Když jsem přišel, kupodivu včas, 7. 2. na koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, dostal jsem se k programu až o přestávce. V tu chvíli jsem měl pocit, že je to nedobré znamení a že se stane něco nedobrého. Mýlil jsem se! Dramaturgie byla sice tradiční, ale večer byl velmi netradiční a budu na něj rád vzpomínat.
Foto Ivan Malý / FOK.
Beethovenův Houslový koncert D dur je pro řadu muzikantů vrcholem houslového repertoáru, pro některé je dokonce osudový. Josefa Špačka (ml.) pozoruji řadu let a snad se nemýlím v pocitu, že osudovým je i pro něj. Slyšel jsem jej od něho několikrát, ale provedení s FOKem a dirigentem Pietarim Inkinenem bylo jeho nejlepší. S létajícím Finem (do roku 2025 je šéfdirigentem Deutsche Radio Philharmonie, od roku 2022 hudebním ředitelem KBS Symphony Orchestra v Soulu, v letech 2015-2020 byl šéfdirigentem FOK) jej spojují stejný názor na Beethovena, na hudbu, na housle (pan Inkinen je velmi dobrý houslista, někdejší žák Zakhara Brona). Josef Špaček hrál svatý grál houslistů srdcem, ušlechtile, s empatií, jakou jsem slyšel živě jen málokdy, s opojnou grácií, přenádherným tónem podpořeným mimořádným nástrojem. (Guarneri del Gesù „LeBrun, Bouthillard” – nástroj zapůjčený společností Ingles&Hayday. Tim Ingles a Paul Hayday byli součástí Sotheby´s, kde vedli oddělení hudebních nástrojů. V roce 2004 založili vlastní firmu, která patří mezi přední světové prodejce, od roku 2012 mají specializovanou aukční síň, přičemž dále poskytují konzultační služby Sotheby´s.)
Na hře nejlepšího českého houslisty obdivuji jak dokáže bezpečnou techniku pokaždé propojit s emocemi, jak pokorně slouží hudbě a s jakým citem vnáší do interpretace svoji osobnost, což není vůbec běžné. A pokaždé mě dostane, jedno jestli je to Vivaldi, Beethoven, Brahms, Sibelius, Dvořák, Janáček, Martinů…, jeho slyšitelná i viditelná radost z hudby. Pojetí Josefa Špačka bylo v něčem střízlivé, hlavně však stylové a nepatetické, ačkoliv jeho mocný nástroj by byl jistě schopen značné tónové opulentnosti. Jinak řečeno – je blíž apollinské rovině než dionýské… Až na výjimky důsledně respektuje autograf a záměry skladatele, které jsou docela dobře analyzovatelné. Jeho hra byla bezchybná, doprovod byl více než spolehlivý, k ještě větší transparenci by prospělo menší obsazení smyčců. Pan Špaček mě velmi potěšil, že místo tradičních kadencí Josepha Joachima (napsal také kadence například ke koncertům Mozarta, Viottiho a Brahmse), jež jsou sice kouzelné, ale nevynalézavé, zvolil kompozičně skvělé, málo hrané a vtipné kadence Alfreda Schnittkeho! V detailech to byla vlastně netradiční interpretace. Podobě zajímavý byl v drobnostech i sólový přídavek: Bach – Gavotte en Rondeau. Velmi lituji, že ačkoliv umění Josefa Špačka má už globální úroveň, mediálně globální není.
Ivan Malý / FOK.
Čajkovského Symfonii č. 4 f moll novináři a někteří odborníci označují jako „osudovou“ a přirovnávají ji k Beethovenově Páté symfonii, což je poněkud nadnesené – kvalitou, strukturou i okolnostmi vzniku, i když oba tvůrci se po svém ve vlnách vypořádávali s depresemi.
Výklad pana Inkinena byl přesný a emočně silný, což dokázal na orchestr přenést a inspiroval jej k pozoruhodnému výkonu. K dokonalosti chyběly maličkosti – například smyčce v první větě ne vždy fráze dodýchávaly, cella měla být v druhé větě transparentnější, pizzicato smyčců ve Scherzu virtuóznější, snovější pianissimo. Báječná sóla měli někteří vedoucí skupin (lesní roh, cello), interesantní byly žestě v melodicky vlezlém úvodu a ve finále. Další důkaz přibližně desetiletého kvalitativního růstu orchestru.
Bylo to skutečně mimořádné provedení hudby, která je jednou z nejoblíbenějších skladeb romantismu pro miliony příznivců včetně Vladimira Vladimiroviče Putina, pro něhož je tato symfonie reprezentantem ryzího Ruska. To byla pro mě spíše varovná coda Osudu.
Foto Ivan Malý / FOK.
