhněte top 5, koncerty, které by si člověk neměl nechat ujít. Nebo aspoň top 7…
Nemám rád top tipy. Když vytvářím festivalový program, jsem bytostně přesvědčen o oprávněnosti každého koncertu, který na program zařadíme. Vezmu to z opačného konce, tedy co možná jako top nevypadá, ale topem může být: Korngoldovo Mrtvé město v koncertním provedením s Robertem Saccà jako Paulem a Vidou Miknevičiūtė v roli Marietty 10. září 2024 od 19:00 hodin ve Dvořákově síni. Hudba brněnského rodáka a držitele Oscara za filmovou hudbu z roku 1938 si v melodičnosti nezadá s Puccinim. Koneckonců jeho hudební řeč má podobná východiska. A skvělí pěvci na programu tohoto koncertu utvářeli svou kariéru mimo jiné i ztvárněním těchto postav. Když to skvěle funguje v širém světě, proč by to nemělo fungovat v Praze.
Finále Concertina Praga 14. září ve Dvořákově síni Rudolfina. Je úžasné vidět a slyšet 13ti až 15leté, jak rád říkávám, mladší kolegy, jak hrají Mendelssohna, Rachmaninova, Čajkovského nebo Griega v doprovodu symfonického orchestru a když zavřete oči, často si nepřipustíte, že je to umělecký „potěr“, na který možná za 10 let budete složitě shánět drahé vstupenky do předních světových koncertních síní.
Kterýkoliv z koncertů smyčcových kvartet, ať už je to Dover, Cremona, Zemlinští, Sedláčkovci či Haasovci, o závěrečném Gala ani nemluvím.
Quartetto di Cremona.
Česká filharmonie 19. září ve Dvořákově síni provede světovou premiéru koncertantní skladby, Koncertu pro violoncello a orchestr českého skladatele Petra Wajsara pod taktovkou Ingo Metzmachera Pro mnohé jistě překvapení, protože Petr se profiluje napříč hudebními žánry včetně jeho vokálního souboru Skety, který oslovuje zcela jiné, než „klasické“ publikum. Bude to asi pěkná „divočina. Už jen název Violoncelloloops a soupis bicích nástrojů v partituře tomu nasvědčuje. Navíc sólového partu se ujme Václav Petr, koncertní mistr violoncell České filharmonie, který se v covidovém roce 2020 pro Byčkovovou taktovkou ujal Dvořákova koncertu způsobem, který by mu mohl závidět mnohý renomovaný světový sólista. Nechť posluchač pak nalezne protipól v Čajkovského 5. symfonii.
Ingo Metzmacher.
Klavírní recitál Mao Fujity 13. září 2024 ve 20:00 hodin ve Dvořákově síni. Tento mladý muž naplňuje po střechu koncertní sály od amsterdamského Concertgebouw po tokijskou Suntory Hall. Absolvoval velké asijské turné s Českou filharmonií pod taktovkou Semjona Byčkova, kde prováděl Dvořákův klavírní koncert. Což se opakovalo na letošních BBC PROMS pod taktovkou Jakuba Hrůši. Mozart, Beethoven, Skrjabina Liszt, to jsou tituly autorů, ve kterých může v plné šíři předvést svůj nezměrný talent i důvody, proč jej obdivují posluchači na celém světě. A že hraje i výběr z preludií Akio Yashury, je chvályhodné. Je pyšný na svou zemi a chce prezentovat součást jejího národního kulturního dědictví. No a pak je těch Top 7 ☺.
Zásadním partnerem Dvořákovy Prahy je mnoho let Česká filharmonie. Bude tato „pupeční“ vazba pokračovat?
Ta vazba je zřejmá. V roce 1896 řídil Antonín Dvořák inaugurační koncert České filharmonie v Rudolfinu. Dnes se síň jmenuje Dvořákova a je rezidenčním sálem tohoto orchestru. Spolupráce je to osvědčená, a navíc při vzájemných programových konzultacích realizujeme i programy, které by se stejně dobře hodily do abonentní sezóny ČF, případně jsou tak velké, že je ČF v určitém časovém horizontu nemůže realizovat a tím by pominula jejich aktuálnost. Typickým příkladem bylo koncertní provedení Rusalky v roce 2022. A i když vnímám, že Česká filharmonie díky různým okolnostem bude koncentrovat svou pozornost a aktivitu ve vztahu ke Smetanově Litomyšli, věřím, že dosavadní spolupráce bude mít kromě krátko a střednědobého horizontu i své dlouhodobé pokračování.
Jaké radosti i strasti vám přináší mise uměleckého intendanta a dramaturga Dvořákovy Prahy?
Kdybych byl Američan, případně Brit, společenská etiketa by mi nedovolila mluvit jinak, než v superlativech, kterými hodnotím vše, co se v rámci této mise děje. Ale protože jsem Čech, který však prožil pár let působením v zahraničí, a navíc Ty se explicitně ptáš na radosti i strasti, pak zůstanu v úrovni upřímnosti a pravdivého vyznání.
Z pohledu oboru hudebního managementu je tato práce, či raději povolání, které vnímám jako součást svého poslání, „jobem snů“. Když jsem zmínil slovo poslání, ve vztahu k vlastní osobě bylo a je naplňováno v různých periodách různými formami. Od činného koncertního pianisty, přes ředitele orchestru, zastánce a vykonavatele majetkových práv výkonných umělců a producentů v audiovizuálním světě až po aktuálního tvůrce festivalového programu.
Z pohledu radostí mohu říci následující: stavět program skutečně velkého mezinárodního festivalu s přítomností globální interpretační špičky je něco, o čem sní každý, kdo by chtěl utvářet podobný hudební svátek. Ne však ve smyslu vytvořit přehlídku „the best of“, ale naplnit programovou myšlenku interpretačními výkony takové kvality, jež je té myšlenky hodna. Což šíření Dvořákova tvůrčího odkazu a šíření dobrého jména české hudby v rámci mého zadání v Akademii klasické hudby představuje krásný a velký, ale zároveň nesmírně zodpovědný i nelehký úkol. Tedy je tomu tak v případě, že chci respektovat ono zadání do hloubky a nezneužívat Dvořákovo jméno jako marketingový nástroj. V mém případě je tento sen rozšířen o skutečnost, že mohu spolupracovat s osobnostmi, které jsem jako aspirant na reprezentanta špičkového interpretačního klavírního umění měl za své referenční umělce, když ne přímo za vzory (ty jsem měl a dodnes mám jen dva – Svjatoslava Richtera a Krystiana Zimermana). Jako student jsem poslouchal jejich nahrávky, v lepším případě navštěvoval jejich koncerty, pokud hostovali v Praze. Některé z nich jsem pak poznal osobně, třeba jako své hodnotitele na velkých mezinárodních soutěžích, jako byla Chopinova ve Varšavě, Čajkovského v Moskvě, v Leedsu, William Kappel Competition v Marylandu a Washingtonu (zde jsem se setkal třeba s Menahemem Presslerem) nebo na soutěži královny Alžběty v Bruselu, kde jsem se poprvé seznámil s Rudolfem Firkušným nebo Nikitou Magaloffem. Uplynulo pár desítek let a já dnes mám za své „partnery v úsilí za krásný festival“ Sira Andráse Schiffa, Marthu Argerich, Christiana Thielemana, Herberta Blomstedta, ale i své úžasné víceméně vrstevníky, jako třeba Gila Shahama, Juliana Rachlina, Gautiera Capucona, Kyrilla Gersteina, Joshuu Bella, Paavo Järviho, Daniela Hardinga a mnohé další. V životě by mě nenapadlo, že budu jakýmkoliv způsobem spolupracovat s Vídeňskými filharmoniky, Clevelandským orchestrem, Staatskapelle Dresden, Academy of St. Martin in the Fields a mnohými dalšími tělesy, byť jsem sám jako sólista spolupracoval s dalšími renomovanými světovými orchestry. Záměrně mluvím o zahraničních umělcích, protože před mnoha desetiletími jsme vzhlíželi hodně k interpretům ze západní části Evropy, kdy velká část těch ze strany východní se často do západní oblasti přesunula. Jako Čech jsem hrdý na to, že z festivalových hostujících umělců mohu vedle konstant formátu České filharmonie a dalších předních českých orchestrů, Ivana Klánského, Petra Altrichtera mnoha dalších velkých individualit jmenovat umělce, kteří jsou již mladší (někdy jedno generačně, někdy více generačně) například Jakuba Hrůšu, Lukáše Vondráčka, Ivo Kahánka, Josefa Špačka, Jana Mráčka, Kateřinu Kněžíkovou, Jana Martiníka. A protože by první odstavec vyjmenováváním mých kolegů vydal za celý rozhovor, tak se jmény přestanu a doufám, že nejmenovaní mi odpustí, že v mém výčtu nenalezli své jméno, a to včetně všech skvělých komorních souborů.
Pakliže se ptáte na strasti, tak i ty bych rozdělil na dvě kategorie, strasti povahy příjemné, které pozitivně stimulují neurony, a strasti, které způsobují odúmrť neuronů. Pozitivně stimulační strastí je skutečnost, že po skončení každého z festivalového ročníku, či soutěže Concertino Praga, udělení Ceny Antonína Dvořáka nebo nějakého publikačního počinu si kladu cimrmanovskou otázku. „a není to málo, Jane Simone?“ Tohle přeci mohlo být lépe, v programu ti něco schází, co by dotvářelo úplnější obraz nejen o Antonínu Dvořákovi, ale o světě hudby jako takovém, proč nedokážeš oslovit větší část publika a nedokážeš zaujmout ty, kteří se o krásnou hudbu doposavad nezajímali a tudíž netuší, o co v životě přichází. Stimulující strastí je i to, že si kladu otázku, proč některý z koncertů, o jehož obsahu jsem byl bytostně přesvědčen, že je právě ten správný, neprojevilo i naše stávající obecenstvo očekávaný zájem. Pravdou však je, že s jídlem roste chuť, a tudíž mé představy o tom, jak má vypadat úžasný festival, bobtnají do rozměrů mimo reálné možnosti finanční, časové, ale třeba i posluchačsky absorbovatelné.
Pak je ale několik skutečností, které se mě dotýkají nejen jako ředitele či intendanta kulturního podniku, ale jako člověka a kumštýře, kterým jsem nikdy nepřestal být, byť již z mnoha důvodů neproháním osm hodin denně prsty po klaviatuře a nememoruji stovky stránek notového textu, jak tomu kdysi bývalo.
Velmi těžko se srovnávám se skutečností, že velmi často je míra úspěchu duševního úsilí hodnocena rozsahem prvoplánové veřejné publicity. Bohužel velmi často se setkávám s vyhodnocením některých zadání a jejich případného přijetí k realizaci dominantně prizmatem rentability, žel bohu napříč generacemi, velmi často včetně té nejmladší.
Úspěch či neúspěch je často vyhodnocován dle dopadu efektních vnějších atributů bez ohledu na hodnotový rozměr obsahu samotného. Za umění je často vydáváno i to, co se v jazyce anglickém označuje slovem entertainment! Za vrcholné umění jsou často vydávány takové kreace, kdy forma převyšuje obsah. Chápu, že primární uspokojení z vjemu přináší rozjitření emocí. Ale vždy mě těšilo, když byly tyto emoce probuzeny ve svých hlubších vrstvách a nikoliv prvoplánovou exhibicí. Prvoplánovost je jednodušší odpromovat a má v sobě velkou manipulativní moc, ale malou vytrvalost a nestimuluje k hlubšímu přemýšlení.
Neustále mě udivuje schopnost uzavřít se do vlastního mikrokosmu, kde jsme schopni se vzájemně poplácávat za svou zdánlivou dokonalost, aniž bychom si dokázali připustit, že to skutečná hodnota tkví ve zcela odlišných atributech. A často na jiných místech, než je naše vlastní „hřiště“.
Těžko se s těmito skutečnostmi srovnáván. Byl jsem vychován rodiči, jejichž vzdělání a rodinné tradice sahají k prvorepublikovým kořenům a mám pocit, že i když vše o té době znám jen z vyprávění, že ani po 35 letech trvání naší nově nabyté svobody jsme nedospěli do poloviny cesty, kterou dokázalo urazit Československo mezi lety 1918 až 1938. Pokud tam vůbec nejen my, jako Česká republika, ale celá Evropa a svět směřovat chce. O to víc obdivuji své mimořádné kolegy, pokud je smím takto nazvat, kteří dokázali vytvořit něco skutečně mimořádného s trvalou hodnotou a jejich dílo nese atributy globálního významu! Pozitivně jim závidím. A je jedno, jestli jsou od „kumštu“ nebo z jiné oblasti smysluplné lidské činnosti.
Na závěr osobní otázka: V minulosti jste řídil Symfonický orchestr Českého rozhlasu. V roce 2025 odejde za „lepšími zítřky“ z rozhlasu charismatický šéfdirigent Petr Popelka. Měl byste osobní tip na nového uměleckého šéfa?
Strávil jsem v SOČRu 14 let a příchod Petra Popelky byl pro období třetí dekády 21. století pro orchestr požehnáním. Zároveň jeho částečné oddálení do Vídně je skutečnost, která orchestru s čerstvou mízou jistě způsobuje jisté vrásky. Je mnoho povolaných a málo vyvolených. Nejde o to, že by nebyly osobnosti, které by mohly posunout orchestr zase o kus dál. Problémem jsou jejich kalendáře, závazky, často i šéfování na mnoha postech najednou. Každý orchestr, pokud má pozvednout svou úroveň, potřebuje skutečně systematickou práci. Každý dirigent, pokud bere post šéfa zodpovědně, se chce svému tělesu věnovat. Podívejte se na Petrenka v Berlíně, Hrůšu v Bamberku, Byčkova u České filharmonie. Anebo máte možnost strávit svých povinných šest týdnů u jednoho z pěti orchestrů, kde jste šéfem, pak ale profitujete vy, jako osobnost, ale orchestr skutečného šéfa nemá. Někde se to projeví více někde méně. Ale obecně nazírám tuto problematiku s jasnou inklinací k jednomu šéfovství a když to kalendář umožní, tak stálému i příležitostnému hostování. A tento model bych velmi přál SOČRu, protože má vysoce kvalitní členy, kteří si stálou péči zaslouží. Tip nemám, mohl bych si něco přát, ale nemá to relevantní vědomostní základ. Takže to musím přenechat na vedení Českého rozhlasu a SOČRu samotném.
A měl byste doporučení na změny ve veřejném financování klasické hudby či obecně kultury v Čechách a na Moravě?
Financování kultury je složité téma. Vytoužená procenta rozpočtu, systém přerozdělování prostředků alokovaných na kulturu. Ale to téma je strašně komplexní, souvisí s obecným hodnotovým žebříčkem společnosti a vůbec není jen o hudbě. Toto je téma na několik článků delších, než je tento. A byl by to jen můj pohled, který navíc je formován pouze částečnou znalostí prostředí, které se nazývá kultura. Možná, že právě od definice slova kultura by se takové povídání mělo odvíjet. Ale o tom asi někdy jindy.
Luboš Stehlík
Foto Petra Hajská.
