S cimbalistkou, zpěvačkou, skladatelkou a učitelkou Zuzanou Lapčíkovou mě spojují dvě lásky – moravský folklor a Jan Amos Komenský.

Přistupte, slepí, neboť zde naleznete oči! Přistupte, vidoucí, neboť zde budete mít světlo.  Jan Amos Komenský

Komponuje stále psaním do partiturového listu, i když pracuje v systému Sibelius. S choreografkou Hanou Litterovou připravila třetí balet, tentokrát pro Moravské divadlo v Olomouci. „Když jsme hráli v Brně náš druhý společný balet Balady, přivedl jednou do šatny spisovatel Antonín Bajaja profesorku Věru Hofmanovou alias Květu Legátovou a přišlo sluníčko. Dáma s těžkým osudem a zajímavým životem – jako by přišel někdo z jiného světa. Povídaly jsme si a dnes po čase jsme se rozhodly, že převedeme do taneční formy dvě její literární předlohy – Želary a Jozovu Hanuli se zastřešujícím titulem Želary.“

Paní Lapčíková, od doby našeho setkání v roce 2010 se událo mnohé. Prošli jsme covidem, prožíváme krize evropské, světové, ekonomické, duchovní, mezilidské, ohrožení stability školství i kultury…

Vzpomněl jste rok 2010. Na Smetanově Litomyšli jsem premiérovala oratorium na texty Jana Amose Komenského Orbis pictus. Předtím jsem přišla za panem profesorem Petrem Fialou, mým někdejším učitelem hudební teorie a intonace a poprosila, jestli by jej se svým výtečným sborem nastudoval. Zalistoval v partituře a říkal: „Je to hezké, modální, a kdy to má, Zuzanko, být, 2011?“ Byl hodně překvapený, že už v roce 2010. Zatrnulo ve mně, protože neměl volné termíny. Nakonec se našly, ale předcházely tomu moje čtyři roky s Komenským. Rozhodla jsem se totiž, že se mistrovo dílo skutečně pokusím nastudovat. Kvůli tomu jsem jezdila za moravským komeniologem, profesorem Pavlem Flossem, který mě jemně navigoval, a když jsem se dostala na nějaké rozcestí, ukázal mi cestu. Pak jsem si vybrala část z nedokončené Pansofie z Obecné porady o nápravě věcí lidských a do té jsem vkládala podle určitých asociací a klíčů úryvky z dalších Komenského děl. Studia a pochopení, co chtěl sdělit, mi trvalo hodně dlouho.

Na vaši otázku odpovím jednoduše. V této zemi byly a ještě bude nevím kolik reforem školství, údajně novátorských učebních postupů, ale my tu máme velmi ucelený, tři sta padesát let starý fenomenální materiál, který je postavený nejen na pevných základech pedagogiky, didaktiky, filozofie, ale i lingvistiky. Po všech stránkách na tak vysoké úrovni, že člověk naší doby by něčeho takového asi nebyl schopen. Bereme to buď jako povinnou četbu, nebo to necháme prostě ležet. Už i v cizině si všímají Komenského víc než my, kteří objevujeme nějaké nesmysly.

Nejvíce vás tedy oslovuje Komenský?

Ano, ale na základě hluboké osobní zkušenosti, protože můj život po oněch čtyřech intenzivních letech s Komenským už nikdy nebyl stejný jako předtím, protože mě to tak ovlivnilo a zasáhlo, že – přiznám se vám – jsem unikala do jeho světa, kde jsem se cítila dobře a občas jsem měla problém se současným reálným světem.

V čem bylo vaše bytí po životě s Komenským jiné?

Úplně ve všem. Například Komenský byl přísný triadik, tedy vše mu zapadalo do čísla tři, což má logiku a hloubku. Vezmete-‑li to jako kompas, jak by se měla ta či ona životní situace řešit, těžko se hledají postranní řešení, výmluvy, vytáčky a obchvaty (smích).

Možná se mýlím, ale mám pocit, že vedle role matky je vaším hlavním posláním role učitelky.

Určitě se nemýlíte. Když jsem hodně koncertovala, moji kolegové mi říkávali, že je pro mě učení aristokratickým koníčkem, a měli pocit naštvanosti, že se prý povyšuji a proč učím, když to nepotřebuji. Jenže pominuli to základní – dělám to ráda. Navíc když se mi urodí hodně nadané děti, teď učím na domovské škole ve Zlíně, tak si znovu uvědomím, že v tomto kraji je nějaký silný kořen hudebnosti. (Pro sebe jsem si vyhodnotila, že vyjma Bohuslava Martinů a Jaroslava Ježka nejzajímavější skladatelé 20. století u nás pocházejí z Lašska a Valašska. (Smích.) Takže ano, cítím se být do značné míry učitelkou, protože mi to hodně dává v tom, že když chce člověk nástrojem předávat, tak dřív, než něco předvede, musí to umět nejdříve formulovat, musí si spoustu věcí definovat, pojmenovat, aby byl schopen to malému človíčku nebo staršímu středoškolákovi předat. Přirozeně pak vznikají mezi žákem a pedagogem osobní vazby a děti mě nabíjejí svojí energií a pořád mě něčím provokují.

Jaká jste vlastně učitelka?

Učím příkladem. Nějak nechápu, že může učitel sedět za stolem, učí hrát dítě na hudební nástroj a nedrží jej v ruce nebo za ním nesedí.

Jak se v době covidu učil cimbál on-line?

Zvláště v první polovině roku 2020 to bylo hodně vyčerpávající. Hlavně jsme na to nebyli technicky připraveni. Po mailu jsem posílala noty a nahrávky a po telefonu jsme konzultovali. Celkem brzy jsme měli pro on-line hodiny všelijaké přístupy – skype a jiné platformy, které rodiče dovolili. Občas někdo kameru i výjimečně vypnul, aby učitelku poškádlil… Byl to psychicky, fyzicky i energeticky vyčerpávající čas. Ale naplnili jsme jej nakonec hodně intenzivně, protože v dalším roce jsem poslala do ministerské soutěže ZUŠ pro cimbál a komorní hru asi devět dětí.

V roce 2010 jste hodně koncertovala a cestovala. Je to dnes stejné?

Jak jsem naznačila, koncertuji svátečně. Sice hraji na vernisážích, literárních čteních, školních koncertech, ale samostatné sólové koncerty jsem už před lety omezila kvůli organizaci času jednak kvůli svým dětem, jednak kvůli doznívání důsledku covidu, takže hraji přibližně dvakrát v měsíci. Prostě momentálně je menší zájem.

Je pravda, že vydáte knížku s cédéčkem?

Jak jste to objevil? Při první vlně koronaviru se mi přihodilo, že jsem měla najednou i volný čas, což se mi nikdy nestalo, začaly se mi vybavovat vzpomínky a měla jsem silný vnitřní pocit, že je musím zachytit. V té době se mi podařilo sepsat asi 120 stran souvislého textu proloženého písňovými texty, citáty, útržky. Ještě mám minimálně jednou tolik rešerší, které zatím nemám čas zpracovat, protože nejdřív musím dopsat Želary. Bude to hodně intimní knížka, především o muzice, o lidech, které člověku přivede hudba do života, o mé rodné obci Topolná, o rodném regionu a tamějších souvislostech, protože tato obec se nachází mezi Zlínem, Uherským Hradištěm, Luhačovicemi a Uherským Brodem. Důležité je pro mě rodové zasazení. No a poprvé jsem začala psát písňové formy, které nejsou na lidové texty, a každou píseň jsem věnovala členu rodiny, takže chápete, že je to velmi osobní. Vlastně nevím, jestli je to vůbec publikovatelné. Například jsem složila píseň k osmdesátinám mému kmotrovi, a když jsem mu ji zazpívala, tak možná i nějaká slza ukápla a moje maminka prohlásila – „děvčico, tebe zavřů“. Ještě nepochopila, že máme svobodu slova (smích). Takže jestli to vyjde, tak by asi u toho mělo být cédéčko. Je to ale vize nejdříve pro příští rok a bude s tím ještě hodně práce.

Celý život reflektujete a transformujete moravskou lidovou hudbu. V jakém je dnes stavu?

Miloš Štědroň prohlásil, že historicky se jakási vrstva folkloru může udržet až dvě stě padesát let, déle ne. No, asi má pravdu, že vrstva, která je zapsaná v našich moravských lidových sbírkách, zahrnuje nějakou podstatu tohoto čtvrt-tisíciletého období, ale pro mě tam prorůstají dokonce až byzantská rezidua.

Můžete uvést příklad?

Před covidem jsem vedla v Lomnici u Tišnova po tři roky sborovou dílnu na téma moravská lidová píseň jinak. Čerpala jsem z moravské lidové poezie a různě jsem ji přetvářela, takže na každý ročník jsem napsala až šestihlasé sbory. Na posledním ročníku jsem to v této rozjitřené době pojala jinak a řekla jsem účastníkům, že budeme zpívat písně moravské, slovenské, polské a ukrajinské. Byla to výzva a opět jsem si uvědomila, jak to Janáček všechno vtipně charakterizoval, když zařadil moravskou lidovou píseň do okruhu východoevropské hudby. Variantu moravské písně jsem samozřejmě našla na Slovensku, v Polsku i na Ukrajině, takže jsem s tou matérií pracovala plošně. Co se týká historických průniků, tak tam opět vnímám, že když si zahrajete třeba Seikilovu píseň, zní tam nápěv z Horňácka. Takže zvláště u parlandových písní jsou velmi starobylé hudební principy.

Mimochodem šla jste i cestou třeba Janáčka a zapisovala písně?

V době studia etnologie jsem sbírala písně u třech nebo čtyřech starých zpěváků a nejucelenější byla sbírka asi devadesáti písní od Boženy Sedláčkové na Částkově, což je dědina blízko mé rodné obce a regionálně už nespadá do mého Dolňácka, ale na Luhačovické Zálesí, kde významně sbíral Janáčkův pokračovatel Josef Černík, a s tříděním repertoáru mi pomohla profesorka Zdeňka Jelínková, která mi poradila, že nejúčelnější by bylo řazení podle taneční funkce a podle obřadů. A hodně písní jsem zapsala u mojí babičky a u starých kapelníků dechových hudeb, které byly zpočátku štrajchové.

Bohužel neznám celou vaši tvorbu. Umíte někdy vyjít z moravského hudebního sevření a napsat hudbu, která by byla jiným světem?

Už jsem hovořila o Komenském, takže je to určitě oratorium Orbis pictus. Tam jsem vykročila jiným směrem. Během 85 minut moravské názvuky uslyšíte, ale je to jiný svět. Mimo jiné jsem nahlédla do hornouherských kodexů a je tam hromada dalších inspirací…

Vaše hudba je svébytná, píšete si i texty. Podle mých uší jste dosáhla levelu, kdy posluchač pozná i bez zpěvu Lapčíkovou, podobně jako se pozná Martinů nebo Janáček. Jste si toho vědoma?

To je to, co je na každé umělecké individualitě cenné. Snažit se nebýt plagiátorem, ale najít si vlastní cestu a pokusit se přinést vlastní vyjadřovací prostor a pokusit se jej oživovat. To mě celý život láká.

Mám rád moravskou lidovou hudbu, ale nejsem si jist, jestli je pro ni ve století digitálu a umělé inteligence místo.

To je veliký oříšek. Zaprvé nejen v moravské, ale v celé východoevropské hudbě je úzké propojení textu s nápěvem včetně variant. Samozřejmě druhá světová válka to zastavila, protože pak došlo s nástupem nového politického systému k totálnímu rozpadu sociálních a ekonomických vztahů. Starý svět, který píseň reflektuje, víceméně zmizel. Tedy hlavně svět 17. století, protože dějiny moravského markrabství se kvůli problémům s Turky a podobně lišily od dějin českého království. Vezměte si tento text z té doby: „Za humny býváme, ale nic nemáme, všecko nám zebrali, aj co sme nemali. Krávy by bučaly, svině by kvičaly, koně by rechtali, keby sme jich mali.“ Ale to vlastně popisuje i situaci po roce 1948. Vlastně tento svět, kdy lidé žili nějakým usedlým zemědělským způsobem života, definitivně zmizel. No a moje kolegyně se ptaly, proč nezlidověly nové písně. Odpověděla jsem, že je to jednoduché – ztratily se funkce. Klíč ke zlidovění, který ukázal už František Sušil, kdy nikdo od jeho doby už nedokázal udělat kategorizaci písní podle funkce. Lidové písně geniálně zasadil a určil k nim archetypy. Takže například nemůže zlidovět píseň Ty hvězdičko červená Stalinovi nesená, protože neexistuje archetyp pro lidovou píseň o kultu osobnosti. Nemůže zlidovět píseň Ta družstevní pračka dobře pere, ale může zlidovět milostná Prala som ja na potôčku prala som, pýtal sa ma šuhajíček či ja som. Rozumějte, kaž-dá píseň musí být zasazena do nějakého archetypálního vzoru. Takže ano, Ty si Janko, ty si zbojník nebo Vínečko bílé zlidoví, i když jsou to písně z 20. století, protože zapadají do archetypů. Co ale s tím, když archetypy v polovině minulého století do značné míry zmizely?

Jaká tedy bude funkce lidové hudby?

Nostalgická. Je to něco, co v sobě neseme, cítíme to, je to nějaký transgenerační přenos… Kolikrát se mě ptali – proč jsou moje písně smutné? Jak já to mám vědět? Moje prababička pocházela z dědiny Halenkovice. Za třicetileté války došlo na Valašsku k velkému povstání proti vrchnosti a církvi a 350 Valachů pochytali, umučili, popravili, upekli na rožni a nevím co všecko. Ty, co neumučili, vysídlili. A Halenkovice byly jednou z dosídlených obcí vysídlenými Valachy, a když tam i dnes dojedete, hřbitov vypadá stejně jako na valašské Hrubé Lhotě Jana Karafiáta. Lidi i tyto věci nesou geneticky v sobě, předávají si to po generace, modální nápěvy jsou tklivé, a možná proto je často taková i moje hudba. A navíc některé balady z toho kraje nejsou o tom, co se tam stalo, ale mají očistnou, psychologickou funkci, vznikly často z potřeby nějak zpracovat otřesný zážitek… Takže nostalgie.

Roger Scruton napsal, že se člověk už nemůže identifikovat s lidovým oděvem, zpěvem a tancem, protože to neodpovídá jeho životnímu stylu, naší době internetu a umělé inteligenci. Těžko můžeme vstoupit do dějů před čtvrt tisíciletím. Můžeme se do toho jen situovat. Takže role lidové hudby v tomto století bude institucionalizovaná. Individuálně bude sloužit za inspirační zdroj, jak je tomu už od poloviny 19. století.

Věříte v její budoucnost?

Na Moravě určitě, protože téměř každá obec, každá škola chce mít svůj soubor, kapelu. Za mého dětství byla spousta lidí, kteří měli svůj vlastní náhled na folklor, repertoár získaný z autopsie neovlivněný žádným médiem nebo vzděláním, ale dnes nic takového už téměř neexistuje. Svébytní jedinci jsou dnes reziduem. Bude to nejspíš sociologický jev.

Pocházíte z Dolňácka. Je nějaké místo, které je vám obzvláště blízké?

Určitě je to celá farnost Bílovice, pod niž jako dědina spadáme, což je sedm obcí a kaž-dá je něčím specifická, repertoárem, oděvem. Asi je to i tím, že jsem měla předky z několika obcí této farnosti. A jistě bych k nim přiřadila i Halenkovice, k nimž mám rodový vztah.

Promiňte nezdvořilost. Jak chcete jako člověk i hudebnice prožít zbytek života?

Moc ráda bych žila jako Jarmila Šuláková. Jarka téměř do posledního dechu dokázala zpívat, rozdávat energii a muzikou naplno žít. Nedovedu si představit, že bych toho byla schopna v tak vysokém věku, a nevím do jakého věku se mi bude chtít na pódium chodit, ale měla jsem v ní poměrně dobrý vzor.

V roce 2010 jste mi řekla, že je-li „hudba interpretována a přijímána srdcem, může předávat sílu a energii“. Platí to i v roce 2024?

Platí to neustále. Do bookletu jedné z mých desek mi Miloš Štědroň napsal pointu jednoho barokního textu: „Hudba sílu dává.“ Ono to platí v každé době. Přiznávám, že hudba je pro mě neškodnou drogou, která mě jednak nesmírně obohacuje, jednak mi bere spoustu času. Je to ale můj způsob života.

Kterou z myšlenek, které vás v této zvláštní době provázejí, byste mohla sdílet s lidmi, kteří právě čtou tento článek?

Myslím, že je to část textu z Komenského Mundus moralis: „Musí být zastaveno všechno, cokoli může nějakým způsobem lidskou společnost znepokojovat, zaplétat a obtěžovat nebo trhat svazky obecného i soukromého bezpečí.“ Ten pacifistický text je dokonalý a univerzální pro jakoukoli dobu.

Luboš Stehlík