Vloni v srpnu uplynulo 95 let od úmrtí Leoše Janáčka a letos  v červenci si hudební svět připomněl 170 výročí jeho narození. V roce 2023 vydalo nakladatelství Supraphon speciální kompilaci nahrávek jeho děl, jejímž editorem byl Patrick Lambert, mimořádný znalec nahrávek české hudby. Redakce

Patrick Lambert ve své knihovně.

Je milovníkem české hudby, což mohli během jeho dlouholetého působení v BBC zažívat britští posluchači. Po projektu Many loves of Antonín Dvořák (= Mnoho lásek) totiž Supraphon vydal 4 CD Many passions of Leoš Janáček (= Mnoho vášní), které Patrick Lambert dramaturgicky sestavil.

Leoš Janáček patří k lidem, kteří mají dar otevírat nám ostatním svět hudby.

Patricku, Janáčkovu hudbu máte rád, znáte ji do hloubky. Přesto – bylo pro vás vytváření janáčkovských cédéček něčím objevné?

Samozřejmě. Bylo to pro mě znovuobjevování, i když můj vztah k Janáčkovi začal před mnoha desítkami let. Tehdy jsem ho začal poslouchat a do jeho hudby se zamiloval, pak jsem začal sbírat nahrávky a vytvářet si ucelenější obraz o jeho tvorbě. Jsem vděčný Supraphonu, který v 50. a 60. letech 20. století cítil velkou zodpovědnost za nahrávání Janáčkova díla a velmi oddaně se mu věnoval. Západní nahrávací společnosti v tomto ohledu potřebovaly výrazně víc času, než se probudily.

Když jsem byl požádán, abych vytvořil janáčkovský výběr, který jsme pojmenovali Many passions of Leoš Janáček, dlouhé hodiny jsem seděl ve svém archivu a Janáčkovo dílo znovu poslouchal. Opět jsem si uvědomil, jak nádherná a silná hudba to je. A to i v případě méně známých nebo téměř neznámých kusů, které člověk obvykle nepotřebuje poslouchat zase tak často. Najednou vás něčím chytí a vy je chcete poslouchat znovu a znovu; v angličtině máme pro tuhle hudbu, kterou nemůžete dostat z hlavy výraz „earworm“ (doslova ušní červ – pozn. red.). Ale popsal bych to ještě jinak: Janáčkova hudba jde přímo do duše a vy si ji chcete znovu a znovu zpřítomňovat. Platí to vlastně i obecněji o české hudbě. Co na ní obdivuji a co se mnou rezonuje: jak je bezprostřední a silná ve vyjadřování lidských citů.

Co z méně známých Janáčků patří k těm nedávným objevům?

Člověk zase tak často neposlouchá lidovou hudbu, kterou Janáček sbíral. Ty ryzí lidové melodie jsou tak nádherné! Pozornosti všech bych doporučil Ukvalskou lidovou poezii v písních, která mě nepřestává dojímat. A také Lidová nokturna. My je máme v nahrávce Českého pěveckého sboru s Janem Kühnem z roku 1957. Tyto písně jsou velmi repetitivní, hudba jednotlivých slok zůstává pořád stejná, ale možná i to se podílí na mocném účinku, který cítíte, když se do nich opravdu zaposloucháte. I když netrpělivý moderní člověk bude mít možná dojem, že toho opakování je tam až příliš…

Když člověk poslouchá Mnoho vášní, v některých kapitolách je svědkem té obrovské proměny Janáčkova hudebního vyjadřování. Často se o tom mluví, ale tady to můžeme v jakési zkratce slyšet a prožít.

Snažil jsem se, aby každá kapitola měla chronologickou kontinuitu, díky které si můžeme uvědomit, jak se skladatel vyvíjel. Pro mě je ten zlom okolo Její pastorkyně. Janáček na ní, jak známo, pracoval velmi dlouho, v době její brněnské premiéry v roce 1904 mu bylo už 50 let. V té době se proměňuje jeho hudební řeč a on přestává být skladatelem 19. století a přerodí se do tvůrce moderní hudby.

Jak popsat jeho hudební řeč před tímto zlomem?

Je to samozřejmě velmi dovedné a zručné komponování, ale značně konzervativní. Nezapomeňme, že Janáček dlouho pobýval v mnoha vlastně konzervativních prostředích. Ve Starobrněnském klášteře, na pražské Varhanické škole, na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni… Potřeboval hodně času a podnětů, aby se osvobodil. Krásně je to vidět na jedné z kapitol našeho CD, která se jmenuje Náboženské kořeny. Začíná Předehrou g moll pro varhany, což je takový novobachovsky polyfonický kus z roku 1875. Janáčkovi tedy bylo 21 let. A kapitolu uzavírá jiná Janáčkova varhanní skladba: Postludium z Glagolské mše, dílo dvaasedmdesátiletého skladatele. Hudba vzrušená a horečná. Jak obrovskou cestu Janáček ušel mezi těmito dvěma kusy a jak velký stylový rozdíl to je!

Je to silné, jak dokázal najít svoje vlastní, naprosto originální a unikátní vyjádření…

Ano. Mám mimochodem nahrávku Foersterovy stejnojmenné mše, taky Glagolské, kterou skladatel napsal v roce 1923, tedy tři roky před Janáčkem. Není špatné si ji poslechnout, je polyfoničtější a odehrává se v takovém klidném a zbožném palestrinovském duchu. Ale osobitost Janáčkovy Glagolské je nesrovnatelná. U této skladby je samozřejmě otázka, jestli pojednává o religiózních věcech. Myslím, že je především o Janáčkově lásce k životu, k tomu, co je tady dole na zemi. Protože Janáček byl zakořeněný v zemi. Cítíte to, když jste na Hukvaldech a vdechujete stejnou vůni lesa, kterou miloval i on. Anebo v Luhačovicích, které jsme mnohokrát navštívili s mojí paní Jarkou. To jsou místa, kde člověk začne rozumět Leoši Janáčkovi, tomu, co ho podněcovalo a jak moc měl rád život. Pro Janáčka nebylo snadné najít duše, které by mu rozuměly. Tím spíš, že se vydal tou svojí osobitou, originální, tvrdohlavou cestou, která dodnes u některých vyvolává pozdvižená obočí. Co teprve před 100 lety!

Bolestné určitě bylo neporozumění mezi ním a jeho ženou Zdenkou. Třeba pěvec Stanislav Tauber dává ve svých vzpomínkách najevo, že Zdenka nebyla na takové intelektuální úrovni jako Janáček, nesdílela s ním některé jeho zájmy, a hlavně začala být od určité doby velmi sarkastická ohledně jeho komponování. Proč její muž pořád píše noty, které nikoho nezajímají? Tenhle přístup, že komponováním vlastně ztrácí čas, musel být pro tak citlivého člověka, jakým Janáček byl, velmi zraňující.

A on byl extrémně citlivý. Jeden z jeho žáků vzpomíná, jak zažil Janáčka před premiérou některých jeho děl ve velmi úzkostných stavech z toho, jak bude jeho hudba přijata. Protože mu na tom přirozeně extrémně záleželo. Pak ale nastal ten další ohromný průlom v jeho životě: pražská premiéra Její pastorkyně v roce 1916, po které jako by Janáček začal žít úplně nový život. To, že bylo jeho dílo uznáno, je jeden ze silných impulzů. Další byl, že potkal Kamilu Stösslovou, která se stává až do samého konce Janáčkova života jeho múzou. Do třetice je to vznik samostatného Československa. Myslím, že to pro Janáčka byly tři absolutně důležité věci, které způsobily, že se nezastavil, ale pořád psal a psal a pokračoval s neuvěřitelným elánem v tvůrčím rozletu, který známe od málokterého z hudebních skladatelů. On byl úžasná osobnost, kterou člověk musí obdivovat.

Víte, já se také snažím s velkou energií a láskou vytvářet různé projekty, jako jsou třeba tyhle janáčkovské Mnohé vášně, ale je mi hodně let a je to někdy náročné. Ale on byl tak rázný, energický a tak plný života, že tvořil se stálou radostí.

Manželé Lambertovi.

Jedna z kapitol je věnovaná Janáčkovu vztahu s Antonínem Dvořákem. Co tyto dva muže propojovalo a v čem byli jiní?

Hlavní rozdíl vidím v tom, že Dvořák byl zbožný, skromný a spokojený člověk, zatímco Janáček v sobě měl jakousi věčnou nespokojenost, kterou na jedné straně dost trpěl, ale také z ní dokázal těžit. Pak jsou pochopitelně věci, které oba skladatele propojují, vztah k lidové hudbě, slovanské nadšení… Ale nemyslím třeba, že by byl Dvořák tolik zaujatý politikou jako Janáček. Byl víc tradiční ve svém přístupu, nezáleželo mu tolik na tom, aby byl „pokrokovým Čechem“, což pro Janáčka naopak mělo svůj význam. On chtěl mít prst na tepu doby.

Dvořák měl také velkou rodinu, které byl oddán…

…zatímco Janáček ztratil svoje děti a rodinu jako by pořád hledal. Břetislav Bakala vzpomínal, že se k mnoha svým žákům choval, jako by byli jeho synové. A i v dopisech Kamile najdeme Janáčkovy věty, jak moc by chtěl mít syna. Antonín Dvořák také ztratil děti, ale našel určitou podobu náboženské útěchy, která mu umožnila tu ztrátu přijmout. Navíc po smrti prvních tří se jim narodilo ještě pět dětí. Janáček se nikdy nesmířil s úmrtím synka Vladimíra a dcery Olgy a myslím, že za jejich smrt nikdy nepřestal – aspoň zčásti – vinit Zdenku.

Když jsme Janáčka společně poslouchali, často jste zmiňoval, že máte rád harmonickou stránku jeho hudby.

Ano, jsem mužem harmonie. Harmonie pro mě tvoří esenci hudby mnohem víc než melodie. Melodie bez harmonie mnoho neznamená, protože potřebuje napětí a uvolnění, které přináší právě harmonie. Harmonie také posouvá hudbu dopředu a má vliv i na rytmus. U Janáčka je zajímavé, že často dlouho drží jednu harmonii. To je velmi troufalé, protože tím riskuje, že ztratí napětí i posluchačovu pozornost. Ale jemu se přitom daří udržet drama. Ve Věčném evangeliu je nádherný moment, kdy Janáček dlouho nechává znít jednu harmonii a pak ji najednou změní, a je to úžasné. Ta změna ale působí spíš instinktivně, ne nijak těžce promyšleně.

Na 4 CD Mnoho vášní Leoše Janáčka je přehlídka českých interpretů od Václava Talicha a Břetislava Bakalu přes Libuši Domanínskou a Bena Blachuta, Antonína Tučapského a Jana Šoupala až po Josefa Suka, Jana Panenku a desítky dalších. Často říkáte, jak je jejich interpretace krásně slovanská. Co tím vlastně myslíte?

Slovanská duše je pro mě hodně spojená s něhou, citovostí a vášnivostí. U českých interpretů mám často pocit, jako by tuto „slovanskou duši“ nemuseli složitě hledat a byla pro ně něčím přirozeným, s čím se identifikují a vynesou to na světlo. Z toho důvodu mám třeba rád nahrávku Po zarostlém chodníčku od Radoslava Kvapila. Jak dokáže frázovat, sem tam umístit malou pauzu, jak dokáže nespěchat, nechává hudbu mluvit a posluchači dává prostor Janáčkovu hudbu opravdu uslyšet. Je to možná určitý druh rubata, které ale nikdy není mechanické a které interpret hledá svojí duší.

Janáčkova hudba potřebuje oddané interprety, kteří s ní soucítí a kteří jí rozumějí. Myslím, že k takovým osobnostem patřil Václav Talich. Ostatně jeho velkou touhou bylo, aby Češi Janáčka docenili. Nesmíme zapomenout, že chtěl z Příhod lišky Bystroušky učinit běžnou součást repertoáru pražského Národního divadla.

Osobně si myslím, že v Praze není Janáček přijímán tolik jako v Brně. V Praze jsme mockrát zažili janáčkovská představení, kde bylo hlediště přece jen trochu moc prázdné. To je určité zklamání a vypadá to, že Janáčkova hudba je pro posluchače pořád obtížná. Anebo jsou ovlivnění předsudky, které o Janáčkově hudbě pořád přetrvávají. Jako třeba, že není melodická. To ale přece tak není! Když člověk poslouchá Její pastorkyni, je tam hodně melodií. Pravda je, že možná není snadné procítit melodie v Janáčkových pozdních dílech, třeba ve Věci Makropulos. Je to navíc zvláštní druh melodií, nikdy nejsou sentimentální, což je myslím bytostná součást Janáčkovy tvorby. Stejně jako Dvořákovy. Je tam vždy něha a jemnost, nikdy sentimentalita nebo kýč.

Na 4 CD je mnoho nahrávek z 50. a 60. let, o kterých se dnes často mluví jako o historických. Někdo může mít dokonce pocit, že tím, že nejsou po technické stránce srovnatelné s dnešními nahrávkami, jsou už překonané a nic zásadního už nepřinášejí…

Dodnes blahořečím Jaroslavu Šedovi, který se stal v roce 1953 ředitelem Supraphonu. Byl oddaným a systematickým iniciátorem mnoha janáčkovských nahrávek. Když se podíváme, čeho dosáhl během první dekády svého působení, je to neobyčejně působivé. V katalogu Supraphonu se tak objevilo mnoho nahrávek Janáčkovy hudby a já jsem některé z nich s velkou radostí použil. Jedním z unikátů je nahrávka Janáčkova klavírního Capriccia s klavíristou Otakarem Hollmannem, který byl za první světové války opakovaně raněn do pravé ruky a požádal Janáčka o skladbu pro klavír levou rukou. Janáček nakonec dílo stvořil a Hollmann ho v roce 1928 premiéroval. A Supraphon s ním v roce 1956 pořídil nahrávku. Upřímně jsem nikdy nepochopil, proč od té doby už nikdy nevyšla, ale vypadá to, jako by si následující generace neuvědomovaly historickou hodnotu takového snímku. Je to přece svým způsobem autentické provedení tohoto díla! Obecně je pro mě síla historických nahrávek v tom, že zachycují určitý okamžik v čase. Zachycují interpretační tradici a to je velmi hodnotné. Nejde o to, že si nějaký jeden sběratel užije nad historickými nahrávkami s jinými sběrateli. Věřím, že oslovují univerzálně, a vždycky je rád sdílím s lidmi, kteří milují hudbu. Bojím se také, že kdybych na ně neupozornil, někde v archivech by na ně sedal prach a nikdo by tyto poklady nedocenil.

A moderní nahrávky?

Ty jsou často skvělé, mají výborný zvuk, ale myslím, že přibývá nahrávek, které jsou jenom hladké a profesionální. Nemají takovou osobitost, kterou nacházím na starších snímcích. Nikdy bychom neměli zapomenout, že tady jsou, protože jsou cenné, krásné a pořád oslovující!

Proč se dnes ztrácí osobitost?

Na to je těžké odpovědět. Ale když vezmete třeba starší operní nahrávky Supraphonu, je na nich znát, že byly do studia přenesené přímo z divadelního jeviště, kde je měli všichni pěvci dokonale zažité a milovali je. Byli na sebe taky zvyklí, uměli spolupracovat. Mimochodem některá z těch představení jsem měl to štěstí vidět, když jsme s mojí matkou v roce 1964 navštívili Edinburský festival. Čeští umělci tehdy přivezli Z mrtvého domu a Káťu Kabanovou, úvody k představením dělal Pavel Eckstein. Titulní roli Káti zpívala Libuše Domanínská a já dodnes vzpomínám, jak nádherné to bylo. I atmosféra této opery, která je velmi zvláštní, nepodobná jakékoli jiné Janáčkově opeře.

Máte nějakou zvlášť oblíbenou Janáčkovu operu?

To je těžká otázka, na kterou obvykle odpovídám – nejvíc miluji tu, kterou právě poslouchám. Mám slabost pro Jenůfu, protože ona byla můj vstup do Janáčkova operního světa. Vzpomínám, že jsem si ji vypůjčil v jedné londýnské knihovně na několika gramofonových deskách a ta hudba mě neuvěřitelně zasáhla. Janáček v tomto díle vytváří tak zvláštní náboj a má takový cit pro drama, že to člověka nepřestává uchvacovat. Po čase jsem desky vrátil, a když jsem si je pak chtěl vypůjčit znovu, řekli mi, že je museli vyřadit, protože byly poškrábané. To pro mě bylo zničující. Tehdy totiž nebylo moc jiných možností, jak si Jenůfu poslechnout, než na supraphonské nahrávce z roku 1953. Když jsem pak byl s matkou na Pražském jaru, nejprve v roce 1963 a pak i 1965, slyšeli jsme Jenůfu v Národním divadle. Beno Blachut ještě pořád zpíval Lacu. Já ale hlavně toužil po nahrávce a snažil se ji sehnat ve všech supraphonských obchodech. Problém byl, že jsem se ptal na Jenůfu a tady všichni říkali Její pastorkyňa, takže odpověď dávaná mladému Angličanovi ve všech obchodech byla typická: „Nemáme.“ Nakonec jsem kdesi sehnal hroznou kopii, ale nějak jsem ji pak v Londýně vylepšil. A pak přicházely modernější nahrávky. Dodnes miluji tu, která vznikla v koprodukci s EMI, v hlavní roli Libuše Domanínská, diriguje Bohumil Gregor.

V supraphonském boxu je i kapitola Česká věc – politika a vlastenectví. Připomínáte tam také Janáčkův vztah k Tomáši Garriguovi Masarykovi…

Janáček byl velkým Masarykovým obdivovatelem. A jsou s ním přímo spojena dvě jeho díla. Symfonická báseň Balada blanická komponovaná při příležitosti Masarykových 70. narozenin a provedená na Brněnské konzervatoři v roce 1920. A potom Výlety páně Broučkovy, které psal Janáček za války jako patriotické dílo, ale provedené bylo až po ní. Když v roce 1919 vyšla partitura, byla nadepsaná slovy: „Věnováno osvoboditeli českého národa presidentu Dr. T. G. Masarykovi“. Musím připomenout také sérii článků, ve kterých Janáček sleduje Masarykovu návštěvu v Brně se zápisníkem v ruce a zachycuje prezidentovy nápěvky mluvy. Masarykovské téma bylo pak samozřejmě potlačené komunisty. Vzpomínám, jak mi kdosi ukazoval školní učebnici, kde byla začerněná každá zmínka o Masarykovi – a že jich tam bylo. Někdo si s tím musel dát práci, protože to všechno muselo zmizet. A totéž se týkalo i všech janáčkovských propojení s Masarykem. Jsem přesvědčený, že Masaryk a Janáček byly dvě vůdčí osobnosti nové republiky. První z nich byl hlavou, druhý srdcem Československa.

Někdy ve 2. polovině 80. let 20. století jsem se dověděl, že londýnská School of Slavonic Studies chystá konferenci věnovanou TGM. A jako „typický Lambert“ jsem se jich samozřejmě zeptal: „Víte o vztahu TGM a Leoše Janáčka?“ – A oni: „Ne, ale napište nám o něm.“ A tak jsem se tomu dost intenzivně věnoval. Mimochodem když byl Janáček v roce 1926 na zájezdě v Londýně, School of Slavonic Studies osobně navštívil a skupinka dětí mu tam zazpívala lidové písně.

Když jsem svůj příspěvek připravoval, požádal jsem Alenu Němcovou, dobrou duši a spojenkyni v Janáčkově archivu, o rešerši ohledně Janáčkových politických názorů. Chtěl jsem být co nejpřesnější, i proto, že se konference měli zúčastnit i někteří profesoři z Československa. Nakonec nepřijeli, protože jim to komunistický režim na poslední chvíli neumožnil.

Nikdy ale nezapomenu, když na konferenci zavítaly Masarykovy vnučky Herberta a Anna. Přišly za mnou a bylo vidět, jak jsou potěšené a hrdé, že se taková konference v Londýně může uskutečnit, zatímco v Československu je jejich dědeček zcela absurdně persona non grata. Konference měla hezkou dohru. Po nějaké době vyšel třísvazkový sborník – v Československu mezitím proběhal Sametová revoluce – a jeho prezentace proběhla při londýnské návštěvě prezidenta Václava Havla. A já byl velmi hrdý, že ve sborníku mohl vidět i můj článek.

O vztahu Janáčka a Masaryka se obecně pořád málo ví, to se komunistům bohužel podařilo. Ale možná taky máme tendenci vytvářet si zjednodušené představy a jsme v pokušení v celém prvorepublikovém období vidět vedle Janáčka jedinou postavu: Kamilu Stösslovou. Masarykovi samozřejmě nenapsal stovky dopisů, ale to vůbec neznamená, že tam nemohlo být určující duchovní pouto…

Domnívám se, že Masaryka a Janáčka velmi silně spojovalo téma osobní svobody. To byla také poslední slova mého londýnského příspěvku. Připomínal jsem jednu janáčkovskou příhodu z Hukvald, kdy malý chlapec potkal skladatele, který měl něco v dlani a povídá klučinovi: „Podívej!“ A když dlaň otevřel, byl v ní ptáček, který z ní vyletěl do lesa. Janáček pokýval šedivou hlavou a řekl: „Nezapomeň… Osobní svoboda, to je základ veškeré tvořivosti!“ Mám tuhle příhodu moc rád, je pro Janáčka velmi charakteristická.

Na našem projektu připomínáme tento rozměr působivým místem z Janáčkovy Káti Kabanové, kde se zpívá o tom, jak krásné by bylo létat jako ptáci – mít takovou svobodu… Vzpomínám i na scénu v opeře Z mrtvého domu, kde je mladý vězeň Aljeja tázán, jakou část Písma má nejraději. A on říká, že to místo, kde Kristus „praví: odpouštěj, neubližuj, miluj! Dělal velké divy! Ptáka z hlíny sdělal, vdechl na něj a on vzlétl… a on vzlétl!“

Janáček byl umělcem, který také varoval. Proto myslím, že si vybral Dostojevského předlohu, kde je politický vězeň odsouzen k těžkým pracím na Sibiři. Janáček ukazuje, v jakém zoufalství a mizérii tam lidé žili. Bylo to velmi aktuální s ohledem na to, co v Rusku právě dělal Stalin. A takovéto příběhy se bohužel dějí i o sto let později v putinovském Rusku, kde se člověk velmi snadno stane politickým vězněm, což je opravdu otřesné.

Kapitoly na 4 CD Mnoho vášní Leoše Janáčka a některé z nahrávek

Lidová tradice

Moravská lidová poezie v písních s Teodorem Šrubařem, Libuší Domanínskou a Alfredem Holečkem – Slezské písně s Benem Blachutem – Ej, mamko, mamko z Její pastorkyně se sborem a orchestrem Janáčkovy opery pod taktovkou Františka Jílka.

Česká věc – politika a vlastenectví

70.000 a Česká legie pro mužský sbor s Pěveckým sdružením moravských učitelů a sbormistry Janem Šoupalem a Antonínem Tučapským – Capriccio pro klavír levou rukou a dechový soubor s Otakarem Hollmannem, Dechovým souborem ČF a Jarmilem Burghauserem – Balada blanická s Brněnskou filharmonií a Břetislavem Bakalou.

Rodina

Ukvalská lidová poezie s Pražským filharmonickým sborem a Josefem Veselkou – Adagio d moll s Pražským komorním orchestrem a Břetislavem Novotným – Elegie na smrt dcery Olgy s Ivem Žídkem, Janem Panenkou, Pěveckým sborem Čs. rozhlasu a Janem Kasalem.

Život a příroda

Mám křídla dnes a písně ptáka z opery Osud – Víš, co mi napadlo? Povídám, proč lidé nelétají? z opery Káťa Kabanová – Před svítáním z operní svity Výlety páně Broučkovy se Symfonickým orchestrem FOK a Jiřím Bělohlávkem – Revírníkův monolog ze závěru Příhod lišky Bystroušky se Zdeňkem Kroupou.

Přátelství s Antonínem Dvořákem

Čtveřice mužských sborů s Akademickým sdružením Moravan a Josefem Veselkou – Dumka c moll s Josefem Sukem a Janem Panenkou – Šumařovo dítě s Filharmonií Brno a Jiřím Waldhansem.

Ženy

Co chvíla z Její pastorkyně s Martou Krásovou – A brzo přišel teskný dozvuk všeho z opery Osud s Libuší Domanínskou – Svita z Příhod lišky Bystroušky s Českou filharmonií a Václavem Talichem – Symfonie Dunaj s Janou Jonášovou, Janáčkovou filharmonií Ostrava a Otakarem Trhlíkem.

Ruská literatura

Pohádka pro violoncello a klavír s Františkem Smetanou a Jiřím Hubičkou – Smyčcový kvartet č. 1 s Janáčkovým kvartetem – Předehra Káti Kabanové s Českou filharmonií a Charlesem Mackerrasem – Finále opery Z mrtvého domu.

Náboženské kořeny

Graduale in festo purificationis BVM a Mše Es dur s Pražským komorním sborem a Romanem Válkem – Frýdecká Panna Maria s Iljou Hurníkem – Hospodine, pomiluj ny! v nastudování Pavla Kühna – Glagolská mše s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem.

Silné obsazení BBC Radio Three po roce 1968.

Biografie

Patrick Lambert (*1943) je britský hudební publicista a dramaturg. Od září 1968 pracoval v BBC, dlouhá léta na pozici producenta vážné hudby na Radio Three. Jako milovník a znalec české hudby – nad dveřmi jeho londýnské pracovny visí zlatá cedulka „Český ráj“ – vytvořil nesčetné množství rozhlasových programů věnovaných jejím tvůrcům (Dvořákovi, Janáčkovi, Sukovi, Martinů) i interpretům (Talichovi, Kubelíkovi, Ančerlovi atd.). V roce 1983 získal Sony Radio Award za nejlepší pořad věnovaný klasické hudbě. Je autorem mnoha textů a studií o hudbě, protagonistou odborných i popularizačních přednášek a besed. V roce 2015 vyšla jeho monografie Martinů in His Time – The Recorded Legacy. Dramaturgicky připravoval profilová CD Václava Talicha, Rafaela Kubelíka a Karla Ančerla pro sérii IMG Artists Great Conductors of the 20th Century. Svými texty doprovodil desítky kompaktních disků labelů BBC Legends, Decca, Deutsche Grammophon, Dutton, Hyperion, LSO LIVE, Mercury, Nimbus, Philips, Supraphon, Testament a Warner Classics.

Petr Kadlec