Připomínka vzniku tzv. Sametové revoluce 17. listopadu 1989, kterou tradičně pořádá Česká filharmonie má vždy slavnostní rámec, kdy se v Rudolfinu objeví řada politiků a byznysmenů, které tam jinak nevídávám, Dvořákova síň je nádherně vyzdobená ve státních barvách a citlivě nasvícená. Dva tradiční řečníci (generální ředitel ČF, ministr kultury) byli tentokrát obohaceni o ředitele Nadace Člověk v tísni, který byl na konci roku 1989 jedním ze studentských vůdců; státní hymnu Česká filharmonie zahrála pod vedením dirigenta Petra Popelky, což bylo výborné rozhodnutí pořadatele, neboť je to největší současný dirigentský talent a má věkově jubileu mnohem blíže než stávající umělecký ředitel orchestru.
Fota Petr Chodura.
Ovšem důležitější byl hudební obsah večera. Ten byl kvůli výročí a Roku české hudby „domácí“ a přitom světový. V Dvořákově síni zněla hudba Smetany, Suka, Martinů a Janáčka.
Předehra ke Smetanově opeře Dvě vdovy byla zahrána na úrovni, jakou bych v žádném divadle neuslyšel. Orchestr mě příjemně překvapil! Snad někdy dojde k nahrávce celého díla s týmž dirigentem. Sukovu Fantazii pro housle a orchestr jsem slyšel od Josefa Špačka několikrát a 16. listopadu, možná ovlivněn výjimečností večera, mi přišlo, že jeho guernerky zpívaly snad nejintenzivněji. Kantilény byly omamné, náročná virtuozita byla sebejistá a kdyby vznikala nahrávka, režisér by musel vracet jen kvůli dvěma detailům. Orchestr skvěle „doprovázel“ a komunikace s dirigentem a sólistou byla bezchybná. Pan Špaček se pro mě dostává do docela vzácné úrovně, kdy jej poznám po deseti taktech, což je u houslistů poměrně vzácné.
Poté jej na pódiu vystřídal Antoine Tamestit, aby přednesl Rapsodii-koncert pro violu a orchestr a stal se malý zázrak, kdy Francouz zahrál typicky českou hudbu, substituci stesku po domově, asi nejčeštěji, jak jsem kdy slyšel. Byl to okamžik, kdy se jakoby zastavil čas a já s pokorou naslouchal geniální Hudbě a pravděpodobně nejlepší viole (Stradivari). Kvůli oběma sólistům jsem rád, že jsem byl ten večer ve snobském Rudolfinu (část jeho publika trestuhodně zbořilo po konci volné věty tajemství hudby Martinů potleskem). Znalí posluchači bouřlivě tleskali a potěšený pan Tamestit si pozval na pódium pana Špačka, aby si společně zamuzicírovali první větou z Martinů Madrigalů.
Martinů byl vrcholem večera, jakkoli provedení Janáčkovy Sinfonietty bylo velmi sugestivní – dynamikou, frázováním, nečekanými akcenty, občas na Českou filharmonii úžasnými pianissimy, což platilo i u Martinů.
Byla to skutečně znamenitá oslava státního svátku a svobody, kterou dnes máme, a věřím, že i naděje a víry, že budeme pečovat o demokracii nejen u nás, ale v celé Evropě (hlavně mladí lidé, protože politici toho dělají nedostatečně).
Luboš Stehlík
