Foto Petra Hajská
Otec Jiří Fišer a jeho synové Jan a Jakub jsou nejslavnější a dle mého mínění umělecky nejzajímavější současnou hudební rodinou České republiky.
Stává se, že syn nevyjde ze stínu otce. Takoví otcové byli a jsou i v klasické hudbě, například Johann Sebastin Bach, David Oistrach, Daniel Barenboim, Yehudi Menuhin nebo Ivan Klánský. Jsou však otcové, kteří mají to štěstí, že je děti pozitivně zastíní a posunou rodovou štafetu dál, například Leopold Mozart, Erich Kleiber, Arvīds Jansons, Neeme Järvi a také Jiří Fišer.
Jiří Fišer
Je špičkovým učitelem houslí, synové Jan a Jakub patří v Česku mezi nejlepší houslisty i violisty. Jeho žákem byl například Jan Mráček.
Foto Petra Hajská
Věděl jste už na začátku, že z vašich synů budou tak dobří houslisté?
Ne, ale odmalička jsem je k tomu vedl.
Jste jedním z nejrespektovanějších houslových učitelů v tomto státě. Je těžké učit tak těžký nástroj? Dá se už na počátku odhadnout, že z dítěte bude výborný houslista?
Ano i ne. Podívejte se na moje kluky. Honzovi odmalička všechno šlo jakoby samo, Kuba kráčel ve skocích a dlouho jsem netušil, že by mohl hrát jako dnes. Ani profesor Foltýn, který jej od patnácti učil, se divil, jak to šlo najednou rychle. Takže u některých žáků se dají jejich možnosti odhadnout dobře (typickým příkladem byl Jan Mráček, když jsem jej učil), jiní mohou překvapit, do patnácti nic moc a pak během dvou let rozkvetou, začnou chápat hudbu, pochopí, jak vyklenout fráze, jak tvořit tón.
Jedním ze základů je intonace. Sluch je tedy asi hodně důležitý už v začátcích?
Jistě, to je asi základ pro všechny nástroje, ale pro housle zvlášť. V začátcích prostě musí být trpělivý nejen učitel, ale i žák, aby si naučilo najít správné tóny. Nicméně i když má sebelepší sluch, základem je každodenní práce. Věřte mi, že když se tím zabývá pět šest let, tak mozek se lecčemu naučí. (smích)
Proč se z českých velkých talentů nestávají světově proslulí houslisté?
To bych taky rád věděl. Možná je to tím, že nemáme špičkové hudební producenty, manažery, nemáme schopné agentury starající se o umělce, možná i tím, že je zde málo peněz. Další část problému jsou soutěže. Když houslista nevyhraje velkou soutěž typu Bruselu, tak nemá na počátku výhodnou výchozí pozici, nebo musí mít hodně velké štěstí být v kontaktu s vlivnými lidmi. Zahraniční agent se těžko bude starat o umělce, kterého nikdo nezná nebo nemá mimořádně zajímavý příběh… Uměl bych vám říci jakýkoli prstoklad, ale nevím, jak se prodávat.
Jaký stupeň výuky považujete za nejdůležitější a pro pedagoga nejtěžší?
Už jsme o tom hovořili – ten první, elementární, protože pěstujete-li si deset patnáct let zlozvyk, tak jeho odbourání je nesmírně obtížné. Všechno, co děláme, je uloženo v mozku. Na gymnázium přijde jedenáctiletý talent se špatným držením smyčce. Najít správný šuplík a změnit jej je obrovský problém. Dva roky to odstraňuji, přijde stresový moment a špatný šuplík je zpátky (smích). Nejlepší je, když učitel dokáže vytvořit už na počátku správné šuplíky. Jenže ono to není tak jednoduché a pokaždé to nejde (smích). Obdivuji všechny učitele a učitelky, které to umí a dokáží od počátku vytvářet správné návyky a automatismy. Chce to nezměrnou trpělivost.
Jak moc důležité je dýchání?
Strašně moc… V příštím životě budu určitě tenorista à la Pavarotti, protože miluji velkou romantickou operu. Pro mě je dokonalý zpěv velká inspirace. Když dokážu frázi zazpívat, tak ji dokážu stejně zahrát. Protože houslista na rozdíl od pianisty může. Takže děti učím zpěvem nebo mi to zazpívají a většinou vědí, o co jde, protože zpěv je pro ně přirozený. A zpěv je důležitý i kvůli dýchání. Nemůžete hrát na housle bez dýchání. S tím je spojeno držení houslí, protože levá ruka může vést k povrchnímu dýchání. To všechno musí učitel hlídat.
Velkým tématem je tréma a hra zpaměti.
Do takových patnácti let a jak se mozek vyvíjí, je pamětní hra důležitá. Noty mohou být na koncertu pojistkou a jako takové mi nevadí. Nicméně stále platí, že houslista by měl být schopen zahrát sólový part zpaměti.
Důležitým výrazovým prostředkem je vibrato. Lze jej naučit?
Jistě, i když Perlman kdysi řekl, že vibrato je stav duše… Není ani tak třeba jej učit, jako pocit, že levé zápěstí, prsty levé ruky, loket, rameno jsou volné, aby ukázaly udělat příslušný pohyb a přes bříško prstu kolíbat. Nechce se mi vysloveně vibrato učit, protože hrozí, že se stane mechanickým.
Má být houslista i violistou?
Není to pravidlem, ale na konzervatořích to bývá nějaký čas povinné, což je dobře. Jednak prstíčky a uši musejí jinak reagovat, jednak jiná je tvorba tónu a svou roli hraje i váha smyčce.
Stále častěji vídávám hrát houslisty a klavíristy z tabletu a určitě to bude brzy masové.
Beru to, ale mám radši noty, abych měl potěšení z obracení stránek (smích).
Covidová retrospektiva – lze učit housle on-line?
Učit lze i digitálně, ale ne malé děti. U nich je nezbytný fyzický kontakt, když třeba upravujete postavení rukou, ramene… (smích) U starších to ale docela jde, ale dítě musí vědět, co dělat s rukama. Jiné je bavit se o technických základech, jiné o hudbě.
Jak jste to prožíval?
… Blbě. Navíc s nestabilním připojením. Ale přežili jsme to.
Měl by vyspělejší student poslouchat nahrávky hvězdných houslistů?
Určitě, ale je to dvousečné. V luhačovické akademii Václava Hudečka jsem měl talentovaného studenta, který hrál báječně. V jedné skladbě jsem mu řekl: „Člověče, tohle místo hraješ jako Vengerov.“ „To máte pravdu, ale tamhleto místo hraju jako Oistrach, od něho se mi to líbí víc.“ Ideální je, když se žák naučí skladbu pod dohledem kantora, má jasný názor, bez berličky světového houslisty, a pak si poslechne nějaké nahrávky, už kvůli tvorbě tónu, artikulaci, agogice, jiným smykům, prstokladu… Odposlouchávání není dobrá cesta, vždyť si ani pořádně nepřečtou rytmus. Všimněte si, jak složitý je u Bacha a jak je snadné spadnout do karikatury.
Má houslista pokračovat ve studiu v cizině?
Má-li na to psychicky, jazykově i finančně, proč ne. Úžasné jsou třeba možnosti programů Erasmus. Ale nezáleží na renomé školy, ale na konkrétním učiteli.
Kolik studentů jste učil asi nevíte, ale jsou jich stovky?
Určitě ne, spíše desítky. Učím od roku 1996; některé si nepamatuji, někteří se mi připomínají i tady (rozhovor vznikl podkrovní třídě Gymnázia a hudební školy hl. m. Prahy).
Známých houslových rodin není v Česku mnoho, co si myslíte o svých synech?
(Smích). Vždycky po jejich koncertech přijdu a řeknu: No, dobrý, ale… To ale je tam pokaždé. Nejsem schopen zapomenout na kantora.. Potřebuji, aby moji synové nebo žáci pracovali poctivě a na pódiu odvedli maximum. A z toho pak mám radost… A moji synové? U Honzy jsem věděl, že je určen buďto pro dráhu sólisty nebo koncertního mistra. Považoval jsem za přirozené, že po návratu z Ameriky se stal koncertním Pražské komorní filharmonie. Teď v České filharmonii je přesně tam, kde má být. Když Kuba studoval, tak bylo-li třeba, seděl v PKF na první židli, dokonce mu kdysi ve filharmonii nabízeli místo koncertního. Ale vždycky jsem věděl, že to není pro něj. Houslisticky ano, ale ne lidsky. Myslím, že by ho to semlelo. O Bennewitzovcích jsem si myslel, že je to intelektuální kvarteto, že má všechno pünktlich a dokonalé, ale když jsem slyšel první koncerty, kdy si ho zkoušeli, bylo jasné, že je to místo pro něho. Je to jako se zpěvem. Někdo umí jen velké „fláky“, jiný má v hlasu tolik intimnosti a empatie pro detail, že dokonale chápe svět písní. Mám radost, kde jsou, ale hlavně, že to dělají poctivě… A úplně největší radost mám z toho, že jsem neztratil ani jedno slovo, abych jim pomohl!
Finální otázka. Máte krédo?
Slovo krédo je moc vznešené… Kdysi jsem četl knihu moudrosti starých Toltéků Čtyři dohody. Mimo jiné tam je věta: „Všechno, co teď děláš, dělej jak nejlíp můžeš.“ Tedy nebude to nejlepší na světě, ale nejlíp, jak to nyní dokážu.
Foto Petra Hajská
