Přál bych všem (a mně především), aby se nám dařilo kultivovat kritické myšlení. (Josef Žák)
Foto Hubert Caldaguès.
Po letech evoluce se mediálně ustálil modus, že barokní hudba = Collegium 1704, Collegium Marianum, Ensemble Inégal, Musica Florea, Czech Ensemble Baroque. Jsem rád, že můžeme nalézat zajímavé osobnosti a soubory, které obohacují český svět interpretace baroka o nové pohledy, názory a přístupy. Patří k nim i charismatický houslista, dirigent, choralista, manažer a objevitel Josef Žák.
Foto Hubert Caldaguès.
Cituji z internetu: „Pařížský soubor byl založen roku 2016.“ Vnímám afinitu českých souborů typu Collegium Marianum či Collegium 1704 k Francii, ale poprvé se setkávám s českým muzikantem, který vede mezinárodní hudební společenství ukotvené v Paříži. Prosím vysvětlete čtenářům, proč Paříž?
Po studiu v Praze a v Drážďanech jsem dostal nabídku na roční studijní pobyt ve Francii. Nabídky jsem využil a v Paříži se přede mnou otevřel nový, široký horizont evropské kultury, jehož součástí byl i fenomén barokní interpretace. Měl jsem s ním nějaké základní zkušenosti z Čech (studoval jsem u Dagmar Zárubové), ale ta míra a rozmanitost mi učarovala natolik, že jsem se zapsal na magisterské studium v oboru staré hudby na CNSM de Paris a už během studií jsem začal pracovat s různými ansámbly, takže jsem se poměrně rychle dostal do francouzského barokního prostředí… a z ročního studijního pobytu se stal pobyt trvalý. S rodinou žijeme ve Francii již 14 let.
Ve Francii a ve světě používáte originální nebo francouzskou podobu vašeho jména?
Většinou se podepisuji z praktických důvodů bez diakritiky, v mluvené formě vždy jako Zak, aby nedošlo k záměně se jménem Jacques.
Foto Hubert Caldaguès.
Na zmíněném internetu jsou také o vašem souboru Ensemble Castelkorn věty: „Spojuje variabilní množství mladých hudebníků z různých světových stran, žijících a působících v Paříži. Rozličné kulturní podhoubí kultivované studiem interpretace hudby 17. a 18. st. na francouzských konzervatořích dozrává v jedinečnou kombinaci energie a citlivosti, kde se umělecká spontánnost mísí ve vyváženém poměru s hledáním zvukových a hudebně estetických možností daného stylu.“ Mohl byste to nějak rozvést?
Doufám, že na zmíněném internetu dnes najdeme i novější verze našeho životopisu, tato je snad z roku 2016… Ale snažil jsem se tehdy vystihnout naši snahu o spontánní umělecký projev, který by měl být vždy ve vyváženém poměru s kritickým, racionálním přístupem k interpretaci.
Jaké je nástrojové obsazení Ensemble Castelkorn?
Doposud je těžištěm naší činnosti hudba pro housle a basso continuo, přičemž naše harmonicko-rytmická složka je poměrně bohatá: jeden smyčcový bas (viola da gamba, violoncello či violon), klávesový nástroj (cembalo nebo varhanní pozitiv) a jeden strunný nástroj drnkací (teorba, loutna nebo kytara). Avšak u některých programů, kdy je třeba větší nástrojové obsazení, zveme ke spolupráci další hudebníky, podle aktuální potřeby. Například před několika lety jsme hráli na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě v obsazení šesti nástrojů a měli jsme mezi sebou i úžasnou sopranistku Claire Lefilliâtre. Mám už v hlavě další projekty, na které budu také potřebovat větší obsazení.
Foto Hubert Caldaguès.
Umělecká práce je během na dlouhou trať. Přibližte čtenářům PH vaše umělecké aktivity? S kým a na čem pracujete?
Vedle Ensemblu Castelkorn (který je vlastně mým produktem a velmi mi na něm záleží, ale zaměstnává mě jen zčásti) je mou hlavní pracovní náplní spolupráce s řadou větších či menších těles. S některými hraji pravidelně, s jinými příležitostně.
Život hudebníka specializovaného na 17.a 18. století je velmi dynamický a pestrý, i dost náročný na organizaci. Je třeba mít stále po ruce kalendář, odpovídat na nabídky k spolupráci. A těch není ve Francii málo, protože aktivních těles je zde poměrně dost a o houslisty bývá zájem. Často se mi stává, že se dvě pracovní nabídky časově překrývají, což bývá frustrující, zvlášť pokud jsou umělecky zajímavé.
Foto archiv Ensemble Castelkorn.
Během let jste spolupracoval se silnými osobnostmi světa barokní hudby – William Christie, Vincent Dumestre, Christophe Rousset, Emmanuelle Haïm, Sébastien Daucé, David Stern ad. Jako koncertní mistr jste byl ve styku se špičkovými ansámbly. Každý je jiný. Jestli nejde vaše zkušenosti zobecnit, rozeberte je na konkrétních zkušenostech. Co vám daly?
Každá, třeba i jen jednorázová spolupráce se zkušeným orchestrem či některou významnou osobností může být velkou inspirací při utváření osobního hudebního vyjadřování. Na druhou stranu, jsou to právě menší kapely a komorní tělesa, kde se člověk naučí tento svůj projev kultivovat tak, aby s ostatními vytvářel hodnotný dialog a zároveň naplno využil svých uměleckých kvalit.
Zvláštní případ je role koncertního v barokním tělese. Situace je trochu odlišná od klasického symfonického orchestru, role nejsou přesně specifikované, často záleží na uměleckém vedoucím, jakou míru zodpovědnosti přenese na prvního houslistu.
Každý projekt na pozici koncertního je pro mě výzvou – kapelník si vás většinou vybere pro vaše hudební schopnosti, ale pozice prvního houslisty vyžaduje i další kvality, které nemusí být vaší silnou stránkou: schopnost rychle se rozhodovat, komunikovat s kolegy, nebo také ustát stresové situace… je to vždy trochu stresující, zároveň vás to posouvá dopředu.
Pokud bych měl vyzvednout nějaké vzácné zkušenosti spolupráce z mé aktuální činnosti, uvedl bych například spolupráci s Philippem Pierlotem, fenomenálním gambistou a uměleckým vedoucím ensemblu Ricercar Consort. Philippe je úžasný člověk a umělec, má jasnou vizi a k hudbě přistupuje s neobyčejným respektem. Jako člověk má velké charisma, které přitahuje špičkové interprety. Zpěváci jako jsou Carlos Mena či Céline Scheen, houslistka Sophie Gent, teorbista Daniel Zapico – je úžasné pracovat v malém týmu s tak výjimečnými umělci a zároveň sympatickými lidmi.
Poslední dobou často spolupracuji s flétnistou Françoisem Lazarevitchem a jeho souborem Musiciens de Saint Julien. Jeho záběr je velký, výjimečnost ale spočívá v hluboké znalosti renesančních a barokních tanečních rytmů z Francie, Anglie, Irska a Skotska. Jako flétnista má François jasnou představu o artikulaci, která tvoří charakter tance, a pro mě jako houslistu je důležité aplikovat tuto artikulaci pomocí smyčcové techniky.
Foto archiv Ensemble Castelkorn.
Už 14 let jste členem Choeur Grégorien de Paris, dokonce jste byl v letech 2014-19 jeho uměleckým vedoucím. Proč studujete a zpíváte chorál? Omlouvám se za laický dovětek, ale neznám houslistu, který by vyvažoval baroko vlastně protichůdným oborem…
Přestože v tomto oboru už dnes nejsem moc aktivní, jedná se o důležitou fázi v mém životě. Bylo to právě pozvání studovat na École du Choeur Grégorien de Paris, které mě motivovalo odejít do Paříže. Toužil jsem poznat kořeny evropské hudby. Nejsem zpěvák, to ale nebyl u interpretace chorálu tak velký problém. Studium se ukázalo jako všestranně prospěšné – seznámení se s neumatickou notací, s modalitou, s jednotlivými liturgickými formami zpěvu, se základy latiny; to vše mi otevřelo nový prostor k chápání hudby – evropská sakrální hudba je až dodnes postavena na původních formách liturgického zpěvu. Hudební řeč se neustále mění, ale základní forma zůstává.
Na určitý čas mi byla svěřena funkce dirigovat Choeur Grégorien de Paris, což obnášelo pravidelnou přípravu nedělní liturgie. Moje profese a s ní spojené časté cestování mi nakonec nedovolily v této činnosti pokračovat. Každopádně, toto období považuji za absolutně stěžejní pro můj hudební vývoj.
Vraťme se ke Castelkornu. Zaměřujete se na interpretaci hudby středoevropského kulturního teritoria, neobyčejně bohatého na prolínání mnoha odlišných uměleckých vlivů. Mohl byste být konkrétní, přičemž úhelným kamenem je jistě sbírka Karla Liechtensteina-Castelkorna v Kroměříži?
K hudbě H. I. F. Bibera a jeho současníků mě to táhlo již během mých studií barokních houslí. Jednak je to styl, ve kterém se tento nástroj může velice dobře uplatnit, jednak má tato hudba blízko k naší kultuře, historicky i geograficky. Fascinuje mě Biberův životopis – narozen v severních Čechách, v mládí pracuje na Moravě, odkud pak odchází do Salzburgu…hudebník, cestovatel. I další něho současníci hodně cestovali. Jako kdyby umění, a hudba potřebovaly být vyživovány neustálými novými podněty a inspiracemi.
Hudební sbírka Lichtensteina-Castelcorna je dokladem, jak se v 17. století pěstoval kulturní vkus – hudbymilovní šlechtici si nechali opisovat a posílat skladby autorů uznávaných ve velkém kulturních centrech, aby tak kulturně i politicky udržovaly styky. Vídeň udávala módu na Moravě, sama Vídeň ale sledovala trendy v Itálii. Kroměřížská sbírka dodnes obsahuje některé rukopisy a dobové opisy děl, které již jinde nenajdeme. Sbírka se dochovala spíše šťastnou náhodou, je to vlastně archiv olomoucké biskupské kapely, obnovené po třicetileté válce biskupem Lichtenstein-Castelcornem. Její nejvýznamější kapelník, trubač Pavel Josef Vejvanovský, sám rozšiřoval repertoár tím, že opatřoval opisy skladeb, které se hrály u císařského dvora ve Vídni. Sám také skládal sakrální díla pro liturgické slavnosti i instrumentální hudbu k různým oficiálním příležitostem biskupského dvora.
Foto Petra Hajská / Collegium 1704.
Jistě máte svou vizi, jak provádět hudbu. Je pro vás něco (či někdo) buďto z evropské historie nebo ze současné interpretace barokní hudby inspirativní?
Z historických osobností mě velice inspiruje Georg Muffat. Hudebník, skladatel, cestovatel. Narodil se v Savojsku, formoval se ve Versailles, v Německu, v Itálii, pobýval i v Praze… zanechal po sobě krásnou instrumentální hudbu i teoretické traktáty v podobě předmluv ke svým sbírkám tanců, které dnes skýtají cenné informace o jednotlivých stylech interpretace (například o typu francouzského “lullyovského“ stylu).
Z dnešní doby (nebo spíše už z nedávné historie) je pro mě důležitý odkaz Nikolause Harnoncourta. V jeho knize Hudební diskurs (Musik las Klangrede, 1984) předává své zkušenosti z třicetileté praxe interpretace staré hudby (Monteverdi, Bach, Mozart aj.) a poukazuje na potřebu chápání hudby jako diskursu, jako jazyka, který je třeba se naučit, abychom se v něm mohli srozumitelně vyjadřovat.
Během času mi hodně lidí kladlo otázky – co je to historicko poučená interpretace staré hudby, jak můžeme vydávat něco za autentické, když se neumíme přenést do 200, 300, 400 let zpátky? Jak byste odpověděl vy?
Žijeme v době, kdy máme díky vědě možnost poznat mnohé z dob mnohem starších než je 17. či 18. století. Od doby prvních průkopníků „poučené“ interpretace uběhlo už více než 75 let, za tu dobu urazil muzikologický výzkum dlouhou cestu. Obávám se, že argument nedostatku důkazů už dnes neobstojí. Ale zkusím odpovědět i z pozice a zkušeností interpreta. Myslím, že je velice důležité informovat se o době, ve které a pro kterou dílo vznikalo, s jejími společenskými, kulturně-etickými, politickými i estetickými i aspekty.
S tím souvisí i problematika akustiky – prostor i podmínky, pro který byla hudba tvořena, zvukové možnosti nástrojů, ladění, i technika tvoření tónu a prostorová interakce … to vše jsou záležitosti naprosto klíčové při provozování živé hudby, protože to je moment, kdy hudební dílo dospívá k jeho transmisi od autora přes interpreta k posluchači a tím dochází k jeho dovršení.
Pokud toto připustíme, volba vhodného nástroje a osvojení si jeho specifických zvukových možností je nejen prioritou, ale i velkým usnadněním práce interpreta. Autenticita nespočívá v informovanosti interpreta, autentická musí být naše snaha o přiblížení se samotné podstaty hraného díla – promlouvat k uchu a duši posluchače. A k tomu potřebujeme nejen technickou zdatnost a hudební nadání, ale i rozum a inteligenci.
Občas Ensemble Castelkorn hostuje i v Česku, ale sporadicky, takže se po roce 2000 vytvořila určitá mediální situace. Například česká metropole vás v podstatě nezná.
Neznám mediální situaci v ČR, ale pokud mohu soudit, na zahraniční soubor hrajeme v ČR vlastně dost… Jen tak namátkou – Concentus Moraviae, SHF, Olomoucké hudební slavnosti, Za poklady Broumovska, Hortus Magicus, Hudba na soutoku atd. Již řadu let jezdíme do ČR a zdá se mi, že si pomalu získáváme publikum. Co se týče české metropole, těší mě, že brzy zahrajeme i pražskému publiku, konkrétně 11. března 2025 v kostele Sv. Šimona a Judy, v rámci sezony FOK.
Ano a na programu bude i Biber. Pro posluchače to nemusí být snadná hudba pro poslech…
V Praze budeme hrát náš nový program Labyrinth Garden, skladby pro housle a basso continuo J. H. Schmelzera, H. I. F. Bibera a H. Döbela. Neumím si představit, ze by Biberova či Schmelzerova hudba mohla byt pro někoho nepřístupná nebo složitá. Abych byl konkrétní, kompoziční styl využívaný pro sonáty, „stylus fantasticus“, je naopak velmi přístupný a oblíbený pro svou přímočarost a využití fantazie. Jedná se o velice proměnlivou skladebnou linii, kde se elegance velmi rychle střídá s dravostí, živý tanec s vroucí a čistou melodií. Nic zdlouhavého ani posluchačsky či náročného. Ale připouštím, že možná velmi záleží na interpretovi – jeho úloha je v těchto skladbách zásadní. Program Labyrinth Garden, který jsme nahráli před dvěma lety, vyšel letos u nakladatelství Flora a dostalo se nám za něj ocenění Diapason d’Or. Je to pro nás velká čest i důkaz, jak intenzivně tato hudba promlouvá k dnešnímu publiku.
Budou koncerty na Svatováclavském hudebním festivalu stejným hudebním příběhem?
Příběh zůstane stejný, na SHF budeme hrát stejný program, jako později v Praze.
Jste Pařížan, takže se v závěru nemohu nezeptat, jak koexistovala klasická hudba s letní olympiádou. Byla sportovně upozaděna, prohrála na body nebo se kreativně prosadila? Pokud budeme mluvit o hudbě obecně, myslím, že splnila svůj účel pobavit, dojmout a roztančit publikum při uvítacím ceremoniálu. Mě se to docela líbilo. Bylo to typicky francouzské – vtipné, mnohovrstevnaté, barevné i odvážné. My jsme pochopitelně nepřestali hrát ani během konání olympiády, Francie je plná letních festivalů, jejichž publikum je vždy v létě mimo Paříž.
Žijeme ve zvláštní době. Jaké jsou vaše hudební i lidské ideály. Jaké poselství byste chtěl do konce života předávat?
Přál bych všem (a mně především), aby se nám dařilo kultivovat kritické myšlení. Udržuje naši pozornost, abychom neupadali do stereotypu a banality, a zároveň zpětně a z odstupu hodnotí naše jednání, takže koriguje náš další postup. Přeji všem čtenářům PH trpělivost při kultivování kritického myšlení a mnoho radosti s hudbou!
Foto Hubert Caldaguès.
Profil
Josef Žák se narodil v Praze. Po studiích hry na housle na Pražské konzervatoři, Hochschule für Musik v Drážďanech a Hudební fakulty AMU v Praze se zaměřil na interpretaci hudby 17. a 18. století, a získal v roce 2015 magisterský titul na Pařížské konzervatoři (CNSM de Paris) v oboru barokní housle. Od roku 2010 žije v Paříži, kde působí ve francouzských orchestrech i komorních tělesech proslavených interpretací barokní a klasicistní hudby: Les Arts Florissants (William Christie), Le Poème Harmonique (Vincent Dumestre), Les Talens Lyriques (Christophe Rousset), Concert d’Astrée (Emmanuelle Haïm), Ensemble Correspondances (Sébastien Daucé), Insula Orchestra, Ensemble Matheus, Opéra Fuoco (David Stern) a dalších. Spolupracuje též s mnohými tělesy jako koncertní mistr/umělecký vedoucí (Les Musiciens de Saint Julien, Les Épopées, PRJCT Amsterdam, Orchestre de l’Opéra Royale de Versailles, La Palatine,Les Paladins, L’Assemblée, Collegium 1704, Czech Ensemble Baroque). V letech 2019 – 2022 vedl třídu barokních houslí na Letní škole barokní hudby v Holešově (CZ) , od roku 2023 vyučuje na letních kurzech Académie de Musique Ancienne des Musiciens de Saint Julien (Le Havre, Francie). Vystupuje jako komorní hráč či sólista ve spolupráci s hudebníky jako jsou François Lazarevitch, Marie van Rijn, Dagmar Šašková. Je zakladatelem souboru Ensemble Castelkorn, jehož stěžejním zájmem je interpretace instrumentální hudby 17. století v prostředí střední Evropy.
Foto Hubert Caldaguès.
Soubor získal hlavní ocenění Romanus Weichlein na mezinárodní interpretační soutěži H.I.F. Bibera v Sankt Florian v Rakousku a nahrál dvě desky. Lamentevole (Eloquentia, 2018) a Labyrinth Garden, které vyšlo u nakladatelství Flora v dubnu 2024 a získalo v mezinárodním hudebním měsíčníku Diapason výjimečné ocenění kritiky Diapason d’Or.
Josef Žák studoval v letech 2010 – 2012 na École du Choeur Grégorien de Paris, kde byl formován v interpretaci a dirigování gregoriánského chorálu. Od roku 2010 je členem Choeur Grégorien de Paris, v letech 2014-19 byl jeho uměleckým vedoucím.
Foto Hubert Caldaguès.
Ensemble Castelkorn, založen Josefem Žákem v roce 2016 v Paříži, je instrumentální soubor, jehož motivací je interpretovat hudbu středoevropského teritoria z období 17.století. Hlavním zdrojem jeho repertoáru je hudební sbírka biskupa Liechtensteina-Castelkorna v Kroměříži (CZ), jedna z největších sbírek hudby 17. století ve střední Evropě. V červenci 2021 získal soubor Castelkorn cenu Romanus Weichlein na Mezinárodní soutěži H. I. F. Bibera v Rakousku.
Ensemble Castelkorn vystupuje na významných pódiích barokní hudby ve Francii (Maison de la Radio France, Concerts Parisiens, Chapelle Ste-Trinité v Lyonu, Musée Jean-Lurçat v Angers) i v zahraničí (Utrecht Early Music Festival), a mělo již mnohokrát příležitost zahrát i v České Republice (Concentus Moraviae, Svatováclavský hudební festival, Olomoucké barokní slavnosti, Hortus Magicus). Ensemble Castelkorn je rezidenčním uměleckým souborem Českého kulturního centra v Paříži.
Ensemble Castelcorn v České republice: Svatováclavský hudební festival – 14. 9., Příbor, Piaristický chrám. 15. 9., Dětmarovice, Kostel sv. Máří Magdalény. FOK, Praha – 11. 3. 2025, kostel sv. Šimona a Judy.
