Třináctého ledna jsem zajel do pražského kostela Šimona a Judy, protože koncert, který pořádal v odsvěceném kostele FOK, probudil moji zvědavost. Jednak název souboru Gli Angeli Genève byl pro mě tabula rasa, jednak byla na programu hudba Heinricha Ignaze Franze Bibera.
Ze ženevského ansámblu, jenž má v Evropě docela vysoký kredit, přijeli tři zralí „andělé“ – basista Stephan MacLeod, jinak též umělecký vedoucí, houslistka Leila Schayegh a cembalista Bertrand Cuiller.
Fota Hana Görlichová / FOK.
Soubor Gli Angeli Genève založil v roce 2005 Stephan MacLeod. Je velmi flexibilní, skládá se z hudebníků, kteří se věnují barokní hudbě, ale nehrají pouze starou hudbu. Je epicentrem pro setkávání zpěváků a instrumentalistů mezinárodní barokní scény a čerstvých absolventů hudebních akademií v Basileji, Lyonu, Lausanne a Ženevě. Hodně se věnuje odkazu Johanna Sebastiana Bacha, což se projevilo i v Praze, kam přijel nejmenší možný výběr. Jinak přibližně na dvaceti koncertech v sezoně uvádějí všelicos – Tallise, Josquina, Palestrinu Scheina, Schütze, Weckmanna, Rosenmüllera, Buxtehudeho, Johanna Christopha Bacha, Telemanna, Graupnera, Carla Philippa Emanuela Bacha, Haydna, Mozarta, Mendelssohna… Nabízejí písně či sonáty, jako tomu bylo v Praze, ale i velká oratoria, mše i symfonie (viz Symfonie Concertantes od Antonína Rejchy).
Od poloviny 90. let, kdy jsem si koupil CD souboru Romanesca s Biberovou hudbou (Harmonia Mundi), jsem nadšeně vyhledával hudbu tohoto česko-rakouského skladatele a houslisty. Obdivoval jsem jeho invenci, kreativitu, interpretační svobodu a totální využití možností barokních houslí. A tehdy jsem byl šokován uměním houslisty (později dirigenta a producenta) Andrewa Manzeho. Umění Leily Schayegh, které znám z nahrávek například společností Accent a Glossa (spolupracovala mimo jiné s Václavem Luksem na nahrávkách Bendových sonát a Myslivečkových houslových koncertů), se Manzemu z 90. let vyrovná, takže úvodní Biberova Sonáta č. 3 F dur byla pro mě vrcholem večera. Biber byl i autorem následujícího basového maskulinního Nisi Dominus. Druhým houslovým číslem byla Sonáta A dur (BWV 1015) Johanna Sebastiana Bacha. Ten je autorem Schemelliho zpěvníku (výběr) a dvou kantát – Amore traditore (BWV 203) a Der Friede sei mit dir (BWV 158, podporou zde byla v programu utajená sopranistka Hana Blažíková).
Čtyřiapadesátiletý Stephan MacLeod zpíval a zpívá s lecjakými dirigentskými hvězdami barokní hudby, má sonorní a inteligentně ovládaný hlas, mnoho zkušeností a je vůči hudbě empatický. Bylo to ušlechtilé, lahodné – jen jsem měl pocit, že poslouchám hlas o deset patnáct let starší. Hra cembalisty, který se na pódiu občas choval maličko jako mešuge, byla dokonale virtuózní; škoda, že na programu nebyla aspoň jedna sólová perlička. Houslistka hrála báječně. Bohužel můj sluchový vjem byl zkreslen akustikou, místem v sále a nepříjemným chladem. Bibera si raději poslechnu z nahrávky právě Leily Schayegh, Bacha od mistra houslí s moderním laděním, smyčcem a nástrojem s vinětou nejlépe Antonio Stradivari, například Petera Zimmermanna. Nebýt chladu, koncert andělů bych si užil hlouběji, nicméně v této sezoně jsem slyšel zajímavější komorní programy.
Luboš Stehlík
